Válka.

Válka. Píseň v jedenácti dějstvích.
Napsal
Jos. Krapka-Náchodský.
Kněhtiskárna Dra. J. B. Pichla a spol. v Praze. – Nákladem časopisu „Sociální Demokrat.“
[1] I.
„Následuj mne do slzavého údolí!“
Je jitro chmurné – kraj zahalen v mlhu, jež jako rubáš všecko objímá, a oko moje zamlženo v trudu – ten každou myšlénku mi odnímá. A po strništi chladný vítr vane a v dáli slunko – krev jak obmyká – podobně pochodni, když v dáli plane a dusnou parou temně proniká. Mně úzko je – a po těle mne mrazí a v duchu vidím kmitat postav sbor, jak s pěstí zaťatou volají: „Vrazi!“ a krev řinouti vidím sebe kol. Ó pryč! Co chcete? Nejsem vinen ničím. O zastavte té krvi vaší tok – vždyť klesám již – sic sama sebe zničím, což nevidíte smrtelný můj pot? 3 A klesl jsem – já nesnes’ děsné tíže, noc obemkla můj zamlžený zrak – – V tom blesku zář se na mne snesla níže – a prchnul obraz a s ním také mrak. A z paprsků těch postava se tvoří, ba krasší jest bytosti nadzemské a v duši mou se pohled její noří, jenž pln se zdá té lásky nebeské. Teď kynula – a s jejích sladkých retů jak hudba rajská sluch můj dotýká: „Pojď, sleduj mne!“ Já jdu v radostném vznětu, jak do ráje když anděl odmyká. A jméno bytosti, jíž jas kol hlavy svítá? Teď ohlédla se a rce: „Humanita!“ II.
Zlé znamení.
V komůrce ve městě sedí tam žena; jehla jí pod rukou rychle se kmitá, seděla celou noc, sotva již sedí – světla již uhasly, dennice svítá. 4 Vedle ní v kolébce děťátko leží, blažený úsměv mu na rtíčkách zřít, ruměnec na tváři je, ach, tak svěží – jak by z něj neměla máť radost mít? A když tak ve blahém štěstí naň patří, tu mysl zaletá ku milému, obě dvě bytosti ve jednu bratří a srdce jí zalétá naproti mu. Ó jak vzdor chudobě a vzdor vší strasti, na vzdor vší námaze přec šťastnou je, v té lásce mateřské, v manželské slasti na osud neblahý nežaluje. A do té komůrky víla mne vede, činíc mne před lidmi 5 nezřítelným. Na nebi černavým hvězda teď sjede se chvostem ve zadu zářitelným. V tom žena od šití pozvedá zraky, upře je na blankyt na černavý, zahlédá svit hvězdy, jež mizí v mraky, zmizel tah ze tváře usměvavý. Muž její šlechetný odešel v dáli, zašel tam do města, kde pánů sbor; vypukla válka prý a muži zdraví mají nepříteli stát na odpor. A žena rozechvěná pozvedá zraku k chmurnému blankytu, kde hvězdy zář, hvězda však zašla již ve černém mraku 6 a slza lítosti smáčí jí tvář. Víla kyne, s jejích sladkých retů jak hudba rajská sluch můj dotýká: „Pojď, sleduj mne, bys ze vlastního vznětu poznal život – zvířete – člověka.“ III.
Slosování.
