báseň bez názvu

Č. Folklor

„Fuj, zoufat možno nad takovým snem nemoudrým, zvrhlým, divně popleteným! A kříž udělat nad tím autorem, jenž povídá jej veršem rozvlečeným! A jak jen, prosím, pan Eim přišel sem s tím referátem, náhle přetrženým?“ – Takové repty autor nevinný teď slyší ze všech koutů otčiny. Nemohu za sen. A za verš svůj item. Citovat moh bych jenom Piláta: „Co psal jsem, psal jsem“ (je to dobrým štítem), a umýt ruce. (Měl jsem slova ta v řečtině říci, avšak s chvějným citem se přiznávám, že řeč ta proklatá [67] je temnou mi vzdor dlouhých roků trudu.)*) A ruce umyju, až hotov budu. Pan Eim?**) Toť jiná. Výtka na místě je. Já vypad z role. Jeho referát se nehodí sem. Pěju bouřné děje a bojce boží – on však ráčí psát o opeře a mimech – zle je, zle je, zle zdařil se mi z něho plagiát – však dobře mi, mně tvrdil člověk jistý, že nebývá to zrovna pramen čistý. – – – Ohromná rána vzduchem zaduněla a druhá hned – já úžasem se třás: – houfnice marianská v poplach hřměla v hraženém táboře; ze stanů v ráz lid boží pádí, staví se kol děla, dech tají, tlumí otázek všech hlas, co bratří kol houfnice sborem ječí: „Národe český, vlast je v nebezpečí!“ Na dělo obkročmo sed Rokycana a vytáh z kutny velký pergamen; drobounce hustě popsána je blána, sta a sta liter chová koncept ten, z nichž slova závažná jsou upletána a ze slov věty. Nejdivnější jen, že bez chyb pravopisných – věru milo, jak kázání se popu vydařilo! ––– *) Skromnost jistě nemístná. Autor ukázal jinde, že se v řečtině a antice vůbec vyznal. **) Pan Eim, rozumí se referent z vídeňské opery. (Viz předcházející kapitolu.)
68 Čte Rokycana. Po každičké větě houfnice zahřmí. Dojem báječný! Ó není takého otrlce v světě, jenž zůstat by moh při tom netečný, když příští vlast, v budoucno kamsi letě, muž s přesvědčením líčí výtečný, a není krve, jež by nevřela tu, když muž ten v boj zve proti rotě katů! „Vlast v nebezpečí! Zdvojnásobme stráže! Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy! Je čas, kdy svatá povinnost nám káže uchopit palcát, zdvihnout pavezy! Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže! Jsme bojovníky, budem vítězi! Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje! Dobudem vlasti palmy pokoje!“*) „Jsi nadšen, brachu?“ šeptá vedle hlas. Já ohlídnu se – bozi, už je zas tu proklatý černý mikulášský ďas s přívalem jistým nadržených žvastů, čert mizerný, jenž frivolní svůj špás mincoval na básnickou naši Vlastu, kterýžto vtip pak lidé zachovalí jen na můj účet ve zlé počítali! „Mizero, lotře,“ jmu se láti zmetku, jenž při tom hloupě zírá v oči mi, „ty taktu, studu nemáš ani špetku, jak moh’ ses dotknout slovy špatnými ––– *) Nadšené toto kázaní husitské zachovalo se v Čechách dlouho a netratilo na síle: jest dokázáno, že v těžkých dobách (před volbami a p.) ještě v XIX. století otiskovaly je Národní Listy palcovými literami na prvé straně. 70 slovutné panny? A pak ku posledku jsi pryč, když mezi lidmi cudnými se vytýká to, když jak pomsty výr zle tepe nás i Räuber Jaromír?“*) „Zle v Čechách teď i tvorům naší rasy,“ vzdych smutně čert, „a pak se řekne: žít, lid svádět, rumle tropit – v tyhle časy, kdy čert se musí na pozoru mít před hlupci, svatoušky i břichopasy; jak antouškové na nás je ten lid, nás pere, volá na nás nebesa – ba, řemeslo mé trudně poklesá... Strýc Mefisto – ach není dávno tomu! – byl vážený a milý všudy host, excellenc Goethe v síních svého domu rád viděl jej, a velká společnost se kořila mu – a přec sotva komu své kopýtko skryl, nestajil svůj chvost. Když se mi on tak ve vzpomínky šine – ptám maně se: cur tu non, Augustine? Jsem sprostý čert, to pravda, v prosinci v kramářské budce stávám v bratří šiku, za šesták, za dva jsou tam našinci na prodej ke hře drobných uličníků; mě otec Satan vyslal k blázinci těch vašich dobrých božích bojovníků, jsem dobrý pro ně, mínil, hladě bradu, když nechtěl nikdo z vyššího jít řádu! ––– *) Jako Dante ve své komedii, tak i náš básník polemisuje ve svém eposu se svými současníky. Zde: Jaromír = bratr Čelakovský, k němuž patrně básník neměl valné sympathie.
