Mne ulil kdysi zbožný Jakub zvonař,
bych mrtvých želel, živé volal ve chrám,
a já tak činil, století šest zvonil,
ty varoval a jiné oplakával,
jak běh to věcí všechněch žádal na mně.
A zřel jsem všelicos s té modré výše,
zkad hlas můj padal dolů do krajiny:
plebány zbožné, řady křesťan pravých,
co dobro činili, že bůh byl dobro,
co lásku sili, bůh že lásce žehnal,
co spravedlnost přáli všem a všude
by zavlád mír. „Bez lásky není víry,
ne slovy modlete se, ale skutky,
kdo chudým dává, Bohu svému dává,“
hřměl knězek v chrámě a lid tak se modlil,
že chudých nebylo, kde živ byl křesťan.
A věky letěly. Ti dobří kněží
jsou na věčnosti, po nich přišli jiní,
co mamonu v své duši postavili oltář
a zlato sbírají a křičí hlasno:
„Kdo knězi dává, jak by bohu dával.“
A jiní sodomských si přisvojili mravy,
hostiny, pitky, kostky, vrchcábnice
pod střechou far. I nevěstky jsem zřel tam.
A kolem ploužily se davy chudých,
hlad z očí hleděl a mráz krušil údy
těch, kteří Kristu byli nejmilejší –
kde svatý Jiří, plášť jenž svůj by rozťal,
dal chudým půli? Mnoho zřel jsem s věže,
i válek požáry, i strohé bitky,
i ohně, v kterých pověreční pekli
své bratry, sestry, že všem rozum chořel –
ten rozvrat zřel jsem nechápavým zorem
a unavený věky, těžce lkal jsem,
když živé bylo volat povinností,
a jásal jsem, když mrtvý opouštěl svět,
že líp mu tam, než tady, v moři bědy.
A knězek nad mou písní hlavou kroutil
a nechápal, proč zákony já zvracím,
nad živými lkám, nad mrtvými jásám.
Těm hlasům, běda, nerozuměl nikdo.
A církev hloub šla, víra pohynula,
neb skutků lásky není. V nenávisti
se lidstvo brodí, chudým hůř se vede
a knězkům lépe. A já přestal věřit,
že biblí svatá obrodí svět celý,
neb nevěří ji ti, co mají věřit,
jak věřil kdysi zbožný Jakub zvonař.
A mrtvých žele, Krista nejvíc želím,
neb marně umřel...