Teď lesů kmit a polí dědin hojnost, a ve městě jsme snesli se hned níže, – a smích a křik i kletby hojnost – je odvod tam, jak nařídilo kníže. A mladíků jarých stojí zde tlupy, ten pláče zde – tam obličej tupý, a onde strach zříti je na mladíku; zde matička pláče – tam sestra, milka, tam žena chví se – a každá chvilka – odvádí synáčky od tatíků. A v radnici páni u stolu sedí, a každý zamračen ku předu hledí, kde z urny si táhne každý svůj los. 7 Teď na řadu přišel muž, štíhlá jedle, zamyšlen do urny sáhne a bledne – vytáh’ si číslo – v tom vzkřiknul tam kdos. K nohoum těch pánů vrhá se žena, nachem a slzami tvář obarvena, úpí a žebře: „Smilujte se, páni – je muž to můj a zde jeho dítě. Či má jej ztratit již na úsvitě – ?“ Však marné – ba marné – je její lkání. Mluv si do ocele, když ti nerozumí, obměkči ta srdce – jsou ze křemeni – žaluj a plač – všecko je marné – ti lidé necítí, jak srdce vadne. Odvádí jej – on zrak svůj zpět obrací – na ženu – jež s kletbou ven se potácí. A víla si žalem tvář svoji kryje, zrak ke mně obrací a zticha kyne: „Pojď, sleduj mne, bys ze vlastního citu poznal člověka i v sledním ve zákmitu.“ 8 IV.
Loučení vojína.
A zpět letíme, v tiché ve údolí, kde městečko se rozkládá, kde slavík píseň rozpřádá, kde les modlitbu šepotá a potok mile klokotá, kde trouba ponocného zahlaholí. V komůrce chudé, žena tam pláče lítostně – srdce div nepuká – a děcko s úsměvem kolem ní skáče – na dvéře zticha kdos zaťuká. Muž její drahý do dveří vkročí, ona vstříc radostně pospíchá, slzy si stírá zástěrkou z očí a v radosti svojí zavzlyká. „Zůstaneš u mne, miláčku milý, viď, že pryč nepůjdeš od ženy své –“ on však zamračen před sebe hledí – „ty nesmíš opustit děťátko své!“ „Přišel jsem, ženo má, loučit se s tebou, přišel jsem naposled políbit děcko, než mine hodina, vezmou mne sebou, 9 pak musím, má drahá, opustit všecko! Do boje musím jít, ve dálné kraje. Neplač, ty ženo má – družko má věrná – ošetřuj dítko své – nechť zdárně zraje – – vzpomínej – budeli krýť mne zem černá!“ Ach, jak to u srdce bolí – jak ruka svírá se v pěsť, jak myšlénka druhou rodí, při tom tak úzko mu jest. Srdce mu puká a puká a divě se kmitá mu zrak, v mozku jej sžírají muka, svého štěstí, když patří vrak. Jen ctižádost – panská choutka, chtivost a zkažený mrav utváří, že je z něj loutka, a v boj žene jej jako brav. „Proč jenom –“ táže se sebe, „proč šelmou mám se já stát, proč sekati mám já kol sebe a jiným životy brát? Proč mám zde zanechat ženu a děcko své vydati v hlad? Či světu bude spomoženo a lidskosti zadosti snad? Znamená křesťanská láska, 10 býť vrahem a loupežníkem a jako paličská cháska vše pálit a zničiti jen –?“ –’– A hlavu svou nížeji kloní, a dítě své na prsa tiskne, líbá je – máť slzy roní opět a zas oba tiskne. A zmizel již – zmizel z očí a na koně vsedá již – a marně po něm zrak točí ti – jimž svět na obtíž – – A víla tvář slzami skrápí, a zrak svůj v srdce mi ztápí. „Pojď, sleduj mne,“ ke mně šepce, „bys poznal svět ten celý přece.“ V.
Požár.
Země duní pod dusotem koňstva, a křik a nářek ku výšinám letí, děla hřmí a všude samá spousta – – tak osvěta – prý – svoji šlépěj světí. A hluk a křik a třesk a ryk a rána s ranou se snoubí – nyní přestali okamžik 11 a v městě zvoněj’ a troubí. Na více místech teď běsná zář ze slamných stříšek vypuká a lid zakrývá ztrápenou tvář, ve pláč a nářek propuká. „Matko“ „Bratře!“ „Otče!“ „Sestro!“ „Sem, jen sem, o dítě drahé!“ „Pojďte jen, zanechte všecko zachraňte žití neblahé!“ A hluk a křik a křik a pláč, za chatrčí chatrč klesá. – Postavení je dobyto a vítěz jásá a plesá. Zde trosky štěstí k nebi čnějí a kouř a plamen dokmital, lid bez přístřeší naříká si, že války běs sem zavítal. Mé oko zří ten dosah hrůzy strašné a víla skrývá žalem líce krásné. „Pojď, sleduj mne,“ ke mne tiše šepce „bys vášní poznal svými zraky přece.“ VI.