71 To považ, prosím, a suď potom sám, má někdo horší živobytí tady, než vedu já?“ A k duše hlubinám mnou prochvěl soucit. V chlupech jeho brady se skvěla slza jako drahokam, jež spadla s víček. Plakal ten čert mladý. Tu smířen dím mu: Brachu„Brachu, odpuštění, jsi chuďas, u mne zlosti více není.“ Tiskne mi ruku: „Díky, steré díky, to povznáší mě. Teď však dolů patři! Viz, Rokycana sytí bojovníky dál slovem božím. Nadšeni jsou bratří a rozpáleni zle na protivníky; kdo muž, ten odvahy má nyní za tři, však nežel, žes půl přeslech řeči pěkné – to hlavní řek a ještě jednou řekne. A Rokycana věru práci dal si s konceptem; dnem nocí seděl on nad pergamenem, psal a psal a psal, pak knoflík stisk a zavzněl ostře zvon, všel jeho písař: čárek nadělal na místa patřičná, dal ypsilonypsilon, kde bylo iota, v opak zas tak dál – a proto kázání to bezpochyby dopadlo slušně a se všude líbí. Slyš, teď je konec.“ „Muži, dejte páže! Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy! Je čas, kdy svatá povinnost nám káže uchopit palcát, zdvihnout pavezy! 72 Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže! Jsme bojovníky, budem vítězi! Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje! Dobudem vlasti palmu pokoje!“ „Teď dívej se!“ Jak kdyby granát pad v ten boží tábor, chumelí se divě: řev hlučí, výkřiky zní z hustých řad, prosby i lání; hrozbou tu, tu tklivě se mísí hlasy, nad to dosavad houfnice marianská duní hřmivě v tu vřavu lidských hrdel, noh i ruk – pekelně hrozný, šumný, strašný hluk! Vše pádí k vozům: rolník nechá pluh ve brázdě trčet v nezoraném poli, s kathedry prchá přeučený druh a za vlast mužně bojovati volí, advokát zavrh skřípavých per ruch, vzal krunýř, palcát, křičí po okolí: „Do boje běžím! Lidé, pomozte mi vylézti na vůz! Hájit chci svou zemi!“ U vozů vřava, tíseň k umačkání. Sta a sta ruk vynáší nahoru k fasuňkům vozů v hlučném hulákání vybrané reky z bratří Táborů; ti stále řeční, v svatém odhodlání o vrazích mluví v ostrém hovoru, jsou plni zápalu ti morituri – a hlasem vážným síleni jsou s hůry. Na vozích sedí šedí hejtmani. Sybilla, Grégr, roháč, Rokycana; 73 schismatik, bludař čině pokání Sybillu objal, chvála jest mu vzdána i místo v radě; vlídné usmání má Kašička teď pro kajícího pána,*) i Tuma Krvavý mu pravicí od houfnice své kývá dunící. Ti tedy sedí, mustrují ten dav znaleckým okem, bystrým pozorem, ––– *) Rozumí se hejtman Kaizl. Viz zpěv I. str. 23. 74 silnějším pouze kývnou na pozdrav, však slabším pomáhají vážným rtem: „Tu chyť se, bratře! tam svou nohu vstav!“ a dále tak, ba mnohý tam a sem se natáhne a mládci bojovníku pomůže přes fasuňky v okamžiku. Můj čert byl nějak zvláště dojatý, nic nepromlouval, ztrnule jen zřel na ruce dole, hlavy, palcáty, na pohyby těch odhodlaných těl, obličej časem uzřel chlupatýchlupatý, jak sám by potem z vřavy oné vřel, pak spatřiv, že se jeho citem bavím, stal sdílným honem se a povídavým: „Ubozí bojci! Zápal žene je v děs boje, v trudy, v krve tratoliště! A smrt snad zhasí jejich naděje, jež rostly s nimi doma u ohniště, a zlý čas stopy jejich zavěje, ni jméno pouhé nezbude z nich příště, a kostmi jich – té drzé neplechy! – kdes mládež bude rážet ořechy! Hleď toho tam, jenž nervosně se třese a umdlen sípá svoje kázání: Sotva ten těžký palcát v ruce nese, sotva že trochu jím se ohání, však leze přec. Už jednou prchl v děse z krvavých scen v své tiché ústraní, teď vrátil se štván faty temnými, Perikles Athen, Pippich z Chrudimi! 