„Fuj, zoufat možno nad takovým snem
nemoudrým, zvrhlým, divně popleteným!
A kříž udělat nad tím autorem,
jenž povídá jej veršem rozvlečeným!
A jak jen, prosím, pan Eim přišel sem
s tím referátem, náhle přetrženým?“ –
Takové repty autor nevinný
teď slyší ze všech koutů otčiny.
Nemohu za sen. A za verš svůj item.
Citovat moh bych jenom Piláta:
„Co psal jsem, psal jsem“ (je to dobrým štítem),
a umýt ruce. (Měl jsem slova ta
v řečtině říci, avšak s chvějným citem
se přiznávám, že řeč ta proklatá
je temnou mi vzdor dlouhých roků trudu.)*)
A ruce umyju, až hotov budu.
Pan Eim?**) Toť jiná. Výtka na místě je.
Já vypad z role. Jeho referát
se nehodí sem. Pěju bouřné děje
a bojce boží – on však ráčí psát
o opeře a mimech – zle je, zle je,
zle zdařil se mi z něho plagiát –
však dobře mi, mně tvrdil člověk jistý,
že nebývá to zrovna pramen čistý. – – –
Ohromná rána vzduchem zaduněla
a druhá hned – já úžasem se třás: –
houfnice marianská v poplach hřměla
v hraženém táboře; ze stanů v ráz
lid boží pádí, staví se kol děla,
dech tají, tlumí otázek všech hlas,
co bratří kol houfnice sborem ječí:
„Národe český, vlast je v nebezpečí!“
Na dělo obkročmo sed Rokycana
a vytáh z kutny velký pergamen;
drobounce hustě popsána je blána,
sta a sta liter chová koncept ten,
z nichž slova závažná jsou upletána
a ze slov věty. Nejdivnější jen,
že bez chyb pravopisných – věru milo,
jak kázání se popu vydařilo!
Čte Rokycana. Po každičké větě
houfnice zahřmí. Dojem báječný!
Ó není takého otrlce v světě,
jenž zůstat by moh při tom netečný,
když příští vlast, v budoucno kamsi letě,
muž s přesvědčením líčí výtečný,
a není krve, jež by nevřela tu,
když muž ten v boj zve proti rotě katů!
„Vlast v nebezpečí! Zdvojnásobme stráže!
Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy!
Je čas, kdy svatá povinnost nám káže
uchopit palcát, zdvihnout pavezy!
Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže!
Jsme bojovníky, budem vítězi!
Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje!
Dobudem vlasti palmy pokoje!“*)
„Jsi nadšen, brachu?“ šeptá vedle hlas.
Já ohlídnu se – bozi, už je zas tu
proklatý černý mikulášský ďas
s přívalem jistým nadržených žvastů,
čert mizerný, jenž frivolní svůj špás
mincoval na básnickou naši Vlastu,
kterýžto vtip pak lidé zachovalí
jen na můj účet ve zlé počítali!
„Mizero, lotře,“ jmu se láti zmetku,
jenž při tom hloupě zírá v oči mi,
„ty taktu, studu nemáš ani špetku,
jak moh' ses dotknout slovy špatnými
slovutné panny? A pak ku posledku
jsi pryč, když mezi lidmi cudnými
se vytýká to, když jak pomsty výr
zle tepe nás i Räuber Jaromír?“*)
„Zle v Čechách teď i tvorům naší rasy,“
vzdych smutně čert, „a pak se řekne: žít,
lid svádět, rumle tropit – v tyhle časy,
kdy čert se musí na pozoru mít
před hlupci, svatoušky i břichopasy;
jak antouškové na nás je ten lid,
nás pere, volá na nás nebesa –
ba, řemeslo mé trudně poklesá...
Strýc Mefisto – ach není dávno tomu! –
byl vážený a milý všudy host,
excellenc Goethe v síních svého domu
rád viděl jej, a velká společnost
se kořila mu – a přec sotva komu
své kopýtko skryl, nestajil svůj chvost.
Když se mi on tak ve vzpomínky šine –
ptám maně se: cur tu non, Augustine?
Jsem sprostý čert, to pravda, v prosinci
v kramářské budce stávám v bratří šiku,
za šesták, za dva jsou tam našinci
na prodej ke hře drobných uličníků;
mě otec Satan vyslal k blázinci
těch vašich dobrých božích bojovníků,
jsem dobrý pro ně, mínil, hladě bradu,
když nechtěl nikdo z vyššího jít řádu!
To považ, prosím, a suď potom sám,
má někdo horší živobytí tady,
než vedu já?“ A k duše hlubinám
mnou prochvěl soucit. V chlupech jeho brady
se skvěla slza jako drahokam,
jež spadla s víček. Plakal ten čert mladý.