Hlad.
Je možno též někomu pochopiti, jaká to trýzna pro otce a matku, 12 když slyší děti hladem naříkati a sami hladoví až do úpadku? Je možno přihlížeti klidným okem, když vidí zbědovaných postav masy, jak ruce lomí, slzy roní tokem, jsouc uvrhnuti bídě na pospasy? Či viděli jste, jakou lid ten krmi si připravuje, aby hladu ztišil, jak o kůru on olupuje stromy a se zemí on tuto látku smísil? Jak chleba z otrub lahůdkou mu jesti a zdechliny jak jsou mu pravým hodem, a to vše jsou takové války hosti, jež provázena samým takým bolem. A všecko to mé musí oko zříti, a víla žalem tvář si zakrývá – a já? Mne mrazem jest se chvíti a krev mi v žilách hrůzou stydnout’ zdá. Já matky vidím, jak robátka tisknou na prsa vyschlá – hladem zmořená, a starce choré, jak se vlečou vískou, z níž rumy jsou – jež celá zbořená. A vidím dál, jak stařena svých zraků v modlitbě tiché k blankytu upírá, však to je chmurné – plno černých mraků, jež blesk a hrom jen chvílemi rozrývá. A naděje – ta před zraky jí mizí 13 a děsná kletba přese rty jí řine: „Ó viď, ty bože – že jsme tobě cizí – že stejno ti – když lid zde marně hyne! Kde že je láska – věčně opěvaná – kde spravedlnost – kde že tvé moci čin – když lhostejno ti – jaká rána padá na věrné tvé, jenž nevinni tím vším? Ó zdaž jsi silný – vládneš hromy, blesky – když velká moc tvá – jsi-li všemohoucí, když úkol tvůj je, svět v pořádku vésti, proč dovolíš boj, strasti všehynoucí?“ A kamkoliv jen oko moje shlédne, všude jen nářek, nebo tiché štkání, všude zřím oči vpadlé, tvář jak bledne a slyším dítek hlasné naříkání. O pojď již pryč, Ty, jež Jsi mne přivedla sem, v prostřed děsů, kterých zde jsem seznal a kde ten lid až do dnes bídy neznal. VII.
Zráda a trest.
Na návrší tam v kruhu důstojníků je sbor, a všecko přísně hledí, jako ten černý bor. V jich středu muž tam stojí, z hlavy mu řine krev a z tmavých jeho očí mu sálá hrůzný hněv. 14 Ruce mu pouta derou, jež třímaly dřív zbraň, a velitel naň zařve: „Zde lháti se nám chraň!“ On mlčí však a mlčí, jen hněvem plane zrak a vůdce v zlobě krčí rameny, mluví pak: „Tys zradil tvoje kníže, tys zradil svoji vlasť, k nimž přísahá tě víže, v nichž tvá má býti slasť. Tys zapomněl, žes vojín, jsi horší nežli pes a proto, hoši, pryč s ním, a na nejbližší mez, tam, co ta štíhlá jedle, a nechť třebas i smrk, nechť bídák skončí hnedle, provaz buď jeho smrť!“ A za jásotu, hrozeb, jej vede běsný tlum, a pohřební mu písní, je háje tichý šum. A líc jeho se jasní a jasní se mu zrak a místo vzdechu šepce poslední pozdrav pak: „Buď zdráva, ženo drahá, můj platí slední vzdech jen Tobě, mému hochu i bratřím zemí všech. Já měl se vrahem státi, však zmařil jsem ten boj a proto rád teď zemru, když pryč ten bídy zdroj. Buď zdráva, ženo drahá dítě – i bratři vy, a podejte si ruce pro život snaživý!“ A zahoukala sova a ztichl žoldců tlum, a ženě pozdrav nese ten tichý lesa šum. 15 VIII.
Lidé, či šakalové?