75 Viz onoho, jenž jako orel letí až z dálné, žírné sestry Moravy! Ó bratře Stránský, pozdrav můj tě světí a žehná meč tvůj pro boj krvavý! Vlastenců vzore! Ženu, dům i děti v domově bez ochrany zůstaví a bojovat jde v světa cizí lány za velkým vzorem popa Rokycany! I kazatel i bojec hoden’s mistra; ba, Rokycanou pestré orlice ty, bratře, budeš! Hlava tvoje bystrá neměla zhloupnout v lůně vesnice, osud tě nepasoval na filistra, jenž k soudu chodí, střílí zajíce, jí, spí a večer tlachá, pivo pije – ty’s určen pro kolečko historie!*) Zde jiní zase... Dráha života s tou kříží se, jíž talent káže jíti: hle, touha boje v těchto klokotáklokotá, a přec se zdá, že jinak měli žíti! Snad sbírat marky, ptát se, hodnota jaká je chillských, ostrova Tahiti, hollandských starých, kdysi po dvou zlatých a rakouských z let padesátých pátých!**) ––– *) Bratr Stránský, vynikající Husita z Moravy. Předek slovutného mladočeského poslance z XIX. století, dra. Ad. Stránského, jenž byl na tento svůj původ neobyčejně hrd. Tak jednou vyznal v plenu vídeňského parlamentu: „Die Hussiten, unsere Vorfahren...“ – čímž patrně mínil svého předka, zde opěvovaného Rokycanu „pestré orlice“. (Pestrá orlice = znak moravský.) **) Upozorňuji zde zvláště na krásný obraz, jímž náš neznámý pěvec označuje prostotu a nevzdělanost většího
[76] Však suae quisque faber... Nyní adé! Hleď tam, tam znovu zrak se potěší! Vidíš, jak roháč ruku v ruku klade a mne je: „Hola, počkej, Hompeschi!“ má radost z jednoho z té čety mladé, jenž kordem odpovědít pospěšípospěší, když třeba bude... Bratře Pinkasi, nad tebou hejtman roháč výská si!*) Tam jeden rozeběh se notným honem, a již je nahoře. Mou zdravici! Ty s Mayerovým v ruce lexikonem a s okovaným cepem v pravici! Je z těch, jimž skladby kulhavým jdou tonem, však za to na plíce jsou chlapíci – nu, to se spraví: najde bojec boží vždy někoho, jenž kázání mu složí.“ –**) V tom umlk čert. A pozorně se dívá cloně si oči kamsi do dáli, tam cosi rychle semo tam se kývá jak povypjaté tílko žížaly, ––– dílu božích bojovníků: Snad prý je osud určil kdys ke sbírání poštovních známek ale oni místo toho vyhledávají vřavu válečnou! Zajímavé místo zároveň pro filatelisty. Zřejmo, že činnost jejích datuje se již od století XV. a ne, jak se dosud tvrdilo XIX.! *) Hompesch – viz zpěv I. Bratr Pinkas byl as znám jako dobrý zápasník, proto si mne hejtman roháč ruce, že mu ubude nyní práce. **) Bratr Černohorský – trochu temná osoba historická. Neprávem však mu zajisté náš básník vytýká, že neskládal kázání svá sám. Vždyť i katoličtí kněží i ve stoletích XIX. a XX. nesepisovali svých kázání, ba vycházely celé sbírky kázání tištěných, kterých katoličtí kněží prostě užívali a nikdo jim toho zvláště nevytýkal. 77 a blíží se to už jak zmije živá, už jako člověk velký, troufalý, zrudlý jak Herodes, když pobil děti – tu začal čert můj v nové formě pěti: „Dlouho muž ten klidnou drahou cestil po života chlumci tam a sem, teď však zlákán svatým zápasem palcát chyt, když strašný boj se věstil. Lokty, pěstmi, jazykem si klestil cestu k vozům: mnohým mamlasem, aby ukázal svou sílu lidem všem, praštil o zem; palcát při tom chřestil. Ochlácholení a mile jati bratří od děla jdou v oustřety, pak s ním spolu tam se zase vrátí. Sotva že pak přišli před mistrovský hejtmanů sbor, sláno pro květy a hned všichni řvali: „Čelakovský“!*) „Můj milý čerte, to je plagiát ze „Slávy dcery“,**) namítám tu směle, co bratr Čelakovský used v řad a pot si stíral na učeném čele. Čert utrh se: „A to bych věděl rád, mám vymýšlet snad rýmy přeumělé, a hvězdné pláště, třpytné azury na vaše lidské karikatury? ––– *) Čelakovský – viz jednu z předešlých poznámek. **) „Slávy dcera“, neznámá dnes sbírka hymnů a meditací husitských – docela rozdílná od knihy básní J. Kollára († 1852), taktéž „Slávy Dcera“ nazvané.