Tu smířen dím mu: „Brachu, odpuštění,
jsi chuďas, u mne zlosti více není.“
Tiskne mi ruku: „Díky, steré díky,
to povznáší mě. Teď však dolů patři!
Viz, Rokycana sytí bojovníky
dál slovem božím. Nadšeni jsou bratří
a rozpáleni zle na protivníky;
kdo muž, ten odvahy má nyní za tři,
však nežel, žes půl přeslech řeči pěkné –
to hlavní řek a ještě jednou řekne.
A Rokycana věru práci dal
si s konceptem; dnem nocí seděl on
nad pergamenem, psal a psal a psal,
pak knoflík stisk a zavzněl ostře zvon,
všel jeho písař: čárek nadělal
na místa patřičná, dal ypsilon,
kde bylo iota, v opak zas tak dál –
a proto kázání to bezpochyby
dopadlo slušně a se všude líbí.
Slyš, teď je konec.“ „Muži, dejte páže!
Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy!
Je čas, kdy svatá povinnost nám káže
uchopit palcát, zdvihnout pavezy!
Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže!
Jsme bojovníky, budem vítězi!
Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje!
Dobudem vlasti palmu pokoje!“
„Teď dívej se!“ Jak kdyby granát pad
v ten boží tábor, chumelí se divě:
řev hlučí, výkřiky zní z hustých řad,
prosby i lání; hrozbou tu, tu tklivě
se mísí hlasy, nad to dosavad
houfnice marianská duní hřmivě
v tu vřavu lidských hrdel, noh i ruk –
pekelně hrozný, šumný, strašný hluk!
Vše pádí k vozům: rolník nechá pluh
ve brázdě trčet v nezoraném poli,
s kathedry prchá přeučený druh
a za vlast mužně bojovati volí,
advokát zavrh skřípavých per ruch,
vzal krunýř, palcát, křičí po okolí:
„Do boje běžím! Lidé, pomozte mi
vylézti na vůz! Hájit chci svou zemi!“
U vozů vřava, tíseň k umačkání.
Sta a sta ruk vynáší nahoru
k fasuňkům vozů v hlučném hulákání
vybrané reky z bratří Táborů;
ti stále řeční, v svatém odhodlání
o vrazích mluví v ostrém hovoru,
jsou plni zápalu ti morituri –
a hlasem vážným síleni jsou s hůry.
Na vozích sedí šedí hejtmani.
Sybilla, Grégr, roháč, Rokycana;
schismatik, bludař čině pokání
Sybillu objal, chvála jest mu vzdána
i místo v radě; vlídné usmání
má Kašička teď pro kajícího pána,*)
i Tuma Krvavý mu pravicí
od houfnice své kývá dunící.
Ti tedy sedí, mustrují ten dav
znaleckým okem, bystrým pozorem,
silnějším pouze kývnou na pozdrav,
však slabším pomáhají vážným rtem:
„Tu chyť se, bratře! tam svou nohu vstav!“
a dále tak, ba mnohý tam a sem
se natáhne a mládci bojovníku
pomůže přes fasuňky v okamžiku.
Můj čert byl nějak zvláště dojatý,
nic nepromlouval, ztrnule jen zřel
na ruce dole, hlavy, palcáty,
na pohyby těch odhodlaných těl,
obličej časem uzřel chlupatý,
jak sám by potem z vřavy oné vřel,
pak spatřiv, že se jeho citem bavím,
stal sdílným honem se a povídavým:
„Ubozí bojci! Zápal žene je
v děs boje, v trudy, v krve tratoliště!
A smrt snad zhasí jejich naděje,
jež rostly s nimi doma u ohniště,
a zlý čas stopy jejich zavěje,
ni jméno pouhé nezbude z nich příště,
a kostmi jich – té drzé neplechy! –
kdes mládež bude rážet ořechy!
Hleď toho tam, jenž nervosně se třese
a umdlen sípá svoje kázání:
Sotva ten těžký palcát v ruce nese,
sotva že trochu jím se ohání,
však leze přec. Už jednou prchl v děse
z krvavých scen v své tiché ústraní,
teď vrátil se štván faty temnými,
Perikles Athen, Pippich z Chrudimi!
Viz onoho, jenž jako orel letí
až z dálné, žírné sestry Moravy!
Ó bratře Stránský, pozdrav můj tě světí
a žehná meč tvůj pro boj krvavý!
Vlastenců vzore! Ženu, dům i děti
v domově bez ochrany zůstaví
a bojovat jde v světa cizí lány
za velkým vzorem popa Rokycany!