Noc tmavá – vítr sviští širým polem, hrom burácí a z oblak jen se lije na pole zkrvené, jež řada mrtvol kryje, tam pušky, děla, koňů kupy, kolem. Vítěz již po boji tam umdlen leží, jen strážné ohně plají v dalné kraje – jak štandár rudý, nad vojem když vlaje, v němž za svobodu v boj jde každý svěží. Všecko spí, ni jeden z okna zářný svit se neukáže ani v temné dáli, jak kdyby lidé živu být se báli, vše jak skrylo by se v jistý ve úkryt. Na poli tom, plném hrůzy – ticho – klid. – Co to? – Zde vzdech! – A tamo bolné lkání. – Což mrtví lehčí sobě v naříkání – či živí snad zde ještě mohou být? A nyní, když již půlnoc byla vzešla, kraj oživí se temných postav sbory – jsou andělů, či ďáblů jsou to chory, jichž noha se sem v pohřebiště vznesla? 16 Jdou tiše, jen jich malá světla blýská – a každé chvíle k mrtvole se sklání, a v oku jich po citu ani zdání jen nad kořistí duše jejich výská! Zde ruku zdvihá – kterou zdobí zlato a chladný ocel, prst od ruky dělí – a prst se zlatem strká v brašnu smělý – že živý byl ten mrtvý? – Nedbá na to! Srdce v těle trne, slza chmuří zrak, že může býti v světě bídném tvoru, jenž loupí mrtvé v pochoutce a vzdoru. – Jsou lidé to – či šelmy jsou to snad? IX.
Jen samá bída.
O pojďte jen blíže, vy velcí páni, poslyšte nářku, patřete běd – pro vašich choutek citlivých ždání – pokutou stižen, celý je svět. Kdo nahradí dítkám ty jejich otce, kdo ženám muže – matce syna – kdo sestrám bratry – milkám jich srdce – ó jak je hrozná – ta vaše vina! 17 Kdo nyní ošetří šedivou máti, kdo jen dětem poskytne chleba? Poslyšte, jak budou teď na vás láti matka, otec, sestra i žena! Jakou to bídu a jak hrozné strasti vyvolala ta choutka pánů – a to že je pro dobro celé vlasti – když lidu zasadí tak hroznou ránu? Styďte se a pohleďte lidskosti v tváři – marná na omluvu veškerá slova – bijte se v prsa – a sepněte páže, dokud vás nezdrtí národů zloba! A pryč mne vede s lítostí víla, stírajíc slzu – skrývajíc tvař: „Pojď pryč z těch míst, jež vražd svědkem byla – kde vládnul vrah jen – a bídný žhář!“ X.
Svatokrádež.
Staneme dole. Kostelík bílý uprostřed veského hřbitova stojí a klidně dolů do vsi pohlíží, kolem něho tlupy vojska se rojí. 18 Vejdeme dovnitř – já i má víla – schváceni přežitým ohromným bolem, na nás tam patří zeď jenom bílá, zdobena svatými, jež visejí kolem. Na zemi spolně vojáci sedí, zde karty, tam kostky metány jsou – znaveni tupě na sebe hledí, bavíc’ se po boji ošklivou hrou. Jeden z nich vstane, kříži se blíží a se vtipem na rtech ručnici věsí, druzí s jásotem k němu pohlíží a meče s bodáky v brzku se směsí. „Dost dlouho pokojně zde jsi visel, co my jsme s nepřátel davy se rvali, bez hnutí klidně – my zatím v poli životy přinesli ve oběť králi.“ V duši pohled ten člověku hnusí. To že jsou obhajci národa, vlasti, kteří si posměch z člověka tropí, který byl život svůj zasvětil strasti? To že vojíni za lidu práva? Nestvůry bez citu – bez lásky v těle 19 zhanobit člověka vážných činů který za lidskost zemřel tak směle? Nezřím boha v něm, vidím jen příklad, za víru lidskosti, zmírat jak lze – a pravé bratrství jak možno šířit i když panská chátra ze všech stran řve. Nu arciť, co možno od sluhů chtíti, když nejsou lepší ti jejich páni, národu hlásají k bližnímu lásku, ve válce vraždit – toť čestnou zbraní. A ti, kteří zovou se sluhy Krista, pravíc’: „Bližního miluj jak sebe,“ ti v boji vražedném žehnají zbraně, volajíc vojsku: „Toť rozkaz je z nebe!“ Bezpráví choutka když nad lidem chudým vítězí – tu volám: „Páni, toť lež – jako ti žoldnéři hanobí Krista – tak i vy pášete svatokrádež. Nemyslím na víru, žádného boha, myslím zde na lidskost, na bratrství, tak jak ti žoldáci blbými vtipy, tak zase vy, páni, na křesťanství!“ 20 Ó vílo má, veď mne ve šumné háje – tam, kde můj přírody svatý je chrám – budu tam přemýšlet o lidské zlobě, budu tam přemýšlet, jak činit mám. Díky však tobě, jež vedla’s mne světem, činíc mi tak možným znát lidských zlob a slib můj přijmi, že za lásku tvoji budu ti vždy vděčným až v tmavý hrob. XI.
Lidstvo plémě Kainovo.
Proč psal jsem to, se bude mnohý ptáti, ten děj celý, jejž možno chaos zváti, jenž smyšlénkou se bude mnohým zdát. Proč nenapsal jsem to já v lepší prose, či choutkám svým jsem hověl ve úloze, již dal jsem sobě, chtěje o tom psát? Či chlubit chtěl jsem se špatnými rýmy, a laur dobýt si slovy nevhodnými, jež poskyt mi můj neobsáhlý um? Ne, ne – to nechtěl jsem – jen svojich citů jsem sledoval ve každém ve zákmitu, a sdělit chtěl všem milým soudruhům. 21 A chcete-li, bych řek’ – jak jsem látky nabyl, zda vojín jsem a bratra kdy jsem zabil, tož stůj zde vše – já povědít chci Vám – – kdo zbouřil city mé, že přání neslo, bych napsal to, co péro mé zde sneslo, když v tiché noci seděl jsem tak sám. Jak bude známo – v městě na ulici vždy šumu dost a já zamlklou lící šel volně v před. Tu vidím lidí tlum, jak u výkladní skříně tiše stojí, patříce na obrazy, které látkou svojí, ve krásné skříni, tvoří unikum. I já jsem šel se podívati blíže, a již i obsah duši moji víže, ach, krásné tak – jsouce plné vzletu – i hledím k názvům – na okrajích byly, jsouc mocnou pákou, aby působily a látku tu by osvětlily světu. Na prvém stálo: „Pojď a následuj mne,“ na druhém zase bylo: „Znamení zlé,“ na třetím: „Slosování“ napsáno, na čtvrtém: „Loučení“ a „Požár“ páté, na šestém: „Hlad“ – no ten Vy asi znáte – „Zráda s trestem“ na sedmém udáno. 22 Na osmém: „Lidé nebo šakalové,“ „Jen samá bída“ na devátém zove, a na desátém: „Svatokrádež“ je. Jedenáctý, ten tento nápis nese, že: „Lidé plémě Kainovo“, a zle se potáže ten, kdo lidstvo miluje. Tak unešen, já před obrazy jsem stál a duše má – ta vzlétla v bájnou říši – a přemýšlel – a šel volně domů. A hlavu v pěsť jsem vzepřel ve svém snění – což pro lid žádné vykoupení není – a napsal jsem já ta slova k tomu. Nuž, prosím ještě, nežli skončím píseň – ten název slední – snad je pěvců tíseň, již neznají ten pravý bodrý lid – já však, jenž znám jej v každém hnutí, já volám: „Ten nikdo nedonutí ku činům zlým, ten věčně musí žít!žít!“ Ne plémě Kainovo – jak bible píše – je lid ten – ale ono panstvo spíše, jež choutek plno – dnes tím lidem vládne – však přijde den, kdy lid ten sebe pozná, a vzmuží se – svých sil najednou dozná, a smete Kainovo to plémě zrádné. 23