Stál jsem mezi mrtvolami,svěží byl kol vzduch –najednou se, dobří bozi –zjeví zas můj druh.Chlupatý čert vedle stane,ruce sobě mne:„Děkuji ti, bože milýza spasení své!Vykoupen jsem, klidně vrátímzas se k bratřím svým,kéž jen, bože, bude možno,rád se odvděčím.Rád teď budu v zimě, mrazuna trhu zas stát,rád se nechám uličníkyzase kupovat.Za těch pár let zblb jsem skoremz těch všech hloupostí –však je konec, sláva tobě,bože s výsostí!“Poskočil a vytáh šátekodkuds’ od pasupasu,–––*) Netroufali jsme si a netroufáme dosud poznamenati k této kapitole ničeho. Jen malou poznámku: nejsou tito „boží bojci“ totožní naposled s oněmi Adamity, které Žižka pobil? Pronášíme jen domněnku, otázku – netvrdíme ničeho apodikticky; na nápad ten nás přivádí udání místa: u Tábora. Adamité byli pobiti u Tábora též.118na zem pěkně rozestřel jejk mému úžasu.„Co to bude, brachu milý?“já se čerta ptám.„Ptej se: co je – a to vidíš,šátek rozkládám“.rozkládám.“Rozložil a začal snášetbojce do něho:nový zázrak! Každý byl taktvaru malého,jako hračky, jimiž děckovesele si hrá –každý bojec scvrklý, drobný,loutka bezduchá!„Tvoji reci! Teď je vidíšv pravé podobě!119Tak jen ležte, pimprlata,hezky na sobě!“„Co s tím počneš?“ ptám se dále.„Odnesu to k nám,otec Satan přehlídne to,pak to v plamen dámdám.Vždyť to lepší je než dřevo,a v nynějších dnechvíš, co peněz promrhá sejenom v polenech!A už na šátku mu ležítěla veškerá,má tam Tumu Krvavého,Grégra, Špindlera,Sybillu i Rokycanu –všecky už tam dal –najednou však – zase zázrak! –bratr Tuma vstal!Protáh se a vesele plácruku o ruku:„Palcát mi nic neudělal,já jsem z kaučuku!S bohem, bratří! Čerte, pusť mě,neztratíš snad nic,však já bojem zabývat senebudu už víc.Půjdu nyní k Národnímu,s Mošnou promluvím,snad přepustí něco úlohschopným rukám mým.Snad že on se k ubohémutvrdým nestane:snad mi dá hned principálaz naší „Prodané“.120Už jej třímá třicet roků,mám též třicítku,*)pro mou činnosť nemůže mítMošna výčitku.Budu řvát a poskakovattakhle, čerte, tak“(A Krvavý Tuma skákalpoule směšně zrak).„Pensijní fond též snad budevzhled k mé práci brát,třicet let mých mezi bojcibude počítatpočítat,jako bych byl u divadlabýval jaktěživa hrál toho principálalidem na podiv!“„Pašol!“ čert řek, „jdi si, bratře,kam tvá duše ždá –jeden víc či jeden méně –to nic nedělá!“Poskočil si dvakrát, třikrátstarý Husita –kéž jej jenom dobrý Mošnavlídně uvítá!Tu však Sybilla – též zázrak,vlastně zázrak ne! –už jak matematik znal jsem,že to nastane!pozorně se vyvinulaz nitra uzlíčku:„Mně nic také vlastně není,pusť mě, čertíčku!–––*) Vidno, že Krvavý Tuma 30 roků husitoval. 121Jako bratr Tuma chci téžv ústraní kdes žíta minulé svoje žitíhledět napravit.Poctivě se budu živitna vesnici kdes,za tebe prosby vysílatk bohu do nebes.Hleď, vždyť já jsem v jádru vlastnětvor tak nevinný,122budu jim i nyní zvenčína své staré dny.Principiis obsta! řeklHorác, plný dum,překládával jsem to vždycky:Vzdoruj principům!Ba, jen hloupostí byl hloupouten náš boj a vztek –v traktátech já rozhlásím tosvěta v okrslek.Nechci více slyšet o tom;ty však pravdu máš,že si čeládku tu trhloumoudře sesbíráš.Půjdu někam do zátišív dálnou vesnici,dám se najmout na funusy,žena plačící.Karty budu vykládati,kravám čarovat,porodnický kurs bych mohlataké studovat.Víš, že latinu znám trochu,mluvit také znám – –“„Těžko, holka,“ čert ji přetrh,„tebe nenechám!“„Ale pusť ji,“ pravím čertu,„prosím o to též!“„Pak ale jen na tvou prosbu!Pašol, holka, běž!“Jen se v cestě zaprášilo.Panna Sybillaz místa neštěstí a hrůzyv dálku pelila...123„Dosti,“ čert řek. Svázal ranecpevně uzlíky,přehodil jej přes rameno,nebyl veliký.„Adé, brachu,“ dal mi pracku.Už jsem nezřel jej –po tom všem se rozloučit mohvěru dojemněj’!– – – – – – – – – – – – – – – – –Byl jsem sám. Čert bojce odnes.O čem psáti dál?Vždyť ten taškář s mými rekytéž mi látku vzal.Ale jak on, tak i já jsemv duši vesel byl –zív jsem pouze a tím ze snajsem se probudil.124MALÝ DOSLOV BÁSNÍKŮV. Všem pánům anonymům a pseudonymům ve všech koutech naší vlasti, kteří se obětavě po čtvrt roku snažili zásobovati autora věcmi, vztahujícími se prý k jeho básni, jako jsou: sdělování privátních historek ze života popisovaných tu reků, citování „opravdových“ výroků, líčení schůzí, kritika osob, šatů, chůze, názory na různé akce a hlavně vtipy – kvituji tuto příspěvky a podporu jejich. Neužil jsem sice ani jediné věty z bohatého materiálu toho, ale plní mě nadšením ta šlechetná ochota, vřelé účastenství, nežistnánezištná pomoc, s jakou dobří lidé hledí usnadniti spisovateli práci tak nevděčnou, jako je dnes historické epos... Či je to snad mnohoslibné svítání zlatého dne naší poesie vůbec?...*) –––*) Zvláště důležitá poznámka: Zde vidno, jak povstala na př. Illiada, Nibelungy. Takový básník začal psát, rozhlásilo se to mezi lidmi, ti psali básníkovi vše, co o jeho recích věděli, a on jen potom vymyslil k tomu rýmy. Tak jsou staré historické básně skutečnými dokumenty historickými. Náš básník poslaných mu příspěvků, jak vidno, neužil, patrně toho věděl o svých recích dosti sám. [125]