I kazatel i bojec hoden's mistra;
ba, Rokycanou pestré orlice
ty, bratře, budeš! Hlava tvoje bystrá
neměla zhloupnout v lůně vesnice,
osud tě nepasoval na filistra,
jenž k soudu chodí, střílí zajíce,
jí, spí a večer tlachá, pivo pije –
ty's určen pro kolečko historie!*)
Zde jiní zase... Dráha života
s tou kříží se, jíž talent káže jíti:
hle, touha boje v těchto klokotá,
a přec se zdá, že jinak měli žíti!
Snad sbírat marky, ptát se, hodnota
jaká je chillských, ostrova Tahiti,
hollandských starých, kdysi po dvou zlatých
a rakouských z let padesátých pátých!**)
Však suae quisque faber... Nyní adé!
Hleď tam, tam znovu zrak se potěší!
Vidíš, jak roháč ruku v ruku klade
a mne je: „Hola, počkej, Hompeschi!“
má radost z jednoho z té čety mladé,
jenž kordem odpovědít pospěší,
když třeba bude... Bratře Pinkasi,
nad tebou hejtman roháč výská si!*)
Tam jeden rozeběh se notným honem,
a již je nahoře. Mou zdravici!
Ty s Mayerovým v ruce lexikonem
a s okovaným cepem v pravici!
Je z těch, jimž skladby kulhavým jdou tonem,
však za to na plíce jsou chlapíci –
nu, to se spraví: najde bojec boží
vždy někoho, jenž kázání mu složí.“ –**)
V tom umlk čert. A pozorně se dívá
cloně si oči kamsi do dáli,
tam cosi rychle semo tam se kývá
jak povypjaté tílko žížaly,
a blíží se to už jak zmije živá,
už jako člověk velký, troufalý,
zrudlý jak Herodes, když pobil děti –
tu začal čert můj v nové formě pěti:
„Dlouho muž ten klidnou drahou cestil
po života chlumci tam a sem,
teď však zlákán svatým zápasem
palcát chyt, když strašný boj se věstil.
Lokty, pěstmi, jazykem si klestil
cestu k vozům: mnohým mamlasem,
aby ukázal svou sílu lidem všem,
praštil o zem; palcát při tom chřestil.
Ochlácholení a mile jati
bratří od děla jdou v oustřety,
pak s ním spolu tam se zase vrátí.
Sotva že pak přišli před mistrovský
hejtmanů sbor, sláno pro květy
a hned všichni řvali: „Čelakovský“!*)
„Můj milý čerte, to je plagiát
ze „Slávy dcery“,**) namítám tu směle,
co bratr Čelakovský used v řad
a pot si stíral na učeném čele.
Čert utrh se: „A to bych věděl rád,
mám vymýšlet snad rýmy přeumělé,
a hvězdné pláště, třpytné azury
na vaše lidské karikatury?
Sta a sta lidí u vás nese čelo
pod čistou modrou oblohou,
sta a sta čertů u nás by už mřelo,
že se už stydět nemohou!“
Já mlčel už. A spolk jsem v sobě tiše
onoho reka další obranu,
ať boží bojec sstoupí se své výše
a sám se hájí. Nesnes pohanu,
jíž čert můj zhyzdil v pekelné své pýše
kdys Krásnohorskou; vůči pohanu
a zmetku pekla ať teď hájí sebe –
já nemoh více, ví to dobré nebe!
Již vozy plny. V tom se rozleh řev
a nářek srdcervoucí, litování:
pár bratří dole leží, samá krev,
v návalu, shonu byli pošlapáni,
bolestí sledních v lících vidět jev
a zmožení a stesku uondání –
na vozy lezli, spadli při tom na zem,
a boží lid je rozešlapal rázem.
„Sirotek Purghart!“*) čert si žalně vzdych,
„jsi tedy mrtev, boží bojovníku,
již vrahy nezděsí ton skřeků tvých,
ni přátely ve hrozném okamžiku,
tvůj palcát domluvil, tvůj žár je tich,
a v museum snad dají tvoji piku –
buď zem ti lehká, kterou jsi měl rád,
za niž jsi bojoval a na níž's pad!
Kalaši bratře, muži bohulibý,
tož došel's cíle. Fama vypráví,
že's od děla prch, zhnusen bezpochyby
(a slepě hledat boj chtěl krvavý)
zápachem penetrantním bratra Ryby,
jenž mravem ryb všech hnije od hlavy,
pak ošklivostí že tě naplnila
Krvava Tumy bohopustá díla.*)
Nuž klidně spi zde, duše ušlechtilá.
Ač sám jsi ztrhat niť chtěl života –
příčina k tomu tak závažná byla,
že odpustí ti boží dobrota.