78 Sta a sta lidí u vás nese čelo pod čistou modrou oblohou, sta a sta čertů u nás by už mřelomřelo, že se už stydět nemohou!“ Já mlčel už. A spolk jsem v sobě tiše onoho reka další obranu, ať boží bojec sstoupí se své výše a sám se hájí. Nesnes pohanu, jíž čert můj zhyzdil v pekelné své pýše kdys Krásnohorskou; vůči pohanu a zmetku pekla ať teď hájí sebe – já nemoh více, ví to dobré nebe! Již vozy plny. V tom se rozleh řev a nářek srdcervoucí, litování: pár bratří dole leží, samá krev, v návalu, shonu byli pošlapáni, bolestí sledních v lících vidět jev a zmožení a stesku uondání – na vozy lezli, spadli při tom na zem, a boží lid je rozešlapal rázem. „Sirotek Purghart!“*) čert si žalně vzdych, „jsi tedy mrtev, boží bojovníku, již vrahy nezděsí ton skřeků tvých, ni přátely ve hrozném okamžiku, tvůj palcát domluvil, tvůj žár je tich, a v museum snad dají tvoji piku – ––– *) O Sirotku Purghartovi pojednám na základě této básně ve Zprávách Akademie. Zde ukazuji na zajímavou analogii s ruským báječným loupežníkem Slavíkem, který hvizdem svým zabíjel lidi (Sirotek Purghart děsil „skřekem“) až sám byl přemožen bohatýrem Iljou Muromcem. 79 buď zem ti lehká, kterou jsi měl rád, za niž jsi bojoval a na níž’s pad! Kalaši bratře, muži bohulibý, tož došel’s cíle. Fama vypráví, že’s od děla prch, zhnusen bezpochyby (a slepě hledat boj chtěl krvavý) zápachem penetrantním bratra Ryby, jenž mravem ryb všech hnije od hlavy, pak ošklivostí že tě naplnila Krvava Tumy bohopustá díla.*) Nuž klidně spi zde, duše ušlechtilá. Ač sám jsi ztrhat niť chtěl života – příčina k tomu tak závažná byla, že odpustí ti boží dobrota. A vzhůru ať tě nesou křídla bílá, kde svatí bratří Crha, Strachota tě uvítají slovy bratrskými, a kde ty budeš třetím mezi nimi. Ty též? Eheu! Ó Ignaz, mir graust vor dir! Tak nacházím tě? Reku hrdinný! Ó role těžká, jíti v boje vír a chtíti spolu dělat dějiny! Však kdo svých lárů a penátů mír opouští pro blaho své otčiny, vždy věnce hoden, jejž dá ruka něčí, a padlý Titan nad Zeva je větší. I ty spi klidně. Nejen Čechie cítit se bude osiřelou vdovou, ––– *) O bratru Kalašovi – viz zpěv I. str. 31. O bratru Rybovi, jemuž dle básně páchlo z hlavy, nedopátral jsem se ničeho. 80 šlechetná, velká, dálná Francie též truchlit bude. Sukni svoji novou Jeanne d’Arc roztrhne, slza polije líc Sansboeufovu, zdobou cypříšovou zhalí se Paříž zdrcena tvou smrtí a upláče se pan maire páté čtvrti.*) ––– *) Jako bratr Kabátník (Kalaš?) na východ, tak putoval bratr Ignaz do Francie hledat allianci s vítěznou tehdy Jeanne d’Arc. Drzí němečtí historikové bájili cos o listu; jimž prý panna Orleanská Husitům vyhrožovala svým příchodem, podle této zprávy pravý opak je pravdou. Lechové měli v Panně Orleanské oddanou přítelkyni.