A vzhůru ať tě nesou křídla bílá,
kde svatí bratří Crha, Strachota
tě uvítají slovy bratrskými,
a kde ty budeš třetím mezi nimi.
Ty též? Eheu! Ó Ignaz, mir graust vor dir!
Tak nacházím tě? Reku hrdinný!
Ó role těžká, jíti v boje vír
a chtíti spolu dělat dějiny!
Však kdo svých lárů a penátů mír
opouští pro blaho své otčiny,
vždy věnce hoden, jejž dá ruka něčí,
a padlý Titan nad Zeva je větší.
I ty spi klidně. Nejen Čechie
cítit se bude osiřelou vdovou,
šlechetná, velká, dálná Francie
též truchlit bude. Sukni svoji novou
Jeanne d'Arc roztrhne, slza polije
líc Sansboeufovu, zdobou cypříšovou
zhalí se Paříž zdrcena tvou smrtí
a upláče se pan maire páté čtvrti.*)
Nuž pokoj vám! Smrt, jež vám nedopřála
padnouti za vlast, přála mnoho vám,
v otecké hlíně místečko vám dala,
kde konec trudům, strastem, trampotám,
a nade vše: že moje přímá chvála
nad vámi zněla – ani pánbu sám,
až umře, toho přec se nedožije,
by čert mu zapěl také elegie!“
Ďas umlkl. Já dost se podivil.
Já znal jej dosud s stránky satirické
(ač neříkám, že byl mi tam vždy mil),
však obsah této řeči elegické
si uznání kus mého vynutil,
já produkce jsem vzpomněl poetické,
jež u nás rozbujela v tomto směru,
a čertovský cit ten bych přál jí věru!
A bylo ticho. Větru lehký van
šel po táboře. Nebe plno mraků,
jich kraj byl jako zlatem krumplován.
Prostorem táhla četa černých ptáků,
z nichž Sybilly zor, vážně zadumán
čet, co je dosud skryto lidstva zraku,
co čeká nás, co nemine nás zjista,*)
pak řekla, že je nutno hnout se z místa.
Zapřáhli koně. Vozy vyjely.
Loučení bylo mužné, krátké, vřelé,
Husitské ženy mužům křičely:
„Přines mi jenom hlavu nepřítele!“
Přikývli hlavou bojci veselí
a v pochodu již stojí vojsko celé,
praskají kola, hřmotí sudlice
a drnčí marianská houfnice.
Tu jako když se bouřný orkán zvedne,
hlas vydal bratr Grégr. Vůdcové
a celé vojsko bratří nepřehledné
tuřími hlasy vpadli. Hromové
ton písně duní, klesá, zas se zvedne
a naráží na vlny vzduchové:
ta „Já mám trakař novej“ milá
Husitů píseň v dálku hlaholila.
Úchvatný pohled! Rokycana pěje
i Sybilla i Špindler, Adam malý,
(těm dvěma při tom vítr bradou věje,)
Krvavý Tuma řve jak neurvalý,
a Čelakovský překřičet vše chtěje,
jak měch se nadmul, Holeček se halí
v sny černohorské, hledě v neznámo
a místo „trakař“ zpívá „Onamo“.
Z plic plných roháč píseň vítěznou
pln danteovských rozhořčení duje,
Stránského orgán s výškou líbeznou
při silných akcentech se přelamuje,
a Černohorský notou železnou
jak starý bojec pilně přizvukuje –
a čert se ke mně sklonil za šepotu
(to proto, aby nerušil snad notu):
„Na reskriptovém sjezdu žofínském*)
v tu hymnu vylil obrovský se vztek,
jímž uchvácen byl božích bojců sněm
nad spoustou han a zlob a urážek,
nad brutálností, jež se dere sem
a českého lva kope do lýtek –
tou hymnou, již sněm zapěl s nadšením,
víc řek než nejstrašnějším vražděním.
Což „Marseillaise“ a což je „Bože cara“,
což „Jescze Polska“, „Wacht am Rhein“ a jiné –
tohle je hymna, v které oheň hárá,
tohle je vzdor, jenž nikdy nepomine,
tak síla národa, ta svěží, jará
vzdor okovům až k nebi tryská, plyne
jak mohutný proud, jenž se spoutat nedá –
při písni této vrazi vzdychnou: běda!“
Čert umlk. Hymna Táboritů zněla
po uprášené bílé silnici,
kde řada vozů rychlým tempem spěla.
Blesk slunce zahrál chvilkou v sudlici,
v šišáku, meči, na brnění těla,
na marianské žluté houfnici;
šik vzdaloval se, už jen znělo „novej“
a za chvilinku na to hlučné „volej“.