81 Nuž pokoj vám! Smrt, jež vám nedopřála padnouti za vlast, přála mnoho vám, v otecké hlíně místečko vám dala, kde konec trudům, strastem, trampotám, a nade vše: že moje přímá chvála nad vámi zněla – ani pánbu sám, až umře, toho přec se nedožije, by čert mu zapěl také elegie!“ Ďas umlkl. Já dost se podivil. Já znal jej dosud s stránky satirické (ač neříkám, že byl mi tam vždy mil), však obsah této řeči elegické si uznání kus mého vynutil, já produkce jsem vzpomněl poetické, jež u nás rozbujela v tomto směru, a čertovský cit ten bych přál jí věru! A bylo ticho. Větru lehký van šel po táboře. Nebe plno mraků, jich kraj byl jako zlatem krumplován. Prostorem táhla četa černých ptáků, z nichž Sybilly zor, vážně zadumán čet, co je dosud skryto lidstva zraku, co čeká nás, co nemine nás zjista,*) pak řekla, že je nutno hnout se z místa. Zapřáhli koně. Vozy vyjely. Loučení bylo mužné, krátké, vřelé, Husitské ženy mužům křičely: „Přines mi jenom hlavu nepřítele!“ ––– *) Z těchto slov vysvítá pravdivost našeho tvrzení, že Sybilla byla jakýsi druh povídavé kartářky. Bylo zvykem žen těch při prorokování odpovídati na tyto otázky: co je nám skryto, co nás čeká, co nás nemine. 82 Přikývli hlavou bojci veselí a v pochodu již stojí vojsko celé, praskají kola, hřmotí sudlice a drnčí marianská houfnice. Tu jako když se bouřný orkán zvednezvedne, hlas vydal bratr Grégr. Vůdcové a celé vojsko bratří nepřehledné tuřími hlasy vpadli. Hromové ton písně duní, klesá, zas se zvedne a naráží na vlny vzduchové: ta „Já mám trakař novej“ milá Husitů píseň v dálku hlaholila. Úchvatný pohled! Rokycana pěje i Sybilla i Špindler, Adam malý, (těm dvěma při tom vítr bradou věje,) Krvavý Tuma řve jak neurvalý, a Čelakovský překřičet vše chtěje, jak měch se nadmul, Holeček se halí v sny černohorské, hledě v neznámo a místo „trakař“ zpívá „Onamo“. Z plic plných roháč píseň vítěznou pln danteovských rozhořčení duje, Stránského orgán s výškou líbeznou při silných akcentech se přelamuje, a Černohorský notou železnou jak starý bojec pilně přizvukuje – a čert se ke mně sklonil za šepotu (to proto, aby nerušil snad notu): „Na reskriptovém sjezdu žofínském*) v tu hymnu vylil obrovský se vztek, ––– *) V zachovalém spisu učence Č. Zíbrta „Jak sněmovali staří Čechové“ líčí se několika slovy tento sjezd. 83 jímž uchvácen byl božích bojců sněm nad spoustou han a zlob a urážek, nad brutálností, jež se dere sem a českého lva kope do lýtek – tou hymnou, již sněm zapěl s nadšením, víc řek než nejstrašnějším vražděním. Což „Marseillaise“ a což je „Bože cara“, což „Jescze Polska“, „Wacht am Rhein“ a jiné – tohle je hymna, v které oheň hárá, tohle je vzdor, jenž nikdy nepomine, tak síla národa, ta svěží, jará vzdor okovům až k nebi tryská, plyne jak mohutný proud, jenž se spoutat nedá – při písni této vrazi vzdychnou: běda!“ Čert umlk. Hymna Táboritů zněla po uprášené bílé silnici, kde řada vozů rychlým tempem spěla. Blesk slunce zahrál chvilkou v sudlici, v šišáku, meči, na brnění těla, na marianské žluté houfnici; šik vzdaloval se, už jen znělo „novej“ a za chvilinku na to hlučné „volej“. ––– Konal prý se za přítomnosti bratra Grégra a jiných hejtmanů. Náhle však se zjevily bodáky křížáku a bratr Grégr vydal heslo: „Rozejděme se, my hejtmani jsme chráněni immunitou krunýřů, ale jsou zde mládci bez brnění“. A zanotoval silným hlasem do té doby nepovšímnutou pouliční píseň: „Já mám trakař novej!“ Celý sjezd vpadl ihned tuřími hlasy a jako kdysi u Domažlic před písní tak i na Žofíně ustoupili voje křížácké před pouhým zpěvem Božích bojovníků. (Viz podobnou historii v září 1893.)
84

Básně v knize Boží bojovníci: