Boží bojovníci (1896)

Vlastenecká historie z 15. století, Č. Folklor

BOŽÍ BOJOVNÍCI
báseň bez názvu
I.
báseň bez názvu
II.
báseň bez názvu
Kapitola 1.
báseň bez názvu
Kapitola 2.
báseň bez názvu
Kapitola 3., 4., 5., 6., 7. až 40.
báseň bez názvu
Kapitola 41.*)
báseň bez názvu
III.
báseň bez názvu
IV.
báseň bez názvu
V.
báseň bez názvu
VI.
Kapitola 1.
báseň bez názvu
Kapitola 2.
báseň bez názvu
NA ROZLOUČENOU.
báseň bez názvu

BOŽÍ BOJOVNÍCI VLASTENECKÁ HISTORIE Z XV. STOLETÍ
Z RUKOPISU VINOHRADSKÉHO VYDAL
PROF. DR.

Č. FOLKLOR, ČLEN AKADEMIE, MAJITEL ŘÁDU SV. ANNY ATD. ATD.
PRAHA, ROKU 2215. TISKEM ARTIST. ÚSTAVU A KNIHTISKÁRNY J. STOLAŘE v PRAZE.
[I]

ÚVOD VYDAVATELŮV.

Ruka se třese, krev buší v žilách a oko vlhne pohnutím... Odevzdávám drahému národu českému poklad ceny nehynoucí, odkaz slavných časů, památku heroických předků, dědictví velikého XV. století – Rukopis Vinohradský – báseň „Boží bojovníci“. „Slavme slavně slávu Slávů slavných“,slavných,“ pěl na začátku XIX. století básník Kollár. O velicí předkové naši! Jak neoslavit Vás i dnes, ve století XXIII., jak nepohlížet okem zaroseným na svědky Vašeho nadšeného života! A básní přítomnou, Rukopisem Vinohradským, hovoří k nám Vaše ústa, Vaše srdce, krev i duše hlaholy nad jiné výmluvnými! – – Než povinnost volá. Jest mi potlačiti přenesmírný hymnus nadšení v rozvlněné hrudi a nutkán časem, místem a nakladatelem, chápu se skladby přísné vědecké [1] prosy, abych označil a) historii nálezu Rukopisu Vinohradského; b) estetickou, dějepisnou a kulturní jeho cenu; c) poměr, v němž stojí Rukopis Vinohradský k Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému; d) pronesl některé poznámky, kterých společným titulem tuto označiti nelze z mnoha a mnoha důvodův.
Historie nálezu Rukopisu Vinohradského. Přistupuje ke spisování VII. dílu (jejž bohdá na podzim odevzdá naše staroslavná Česká Akademie v ruce čtenářstva) svého díla „O prevétech starých Čechů“,*) jal jsem se putovati po knihovnách a archivech, jichž jsem dosud neprohlédl a nebyl opsal. V museu Vinohradském padl mi do ruky balíček starých žlutých lístků, popsaných po prastarém *) Odkazuji tuto na hluboký a věcný posudek této své práce od slovutného německého učence ve Vídni p. F. Schmarna (Mittheilungen LV. p. 468 – 766.), jenž vrcholí ve slovech: „Jest to jediné dílo, jež folkloristické literatuře české dosud scházelo.“ [2] způsobu tužkou, málo čitelných, místy seškrtaných – na pohled jakoby rukopis některého z těch četných neznámých básníků z XIX. a XX. století, které leží v Českém Museu. Ale nadpis mě zarazil: „Boží bojovníci. Vlastenecká historie.“historie“. Jakže? „Božími bojovníky“ byli zváni Husité. „Vlastenecká historie“? V století XIX. psal jediný člověk básně vlastenecké, žena-lev, Eliška Krásnohorská! Ostatní byli všichni nevlastenci, nihilisti, cynikové – – – a co můj mozek horečně takřka kombinoval, jal jsem se čísti... Jak tě vítat slzou čili zpěvem?! zplesal jsem slovy Kollárovými... Nebylo na dále pochyby: v mých rukou se chvěla památka ceny nehynoucí, odkaz dávné doby, důstojný bratr a soupeř Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského – přítomný poklad, jejž tuto vydávám na světlo – Rukopis Vinohradský! Zahloubal jsem se ihned v tuto památku celou duší: odnesl jsem tajně vzácný Rukopis domů, seděl nad ním dnem i nocí, a výsledky poněkud obšírnější podám, popřeje-li bůh zdraví, drahému národu v celé řadě mohutných svazků nákladem naší České [3] Akademie. Tuto omezuji se jen na nejstručnější fakta, na nejnutnější poznámky: Lístky jsou stejnoměrné, velikost 24–16 cm., žlutý papír s jemnými modrými žilkami, tuha, jíž bylo psáno, prastará. Místy je písmo nečitelné, místy mezery. Těchto je zvláště mnoho v zpěvu V. Ptal jsem se musejního sluhy, neví-li o ostatních částech tohoto Rukopisu, odpověděl mi, že bral sám časem tyto lístky a dával je svému chlapci, který prý si po zadní prázdné straně kreslil vojáčky! O barbarství! O nešťastný český národe! Královédvorským Rukopisem zapaloval sakristián kostelní svíce, na Vinohradský Rukopis čmáral kluk své klikyháky! Plakal jsem bolestí a vztekem. Poslal jsem sluhu ihned pátrat po drahocenných lístcích – přišel, že prý „to“ žena hodila do plotny! Od dob Koňasových nemohla stihnouti českou literaturu pohroma děsivější! Máme nyní (díky úsilovnému boji Mladočeské delegace před 300 lety ve Vídni) českou vládu, české ministerstvo – což se nemohl ministr kultu postarati již, aby se podobnému vandalismu předešlo? Nemohl se již dávno na [4] postavení sluhy musejního klásti ten nejmírnější požadavek: vykázati se studiemi gymnasialními, maturitou, kvadrieniem filosofickým a aspoň dvouletou návštěvou Institutu pro vědy archivální? Pak by snad naše drahé památky byly jisty před nerozumem a hlupstvím!
Estetická, dějepisná a kulturní cena Rukopisu Vinohradského. I zde odkazuji čtenáře na řadu kněh svých, v nichž, bohdá, objasním a vymezím tyto body. Zde podávám jen hotové resultáty: „Boží bojovníky“ mohl napsati jen současník válek husitských v XV. století. Básní touto pošinula se naše literatura hned po bok italské, která tehdy byla prvou v Evropě. V dějepisu pak nejen českém, nýbrž i rakouském značí Rukopis náš hotovou revoluci, převrácení hodnot, zničení všech dosavadních autorit. Palacký, Tomek byli nedbalí skribenti. Vše, co psáno od nich o Husitech – je brakem bezcenným. Rovněž tak v ohledu dějin kulturních a z části i literárních. Každá řádka této básně svědčí o hlubokém vzdělání našich předků, [5] otevírá filosofické perspektivy na záhady života, oživuje celou řadu osobností, které by jinak byly klesly v propast nepaměti – zkrátka, báseň tato by se měla tisknouti ne na papír, ale v srdce i duše všech věrných Čechů. A to se, dá bůh, stane.
Poměr Rukopisu Vinohradského k Rukopisům Královédvorskému a Zelenohorskému. Známo, jaké nezřízené útoky byly podnikány v století XIX. na drahocenné naše paladium RKZ. Známo též, jak skvěle byly odraženy. Geniální estetik, kritik a dramatik Zákrejs přečetl dvě slova – a již dokázal pravost RKZ; ale pádnější důkaz ještě podal Hattala. Učenec tento celý život snášel úštipky, kdy prý vydá svou dávno čekanou obranu, byl podezříván, že prý ani o žádné knize nepracuje – a hle, po jeho smrti čtverospřeží koní formanských musilo být zapřaženo k odvežení rukopisu „Obrany“. Akademie ji vydala tehdy v 60 svazcích, každý po 4000 stranách! Tímto nejobsáhlejším dílem nejen české ale i světové literatury, v němž [6] quantitu předčí jen qualita, dokázána nad slunce jasnější pravost Rukopisů. Zalezli pochybovači a nebudou míti následovníků. Náš Rukopis Vinohradský podobnými boji jistě neprojde, ale proto přece nebude nám méně drahým. Vždyť vyniká v každém ohledu nad své předchůdce. Tam řada básniček, někdy ceny dosti pochybné, zde hotové a cenné umělecké epos, jež hrdě se hlásí k zpěvům Homerovým a Nibelungům. Tam podivná archaistická řeč, zde vše jasno, jak studánka; tam nepatrné doby z české historie a opěvání titěrností (jako skřivánka, jelena, Tatarů), zde nejslavnější doba našich předků: války husitské. A jaké skvostné detaily! Jaká zvukomalba, jaká epitheta! Jak by as zaplesal dobrý Voborník (vlastenecký kritik na sklonku XIX. století) nad těmi epithety! Muž, jenž v RK ve rčení „silný Záboj“ viděl tolik krásy a síly, jako nikdo jiný z jeho současníků! Co by on řekl dnes čta v rukopisu našem: Krvavý Tuma! Malý Adam! Frivolní čert! Liška podšitá! Atd. atd. Šířeji ostatně rozvedu i tyto výklady v řadě knih většího díla a proto spěchám dále.
[7] Poznámky. O osobě autorově nelze říci ničeho. Neznáme ho. Nevíme, kdo byl. Nelze ani určitě říci, kdy žil. Jenom tolik: nehleděl asi ke všem Husitům okem laskavým, jak vysvitne z celé řady poznámek pod čarou a z kněh, které chystám. Byl současníkem válek husitských, líčí vše z autopsie. Zvolil pro své epos rámec snu a uvedl v ně čerta – jenž je příznačným momentem středověkého básnictví. Tolik o autorovi. Báseň sama nebyla dřívějšímu věku neznáma. Ale trudno připomínati, co se s ní dělo. Na sklonku XIX. století, v roce 1895–6 žil jakýs člověk, jménem J. S. Machar, lotr nějaký, jenž (testibus Vrchlický, E. ryt. z Čenkova, O. Seykora-Kostelecký a jiní lidé řádní a zachovalí) potupoval mrtvé, ničil a mazal náhrobky a p., a tento zloduch patrně měl ještě celý rukopis této básně a vydal ji v „Rozhledech“ (časopis to nějaký) – ale vydal ji tuze ledabyle, nepodotknuv ani – – že je to báseň ze století XV! A prošlo mu to. Aspoň se nedočítáme, že by byl někdo protestoval. A přece byly tu žurnály vlastenecké. Akademie, [8] český sněm, přece tehdy žili učenci a znalci rukopisů jako Zákrejs, Dolejška, Stěhule – – nikde ani slova. Takové poměry ovšem ilustrují podivně netečnost doby, kdy opovážlivci vystupovali proti RKZ, proti Jungmannovi, Nár. Listům atd. Vydávám vzácný skvost náš (jehož nám, bohdá, nejen Evropa, ale i celý svět záviděti bude!) s obrázky. Nalezl jsem je vzácnou náhodou (o níž se šířeji v zmíněných již spisech svých rozhovořím) založené v albu náčrtků a kreseb zachovaných z XIX. století. Jak se tam dostaly, ví bůh. Za to mohu dosti přesné zprávy podati o malíři, což mi – žel – o spisovateli možné nebylo. Malíř, jak několikrát z podpisu vidno, zval se Panuška. Kvetl v století XV., což je velmi důležito akcentovati, neboť byl současníkem událostí, které kreslí. Mládí své ztrávil při dvoře královny Žofie, jak kořen jména jeho již ukazuje (panoš). Při vypuknutí válek husitských dal asi vale pohodlnému životu dvorskému a šel kreslit výjevy válečné – zvyk to některých malířů, který se zachoval až [9] do dneška. V husitském táboře mu pak přezděno: panošek, později: Panuška, pod kterýmžto jménem jej známe. Zdá se ostatně, že Husité měli pro koncovky „ška“, „čka“ a „žka“ zvláštní oblibu (viz: Panuška, Kašička, Žižka). Odkazuji dále na poznámky pod čarou a řadu poznámek a dokumentů v zadu. A nyní, kniho velebná, jdi jako světlonoš, jako fenix povstalý z popela minulosti po vlastech českých a hlásej slávu Slávů slavných!
[10]

I.
Promlouvání o snech. Cizí výroky. Autor odmítá zodpovědnost za vše, co následuje. Husitské vozy. Apostrofa. Zjevení se čerta. Popis čerta. Pohled na „boží bojovníky“: Rokycana, Herold. Komentář čertův. Pan Eim-Sybilla. Slova čertova o ní. Mluví autor a na to čert ad bratří Adámek, Špindler. Čert má slovo o bratru Grégrovi. Bratr Engel. Bratr Dyk. Schismatik Kaizl. Sirotci: Šamánek, Šíl, Krumbholz, Purghart. Bratr Vašatý-Roháč. Vozy jedou. Filemon, Baucis; místo bratra Sehnala. Autor apostrofuje houfnici marianskou. Čertův starý vtip o ní. Kus historie o podvázání. Bratří kolem houfnice: Tuma, zvaný Krvavý, bratr Schulz, bratr Holeček, stipendista Černé Hory. Episoda o práčeti Hořicovi. Pěvec „Písní otroka“. Čert sentimentálním. Bratr Kalaš. Vozy mizí. „Šípy“, Tumy Krvavého arsenál. „Český List“, mládě „Šípů“. Mystika mythologická. Apostrofa humanisty Klofácia. Vozy zmizely. Autor sentimentálním. Čert plaguje pannu Krásnohorskou. Čertův frivolní vtip o téže panně. Autorovo rozhořčení, procitnutí a opětovné usnutí.*)

To ďas ví, jakou divnou logikou se naši snové za chvil nočních řídí! Co všechno spletou, jakou oklikou útočí na ty nejslušnější lidi, ––– *) Takovéto krátké udání obsahu bývalo vůbec zvykem středověkých básníků. (Čti Ariosta, Tassa atd.) [11] jak žerty, šaškovinou všelikou vše strhnou v bláto – člověk, když tak vidí jak čeládka ta vede hříšno si, přál by jim Thuna s jeho „výnosy“. Jsem slušný muž: jak nebýt v rozhorlení, když taškář sen mi v zbůjném násilí leckteré hodnostáře kreslí v snění s psí hlavou? nebo vstrčí za chvíli před zrak mé duše,duše ve zlém vytržení Zákrejse*) obra v krátké košili, jenž pevnou rukou, v níž se chvěje metla, rozhání revoluční „Nová světla“? Snem prý je život, řekl někdo kdysi,kdysi. Sen životem, to kdos zas obrátil. Jak takový chlap něco vymyslí sisi, aniž kdy vlastně v tom kus smyslu byl! Já s jedním mužem – byl to páter kýsi – souhlasím v tom, že sen je ďábla díl, vzduchový zmetek, zhouba duší jistá, metafysický lotr – anarchista. Mně zdálo se – což ovšem měl jsem říci hned na samotném básně začátku, než zodpovědnost vinu vrhající já vlastenec a člověk pořádku chtěl odmítnout a s rozhorlenou lící odmítám pro vždy; ani za řádku zde nestojím já se svým přesvědčením – a proto řek’ jsem, jak snů málo cením. ––– *) Patrně nějaký strašidelný Husita, snad předek Zákrejse pověstného ze století XIX. (Viz úvod.)
12 Já ve snu viděl u velikém šiku na zaprášené rovné silnici mohutné vozy Božích bojovníků v rozlehlou dálku hromně dunící, a svatá hrůza v tomto okamžiku mou duši jala silou drtící, jak před zjevením na zem jsem kles v ráz a jako lístek osyky se třás. Sudlice, meče, cepy, palcáty, šišáky, štíty – požehnané zbranězbraně, ó líbal by vás ret můj dojatý, jak na monstranc kdys,kdys já se díval na ně; z musea znám je, visí rezaty, zamčeny dobře v zaprášené schráně ach vyšly z mody – zde však v slunci plají a místo své a dobu svoji mají. A kde jste vy, vy otci bradatí, obhájci pravdy, přísní horlitelé? (tak tážu se a cítím v závrati, jak krev mi buší, každý nerv hrá v těle, a již se chystám hymnus zpívati v bezvadných slokách, rýmy přeumělé, as „perly písní vrtat ducha šídlem“ a Husiti mi měli býti zřídlem). V tom čert, čert živý, jak jím s kazatelny strašívá páter zbožné věřící: na hlavě párek růžků viditelný, jak op chlupatý, zlobu na líci, pak známý ocas, jímž čert prozřetelný opírá o zem suchou zadnici, 13 a rudý jako flanel jazyk z huby se vymršťuje přes špičaté zuby – 14 tak vedle stojí: „nuže dívejme se!“ a dupne o zem známým kopytem. A zrak můj k zřetelným se tvářím nese na těžkých vozích, úcty pocitem se hruď má plní, v čele kalich pne se, jímž kněz, oděný černým hábitem, těm vozům žehná v svaté chvíli této, ó, znám jej, znám jej – Rokycana je to.*) „Hm, Rokycana – inu, duška zlatá,“ povídá čertík, „liška podšitá! Má sice v srdci stále kompaktatakompaktata, než jazykem je stále zamítá; chce u papeže persona být grata a vůči lidu zase Husita, tu a tam rád se miliskuje s pány, chce slovem: býti hezkým na vše strany. A je. Jak jednou Napoleon Goetha**) si pochválí, tak o něm výtečně řek’ císař Sigmund před očima světa: „Nu vida, tedy člověk konečně!“ (Ó kdyby mohla kletá česká četa atomy prachu jeho společně pozřít a zažít – pak je v lásce mám – děl císař, či jen myslil, nevím sám). Dar jazyka má; otce Žižku kdys***) pořádně spletl (doufám, žes to čet, ––– *) Zajímavo, že se Rokycana (viz obsah I. zpěvu) přízviskem nazýval „Herold“, jako dále Adámek = Malý Adam, Kašička = Engel atd. Ušlo Palackému i Tomkovi. **) Zvláštní divinací uvádí náš básník to, co se skutečně po několika stech letech stalo. Věštebný dar básníků! ***) Naráží na známý úmysl Žižkův rozbořiti Prahu. Rokycana Žižku přemluvil, aby toho nedělal. 15 však o tom mluví dodnes dějepis) a sám bys mohl tady uslyšet: on řekne: „ano“ – a když výtka čís’ jej stihne, dí: „ne, povídal můj ret –“ a proto bratří milují jej z duše: On pavéza je, kopí jejich, kuše.“ „Proč bratr vedle je tak ustrojený,“ dím k čertu, pojav k němu důvěru, „na těle nese župan staré ženy, neskrývá v šišák rusou kučeru, proč zrak má prorocky tak vytržený jak hašiše by pozřel nádheru, co šeptá asi blouznivými slovy práčeti tamo, mládci Penížkovi?“ „To Sybilla je božích bojovníků,“*) mi praví čert, „ó žena obrovská, ten zrak, ty uši, ten nos a dar jazyku (dotace mohla být to čertovská) žádnému nedán více smrtelníku a nebude dán, taká královská schopnost se lidem nesmí uděliti, má-li bůh bohem a čert čertem býti. Ta Sybilla vše vidí, všecko slyší, vše cítí, chutná, čichá z daleka, ––– *) „Sybilla“, tedy žena hádavá. Sybillou skutečnou však nemohla být prorokyně Husitů. Do té míry nejsou prokázány styky našich „Božích bojovníků“ se starými pohanskými Římany. Husitská prorokyně byla asi kartářkou obyčejnou, jakých bylo v CecháchČechách dosti. – Zase důkaz o středověkém původu básně. Středověk si liboval ve věštbách, proroctvích, černokněžnictví. 16 let ptáka vyloží i lejno myší, že trne všední rozum člověka, a Husiti v ní mají trefu vyšší a císař Sigmund toho nečeká: 17 Když sto mil odtud jenom trochu škytneškytne, ta Sybilla to bdělým uchem chytne. Za doby války pěje ona žalmy prorockým stylem, mrštným jazykem rozdává při tom bratřím pochval palmy a premie trub, kotlů, povykem, když v bláto padne kdos, tu vzdychá: „Žal mi je tebe, bratře,“ barví pemzlíkem mu jazyk, údy, štít i šaty z kožíkoží, až je zas bojec bezhanný a boží. Zná prorokovat: ona řekne zpříma: „my vyhrajem!“ (a ježto vše tu má vždy stránky dvě)dvě), hned za chvílinku hřímá: „neb prohrajem!“ – a lid se zadumá a čeká, čeká – pak jej podiv jímá, že Sybilla ta vždycky pravdu má a trne, vznáší oči zbožně k nebi a tuze diví se té bystré lebi. Krev neprolévá, nepatří to ženě; a když přec někdy v bitvy rachotu vypálí dělo – ihned neprodleně i běsným vrahům v mírném šepotu vykládá to a ono rozčileně, že nerada tak, že má tu a tu zásadu nebít, že ta rána milá z papíru byla, a že netrefila. A navzájem když někdy bludný šíp ji škrábne trochu, mrazí jí to kosti, tu skryje líc svou v sukně řásné cíp a spustí kázáníčko o svornosti, 18 v níž prý bylo všechněm lidem líp, nač prý ty mordy, nač ty činy zlosti, to její zvyk. Ten onen cynik z davu dí, že má patu vždy, když ztratí hlavu.“ „Můj čerte, dosti,“ znepokojen pravím, „dej mi už pokoj s touto Sybillou, propasem snadno povídáním žvavým ty druhé reky; vozy v tahu jsou; viz, rázné hlavy s vousem poletavým, ó, pohleď na zjevy těch kmetů dvou, ty krásné brady! Zde bych chtěl se příti, že tito dva jsou řádní Táboriti?“ „Eh, eh,“ čert kašle, toho„toho s bradou bílou za koho máš?“ „Nu Prokop Velký, rek.“ „Cha, cha, cha,“ čert se řehtal mi vší silou, „a zatím je to malý Adam,“ řek, „než dobrý bijce, duši má vždy čilou a proudem času důsledně se vlek, zdvih prapor, složil a zas zdvihl jinýjiný, jak čas to nes a gusto domoviny. Byl papežencem, s pány jedl z mísy, čas kázal – honem vale papeži, a již se mezi pražské čety mísí a bojuje, jak reku náleží, a zas čas kázal, rek se znovu křísí a s kališnickou táhne mládeží, a čas-li přijde: rudý prapor zvedne – je v povaze tak jeho předůsledné – Být Prokopem? Ach, co by z toho bylo pro toho reka? Trudný žití lán! 19 Jej vlastní vojsko u Plzně by zbilo, pak padnouti by musil u Lipan, pak víckrát z cifer neskládal by dílo a parátním by bijcem nebyl zván a nejhorší: za půlpáta sta let by Vlček o něm trudnou drámu splet!“*) „A druhý?“ „Hleď na slova zářivá na jeho štítě, přemysli jen toto: „My máme pěstě a vy kladiva, osvětou k svobodě se bijme proto.“ Oh, humanista! Pěkně drtívá rýpavou mládež, serve se s ní o to, co svatého mu – svatým v každé době jest podřipský ten heros jen sám sobě.“**) „Tys jízliv, čerte!“ „Jízliv! Ha, ha, ha, dívej se, duško, dívej se jen hezky! Zde Táborita, jemuž nesáhá ni po kotníky žádný bijec český! Mazán je bohem, jak to přísahá Sybilla vždy, když meče jeho blesky sypou se vrahům na ztrnulé šije – a jednou za rok rek ten vždy se bije! ––– *) Zase proroctví. Stalo se skutečně. Váceslav Vlček (kvetl v druhé polovici XIX. století) napsal tragedii „Lipany“, kde zabil Prokopa Velkého po druhé. – O Husitovi, zde míněném, nelze říci skutečně ničeho více, než povídá básník. **) „Podřipský ten heros“ – bratr Špindler. Historie o něm neví. V haldě prastarých listin, spisů, dopisů a novin, které se chovají v C.Č. Museu, našel jsem, že on to byl, jenž chtěl reformovat český pravopis. Patrně mu gramatické vavříny kostnického mučenníka nedaly spáti. 20 A byť měl v štítu fajku – znak to míru – on rve se rád, a hrůzu kalicha do dálných končin zanes v krve víru, i v polské zemi dítě nedýchá, když máť se zmíní o tom bohatýru, to od těch dob, když polská pleticha zaskočit chtěla reka toho lestně – meč vyzubil – však zbil je všechny čestně! Je hrozným v poli, v řadě hejtmanů je moudrým, vážným. On řek krátce jednou: „Nesolme! Roty našich katanů sůl snědí sami, útroby jich zvednou se strašnou žízní. Budou ve stanu pít a pít, zpilí lehnou si neb sednou, pak naše meče...“ z těch dob boží reci co požívají, neslané jsou věci –“*) „A vedle onen, který k praporu se tiskne plecí?“ Kašička ten, muž, feldvébl-manipulant Táborů, jenž pohromadě drží tuto druž: když zle je, otevře úst závoru a olejovou na ně spustí tuš, ––– *) Tuto zase ukazuje se, že přeceněným dílem jsou Palackého Dějiny. O bratru Grégrovi, vynikajícím hejtmanu táborských – Palacký neví. Item o bratru Kašičkovi. Rodné jméno, jak již vzpomenuto, bylo Engel = Anděl (viz zálibu Husitů v jménech biblických); v jediné zprávě však, chované v museu, našel jsem, že od jiných byl nazýván i sám se s oblibou zval „Kašičkou“. 21 bouř sváru tiší, kompanie strojí, obstará kuchyň, když jsou bratří v boji.“ Zjev podivný mou pozornost teď chyt: ohromný vůz, v něm vidím rytíře, na jehož plecech vidím těžce tkvít cos jak dva hrozné rybí měchýře nadmuté bílé – začnu zrak svůj třít, vždyť podobného cos je k nevíře: jsou balony to, jimiž snad se lítá, a kde to vzal ten čacký Táborita? „O homo stulte, kříž to s lidma těma!“ sprásk pracky čert, „rci, neznáš lidské plíce? Když v hrudním koši chudák místa nemá, tož na kšandy je dá a na petlice a tak je vleče bojů peřejema, v žár slunce, v déšť a v divé metelice, jak jeden svatý, který klidně kdes svou usečenou hlavu v ruce nes. Než bratr Dyk i jinak vzorem jest, jak člověk totiž; všecka úcta před ním, kat karbanu a milec jara, hvězd, hajitel vdov i panen; dechem sledním ti bude hájit potlačenou čest – nu, bych to zkrátka řekl slovem jedním: muž mého srdce. Bojců ensis, murus, integer vitae, darebáctví purus.“*) ––– *) Upozorňuji co nejdůtklivěji lékařskou fakultu na tuto přírodopisnou záhadu. Pokud mi známo, člověk nosící své plíce mimo svou hruď nikdy více se již neopakoval. V existenci bratra Dyka ovšem pevně věřím, ač jsem v historii jinak o něm pranic neslyšel. Dle zprávy básníkovy nevadily mu podivné plíce nikterak, aby nebyl hodným člověkem.
22 „Kdo onen zamračený Husita, jenž jaksi zdrcen na voze tu stojí?“ Schismatik, bludař. Vztáhl, necita, k Sybille ondy drzou ruku svoji a nařk ji z soulože. Však omyta nevinnost byla. Rokycana, jiní div nezbili ho. Bude hodným nyní.“*) „Ký divný vůz tu? Muži divocí zatrpklí, tiší – co jim schází tady?“ „Nic víc než otec. Jsou to Sirotci, jenž k hejtmanům se nezvou do porady, teď užírá je touha po otci, ač neměl nikdy jej ten hlouček mladý, a pak jej tráví bázeň vrchovatá, že hejtmani přec přijmou kompaktata.“ Dívám se na ně: bratr Šamánek, Šíl, Krumbholz, Purghart, čert však už mě dlube: „Hleď, na voze zde samotinký rek, statečný roháč, pan Jan roháč z Dubé!“**) „S tou frisurou?“ já nesměle jsem řek, a čert se na to jenom zlostně škube: „Pan roháč,“ dí, „jenž jak lev na svém tróně na voze sedí nebo na Sioně. ––– *) Mezi Husity bylo mnoho rozkolníků. Zde uveden zejména bratr Kaizl. A zdá se, že „hodným“ potom skutečně byl, aspoň se neví, že by byl utvořil nějakou svou sektu. **) Byli patrně mezi Husity Roháčové dva a oba měli patrně svůj „Sion“. Jeden svůj Sion ztratil a byl pověšen, druhý ne – bohužel, pravím, bohužel proto, že bych nebyl nyní v rozpacích, kdo to byl tento roháč, o němž pěje básník. Aby jakýsi rozdíl byl činěn a čtenářové si oba Roháče nespletli, dovoluji si malou opravu: píšu totiž jméno tohoto Roháče jenom s malým „r“.
23 Z ruk mozolných si Sion vystavil, ten bojec boží, jako Rokycana a v dálné kraje Tábor proslavil jak bratr Grégr: Sigmundova pána v urputném boji lítě zkrvavil, ta čest mu budiž po vše věky dána. Kam po světě jen jméno Hompesch*) vnikávniká, jde hrůza sionského protivníka.“ A vozy jedou, jedou, jedou. Muži posupně z nich se na svět dívají. Ten navléká své tělo do oruží, ten palcát čistí, ten tam potají tře vonnou mastí drsnou svoji kůži, ti dva zas bratrsky se vískají – v bitevním šiku, za vlast ve zápasu, nebylo ovšem na ty věci času. Zjev lahodný! Do divé melodie zapadá jemný selankový ton: Tam Husitka se k Husitovi vije, a jako mocný javor stojí on – oh, obraz plný luzné harmonie ti táboritští Baucis, Filemon!... Čert jaksi kosmo k vozu tomu zřel a tiše skoro opatrně děl: „To bratr Schwarz a sestra Schwarzová. On jesti právem jedním z podobojích a ona právem žena rekova**) provází muže v štrapácích a bojích. ––– *) Hompesch byl buď Maďar nebo Polák nebo Němec. Více jsem nevypátral. **) Víme o ženách husitských, že válečnicemi byly. Zde poprvé se vyskytuje jedna plným jménem. 24 Kde nedostačí ruka mužova, tam ona tne – a kát se z hříchů svojich ten může, koho stihne třeba maní, špičatou hroznou vládne ona zbraní. Zde prázdný vůz! To bratra Sehnala*) prý místo. Jeho nezná nikdo z bratří. Jen v žoldu den kás ruka nekalá se v řadě druhých nastavených spatří a o té ruce pověsť povstala, že jistě bratru Sehnalovi patří – – nepatří, patří – je to záhada, kde není nic, tam čert též nehádá!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – –**) „Buď pozdravena hromným mojím řevem, houfnice těžká, spáso národa, tys tlama lví, jež bouří svatým hněvem, ty rodíš mládě, jež je svoboda, kdo slyší tě, kdo kojen tvojím zpěvem, ten vrahu duši nikdy neprodá – ó, lide český, duch slovanský žije, jen pokud toto dělo vrahy bije!“ Tak zdravil jsem – dle dobrých básníků houfnici marianskou; lotr ďas dle pekelného svého návyku, jenž vznešené hned zvrátí v drzý špás, ––– *) O tomto bratru panuje v historii vůbec černé mlčení. Není divu, když dle zprávy básníkovy byl již svým současníkům jakýmsi mythem. **) Označují sám mezeru. Zde neznámý básník pochybil. „Božích bojovníků“ bylo ještě více, než zde dosud vytčeno. Podle stavby celého I. zpěvu jest označené místo jediným, kde by se vynechaní bojovníci mohli vtěsnat. 25 smál se mi tuze, špičkou jazyku sem a tam šlehal – zatím kolem nás ohromný vůz, na kterém ona bylabyla, se těžce bral, až kola rachotila. „Víš-li pak, jak se houfnice ta dělá?“ „Nu, čerte, řekni.“ „Díra vezme se, skutečná díra, prázdná, prázdná zcela a kolem ní se dužin nanese, jež broncují se, až ta massa skvělá jak ryzoryzí zlato leskne se –“ „Fuj, čerte, třikrát za tak starý vtip.“ „I čertu o ní těžko dít cos líp.“*) A čert se směje: „Nuže, nelením ti říci více. Hleď na její tělo.“ Jak ten, kdo trápen zubů bolením obváže šátkem hlavu, líc i čelo, tak vidím podvázáné s uměním skutečně vzorným hrozné ono dělo a udiven se nachyluji k čertu: „Jak rozumět mám takovému žertu?“ „Tak,“ řekl. „Přišla jednou doba krutá na boží bojce. Tlupa křižáků ––– *) K těmto velice důležitým a zajímavým slokám mohl bych podati řadu ohromných historických a statistických komentárů, což nečiním jednak proto, že vydám již často zmíněné knihy, jednak že by se kazil čistý požitek naší drahé památky. Poznamenávám jen proto, aby mi nebyla vyčtena ledabylost a ignorance. Poznámku tuto právě uvedenou račiž si připamatovati čtenář při každé sloce, kde jiné poznámky není. 26 je měla v pasti. Kopí dobře kutá mířila na ně. Rovna přízraku smrt stála podál, lebka její dutá se kývala – až hrůzno diváku – 27 však bojovníci boží vzpjali síly a jako vždycky čestně zvítězili. Pomněli Žižky, jak na hoře jisté*) rozprostřít kázal ženské zástěry – – však znáš to as – i vzali prádlo čisté, kapesní šátek, tábor veškerý se skupil kolem – nyní, vrazi, vizte tu sílu pevné v sebe důvěry – ó strašné dělo! Vrahy úžas chyt, a strnulými protáh boží lid. Tak šátek zůstal. Jest jim svatým znakem, praporem, heslem, mocnou záštitou, od těch dob dělo už jen prachu mrakem střílívá. Koule nebezpečny jsou a zbytečny, jak dobrým bystrozrakem Sybilla míní. CerníČerní pokrytou zříš četu kol? Toť bratři kanonýři, jenž dělo čistí, naplňují, míří. Zde bratr Tuma, nazván Krvavý. Muž všestranný, je bojcem, kazatelem, zná lebky bít, že víc je nespraví ni anděl s nebe, mistr v slově vřelém, lid roznítit zná proti bezpráví, je každým dechem víry hajitelem: ó, lide český, hrr jen na ně, na ně bij, tepej, neživ; k předu, jménem páně! ––– *) Svědčí o veliké kombinační fantasii těchto Husitů: Poněvadž Žižka dal rozestřít na svahu hory ženské zástěry – podvážou oni kapesním šátkem svůj kanon! O předkové naši důmyslní! Jinak tato historie o podvázání jest dosti známa. Poněkud pozměněna zachovala se až do XIX. století ve vtipné frási „podvázané křídlo“.
28 Zde bratr Schulz, je postrach rozkolníků,*) domácích škůdců; nezmar zázračný, stokrát mu vetkli mezi žebra dýku, stokrát už ráj ho jímal oblačný, on stokrát vstal na úžas protivníků a krve zrádné vždycky přelačný, vrh stokrát v boj se – řídké jubileum, on zkrášlil vlast – patria, orna eum! Tu bratr Holeček.**) Jsem čert, však milo je mně vše vznešené. Hleď toho Husitu jak dlaň maličká dálná slávská země už dobrých třicet roků živí tu – oh, Černá Hora rodí statné plémě, jež chudičké, však v hrdém pocitu pro statnost všechny síly nasazuje, tak toho reka v dálce vydržuje! On jest jí vděčen, pravda; viz teď, viz: troufalé práče (po otci je zván Hořica,***) tuším) na potulkách kdys zabloudil v onen chudý země lán, teď v kruhu práčat celý cestopis povídá o tom – a ví sám bůh pán, ––– *) Jistě zajímavá figura dějepisná. Jenže nevíme o ní ničeho, než co v básni stojí. Snad nyní mladí čeští historikové obrátí zřetel svůj k této době a objeví prameny, z nichž by se nádherná studnice našich zasutých reků a dějin naplnila. **) Též neznámý bratr. Snad příbuzný Prokopa Holého (Holý – Holeček). Jinak podává jeho případ, tuto uvedený, dojemný doklad o účinné vzájemnosti slovanské rodiny již v XV. století. ***) Upozorňujeme na Homérovskou přímo důkladnost našeho básníka. I tuto nepatrnou komickou figuru episodní poznamenal jménem! 29 ušklíb se nějak – černohorský rek mu ihned vlepil rázný pohlavek.pohlavek.“ „Zda zrak mě šálí,“ vzkřiknu vzrušen teď, „hleď, čerte, muž ten, známá mi ta hlava, po stranách klapku má, ó čerte, hleď, jež plachým ořům na oči se dává, ó rychle, rychle, dej mi odpověď, toť on, toť on, hle, jeho ruka pravá strunami velké těžké lýry bloudí a melodie jakési z ní loudí!“ „Toť on,“ děl čert, „jenž Písně otroka*) těm bojcům pěje. Tyrtaj jejich boje. Klapky mu dala chasa divoká, by nezřel bandu, která okolo je. Tak pěje, pěje slepě, z hluboka, prý působí to dobře v širší roje – však kdyby prozřel – on je poet pravý, on bil by lýrou o ty pusté hlavy! Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny neladil k poctě děv a rytířů, vesnických zvonů, tiché v borech luny neb milujících v nivě pastýřů? Mně milejší je taký poet junný než Homér táboritských krunýřů, jenž hluché duše plní zpěvem svým –“ „Jsi ale, čerte, sentimentálním;“ ––– *) „Nic pod sluncem nového.“ V XIX. století jásali naši předkové nad „Písněmi otroka“ básníka Čecha – a hle, podle této zprávy existoval rhapsod, Čech, jenž též „Písně otroka“ zpíval. Patrně se podobné zpěvy líbily nejen Čechům starým, ale i prastarým.
30 „Tu bratr Kalaš, přísný bohoslova*) liturgik znatel“ – „Čerte, teď už však chci míti pokoj. Výklad tvůj se snová hlemýždně trochu. A já ubožák propás řad vozů. Soukáš hloupá slova a poslední mi mizí v prachu mrak, než tu se ještě něco cestou šťárá, patří k nim také tato bídná kára?“ „Mám mlčet a už zas se v novo ptáš? Ach, tato kára, tajný arsenál Krvava Tumy. Dobrý bojec náš má zvířecí tu, má tu lidský kal, v němž v sobotu (den čistění to váš) vypírá zrady, mdloby, hnisu pal – a v tom je velik; špínu k tomu bere a míní, jí že nejbělej se pere. Viz, za ní druhá! Jako malé tele, jež neodběhne v dálku od krávy, ta menší zde se drží obezřele té, jíž cáruje Tuma Krvavý, ač malá je, té velké stačí skvěle a bojcům zápach její voňavý je na zemi i vodě stejně drahý: on kanál připomíná matky Prahy!**) ––– *) Bratr Kalaš se jen jaksi kmitl tuto. Škoda. Mám jakési důminky, že byl totožný s bratrem Kabátníkem, který putoval na východ hledat církev sv. Cyrilla a Methoda. Smrt jeho, o které básník později pěje, by ho byla zastihla, když se vrátil z cest a chtěl znovu vstoupnouti na vůz... **) Dojemná analogie s Homérovým „mráčkem kouře z Ithaky“ z Odysseje.
31 A snad se zdát ti bude zázrakem, však věř mi: je to dítě staré káry; otcem mu Sehnal s bratrem Pacákem, máť kára Tumy; (ovšem kouzla, čáry, zde roli hrály – však též oblakem se jedna kráska dala kdysi svésti*) a v antice i víc příkladů jesti!) ––– *) Míněna tu jistě Semele. – Že by dva rekové a obyčejná smrdutá kára jakýmsi mystickým souložením splodili káru druhou – k také fantasii se nepovznesl ani Homér, ani Ariosto!
32 A oba reci práče najali, jež jí část lepší sama sebe dává: Klofácius*) neb jiný mládec troufalý, ji mozkem, slinou svojí nepřestává krmit a krmit**) – vrahů v přívaly pak plnou rukou hází to a mává – buď sláva tobě, mládče čilý, jarý a práci tvojí nejkrásnější zdary! Tys dobře pochopil svůj úkol čistý hned v jaře žití! Tam, kde Tuma sám svou dráhu končí, vstavils krok svůj jistý a pyšně čelo vznášíš ke hvězdám! Vlast znamená tvé jméno v dějin listy, tys pomáhal jí stavět slávy chrám jen dále pracuj, čacký bojovníku, jenž nemá rovně v řadě vrstevníků!“ Dohřměly vozy... Arsenál se ztratil v šedivém prachu. Dálné hučení ––– *) Vysoce zajímavé místo, na něž zvlášť upozorňuji: Ukazuje, že humanisté byli v Čechách již v století XV., ba v samém ryku husitských válek. Jméno tohoto hrdiny krásně ukazuje jednak doklad na nomen-omen, jednak rozmnožuje řadu zlatinisovaných jmen našich humanistů (Špalek = Spalécius, Klofáč = Klofácius). **) Metafora na pohled dosti záhadná ale okamžitě jasná, vzpomeneme-li na pelikána, krmícího mláďata svou krví. Zplozená kára (básník pokračuje v obrazu z předešlé sloky) má animální život, tedy také hlad; bratr Klofácius pak ji krmí tím, co má nejdražšího, mozkem – jenže s tím rozdílem od pelikána, že jí to v následujícím řádku zase vezme a hází po lidech – – básník tím patrně chtěl naznačit humánní stránku božího bojovníka a humanistickou mladého vzdělance. 33 mi znělo v sluch. A teskný cit mě schvátil, to z toho čertovského mluvení, já Husity si maloval vždy, zlatil a on z nich takto strhá třepení, i ptám se ještě rety třesavými: „Což bratr Žižka není mezi nimi?“ „Slep každý je, však Žižkou nikdo z nich,“ se zubí čert, „než, prosím, tuto větu, nečítej v účet vtipů ďábelských, ta není moje, ač mi sjela s retu, já vzal ji z panny Krásnohorské knih a jak jsem vzal ji, tak teď, prosím, je tu, ač autorka by také zde být měla, vždyť Husitka to čistokrevná celá.*) Při panně té mi jedno divno jen: své celé žití ona bojovala, tož v ležení vždy byla noc i den, a manévry tak mnohé prodělala, a známe přec, jak křehká cnost je žen – než ona přec jen pannou zůstávala a zůstala – to, prosím, ctnost je tuhá, dnes nedokáže to už po ní druhá!“**) „Frivolní čerte,“ bouřím v rozhořčení a ženu se po špatné potvoře – ––– *) Rod panen Krásnohorských zachoval se až do XIX. století. (Viz úvod.) Pramáti rodu toho byla tedy již čilou Husitkou. **) Tentýž vtip, svědčící jinak o tom, že husitská doba nebyla dobou asketů, udělal Voltaire o panně OrleanskéOrleanské. Bylo by zajímavo vědět, znal-li Voltaire náš Rukopis Vinohradský, a jistě že znal, neboť tak markantní náhoda shody jest vyloučena. Existuje snad nějaký spis ve Francii?... 34 on vybuch v smích: „Můj vtip to, prosím, není!“ a jedním skokem byl kdes nahoře – a tak jsem vytrh z hloupého se snění, otevru oči, měsíc v prostoře mé jizby tančí... tedy ještě čas... i leh jsem na bok a spal dále zas... 35

II.
Exordium vlasteneckého autora v novém snu. Kapitola I.: Hejtman Grégr jede. Uvítání lidem božím. Kázání slova božího. Boží bojci nezmoženi. Alliance s Ruskem a Francií. Pohled do budoucího ráje. Státní právo Husitů. Samostatný český stát. Bratří polem pracující jako hodnostáři: Herold, Vašatý, Eim, Špindler, Adámek, Engel. Perfidní poznámka hejtmanova o jednom letitém vtipu bratra Engla. Pokračování o hodnostářích: i bratr Grégr podvolí se suverenitě národa. Rozřešení otázky sociální v českém státě dle bratra Grégra. Resoluce a přísaha. Intermezzo v závorkách: nadšené pohnutí autorovo ve výšce. Intermezzo dole: skok ze stol. XV. do XIX. Načež zase závorky znovu pohnutého autora. Co se stalo, když hejtman odejel. Kapitola 2.: Bratr Herold jede. Uvítání lidem božím. Líný autor odkazuje náhle čtenáře na kapitolu 1. Podává dále jen několik suchých poznámek. Obšírněji vypisuje, jak nutno sociální otázku rozřešiti dle bratra Herolda. A zase odkaz na dějství kapitoly 1. Kapitola 3., 4., 5., 6., 7. až 40. Přiznávaje se k lenosti, odkazuje autor k předcházejícím kapitolám. Třicet osm božích bojců odbyto několika řádky. Kapitola 41.: Referát z vídeňské opery. (Patrně zase skok v čase. Tentokrát z doby heroické do dekadence. Pustý plagiát autorův z „Národních Listů“ ze dne 22. října 1895. Poznamenává vydavatel.)*)

A jak jsem zase usnul, už tu byl sen živý: vidím matičku vlast s ptačí perspektivy. ––– *) Poznamenali jsme (viz Úvod), že Rukopis náš byl z části vydán v „Rozhledech“ (r. 1895), kde vydavatel zamlčel, že vydává Rukopis prastarý; zde vidno, že se snažil docela i zakryti stáří Rukopisu odkazováním k století XIX. a „Nár. Listům“. Ošklivé hospodářství s drahocenným odkazem národním!
[36] Na skalinách bory, na lučinách voda – s tím, co v bdění pěju, úplná tu shoda. Bylo mi tak volno, bylo mi tak blaze, procházkou šlo ptactvo kol mne po své dráze. Chvilkami jen kolem vrh’ jsem pohled plachý, upřímně se přiznám: měl jsem tajné strachystrachy, že tu není jisto, že se zrak můj setká s kočičími hledy pekelného zmetka; zkazila sen prvý chlupatá mi mrcha, a já bál se právem, že i druhý zdrchá. Však jsem nespatřil ho, (povím to hned předem) vlastenecký cit můj nebyl střísněn jedem. Ba, bůh musil nějak kochat mě v tu chvíli: všechny moje touhy se mi vyplnily. 37 A já toužil patřit v tomto okamžiku do zvětralých tváří božích bojovníků, slyšet jejich slova, vidět jejich činy, vlasteneckou duší bez skel čertoviny. A co zřel jsem, slyšel, povím v řeči prosté, ať ta sláva našich božích bojců roste!

Kapitola 1.

Nechodí to luňák po zoraném poli, bratr Grégr jede kázat po okolí. Jak pracují polem bratří vítězící, tak pracují v pausách Páně na vinici. Na hlavě má helmu, věhlas pod helmicí, palcát a štít s fajfkou třímá ve pravici. Hrůza zhouby dýše z hejtmanových zorů, 38 křižáků všech zbitých, vypálených dvorů, usmažených mnichů ve oleji vroucím, trosky zpupných hradů, zteklých v boji žhoucím. Jede na komoni, bodá jej vší silou, kůň má na ocase pentli rudobílou. Jede, jede, jedejede, zlobí se na cestu, 39 konečně se blíží k hrazenému městu. Velkolepý pohled. Chválím za něj bohy! Před bránu ven vyšlo vše, co má jen nohy. Muži, ženy, děti, statní veteráni, „Sokol“, hasičové stojí k přivítání. Banderium s hudbou a družičky v davu, za humny pak hmoždíř duní v tuto slávu. Starešina šedý vítá reka vřele, hudba hrá, sbor dívek kvítí v cestu stele. Ženy, veteráni, „Sokol“ v divém jeku plným hrdlem „Sláva!“ sypou v uši reku. S vyzdobené brány hrdý nápis kývá: „Vítej, hejtmane, nám, vítej, spáso živá!“ Pohnut starý hejtman s komoně se kloní, 40 do mohutných knírů těžkou slzu roní – „Já jsem Táborita – – Vy jste Táboriti – –“ pohnutí ho zmohlo, nemoh’ dokončiti. A lid táboritský opojen tou řečí, „Sláva hejtmanovi!“ volá, piští, ječí. Ještě více pohnut hejtman, jak se shýbal družičky i staré Táboritky líbal. A tím lid zas pohnut zařval ze hluboka – sám jsem ve své výši stíral slzy s oka. Ve triumfu jede průvod ulicemi, s vikýřů se plouží prápory až k zemi. Nemocní se s loží k oknům doplazili: „Viděli jsme spásu, díky, bože milý!“ Na širokém rynku řady stolů stály, 41 pod tíží se jídel k zemi prohýbaly. Husy, chmelovina, zlatá tílka selat – v chvíli té jsem počal výše svojí želat! Jedli, pili, všichni dobrou vůli měli, muzika jim hrála, hmoždíře v to hřměly. A když najedli se a když dosti pili, 42 hejtman vstal a řekl: „Slyšte, bratří milí!“ A řeč spustil dlouhou, plnou ohně, síry, nadšení i žluče, naděje i víry. Časem bil se v prsa, časem pěstě svíral, ve významných pausách bratřím v oči zíral. Letmo jenom dotk’ se Markomanů, Kvádů, za to šířej probral Přemyslovců vádu. Sigmunda dál tepal, líčil jeho raby, bídné papežence, mrzký rod a chabý. Mluvil o těch vojích, které potřel vždycky božích bojců houfec mužný, energický. Boží bojci jako hradba statná stojí, odolají vždycky křižáckému voji. Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže 43 i Klimáska vojsko země prach už líže.*) Nové čety strojí Kazimír teď v pole, zkrvaví i jemu témě jeho holé. Ten lid táboritský bude válčit věky, na pomoc si pozval rovněž statné reky. Bratr roháč slib má od ruského cara, molodců zeže četa na pomoc jde jará. Bratři Jan a Ignác ve Francii byli, Jeanne d’Arc vytrhnouti do Čech povzbudili. Bratr Ignác zvláště horlivě věc snoval, na mapách Johanně cestu ukazoval. Vydobudem stát si našich otců záhy, pak se rozlije zde mír a pokoj blahý. *) Jména hejtmanů vojska Sigmundova nevyskytují se nikde jinde. Vidno z každé řádky, jakým vzácným pramenem dějepisným je náš Rukopis. 44 Nebude víc trudů, nebude víc daní, budem žít jak v ráji v samém radování. Bohatá zem naše bude dávat všecko, sama bude živit každé svoje děcko. Rolník vstrčí ruce v kapsy u kabátu, vytáhne, by bral jen, co zem podává tu. Měšťan, řemeslník, bez práce žít budou, Příbram, Kutné Hory zahrnou nás rudou, která zůstane nám, kterou vše lze koupit, jen když cizí ruka nebude ji loupit. Nad to bankocetle budem tisknout moci u Šimáčků, Otty ve dne jako v noci. Budeme se sami spravovat a řídit, cizí ruka nesmí, nebude nás šidit. 45 Máme dosti mužů vhodných k službám vlasti, teď pracují polem, v míru budou vlásti. Rokycana, ač už úřadů má dosti, arcibiskup bude se svou výmluvností. Hejtman věří v něho, třebas podle zvyku stíhala jej zlá řeč nízkých protivníků. Koupí se, by zmlkli jazykové špatní, česká mluvnice mu na útraty státní. Roháč bude správcem železničních sítí, (novější však mapy musí ovšem míti). Vedle toho s carem bude živit styky, doma bude soudit lotry, rozkolníky. Sybilla – hm! těžko všestranná to žena – nesmí však už býti prací přetížena. 46 Ať má kordon řádu „zachráněné křídlo“, titul „Excellence“, světlo, teplo, bydlo. Špindler nechať řídě kultu těžkou správu, dá své pravopisy do škol, do ústavů. Ať ostříhá bděle četbu mladých lidí – hanba věru, jak se dnes ta mládež řídí! Malý Adam, který každý odpor zněmí, jako maršál bude řídit české sněmy. Tumy Krvavého naplní se přání: kacířům sdřít řemen se zad na potkání. Bratr Anděl skromným je a bude dále: bude vrchní kuchař u českého krále. Jen tak zahladí se jeden vtip v tom světě: že stát léčí v zimě a nemocné v letě. 47 Všichni podělí se, úřadů je dosti, dost ochotných reků k těžké povinnosti. Sám on – hejtman – lid-li bude tak si přáti – finance chce země moudře spravovati. Oh, to budou časy, oh, to bude krásy, všem nám dostane se, co čí srdce ždá si. Veteránům šavle, rohům města Prahy rudobílých tabul dlouhých na dva sáhy. Pro klid vlastenců všech zavřem sociály, aby dobří lidé v domech klidně spali. Však i sociálům dáme v díře jísti, dovolíme jim i „Národní“ tam čísti. A cizáckou šlechtu pošlem z vlasti šupem, z naší české krve novou si vydupem. 48 Jen ty, lide český, stůj vždy pevně s námi – vše to bude jednou, kdy – nevíme sami. „Vytrváš, můj lide?“ hejtman chvějně ptá se. „Ano! Ano! Ano!“ hromem rozléhá se. „Děkuji, můj lide,“ hejtman pohnut praví, těžkou lesklou helmu smeká dojat s hlavy. „Vydržíme s tebou každé dlouhé hoře, nezleká nás nikdy křižácké to moře. Do posledních dechů, do posledních statků, do každého hrdla všecko za vlast matku!“ (Já v té svojí výši tisk jsem dojat čelo, „nezahynem nikdy!“ duší mi to hřmělo.) Zatím život dole trochu rozvlnil se, k hejtmanovi jakýs občan přiblížil se: 49 „Pane doktor, vědí, já jsem člověk jistý, já jsem jejich volič, čtu Národní Listy – –“ (tohle, na mou duši, se mi tady zdálo: sen si zažertovat ráčil se mnou málo). – „Trafikant tu stůně, zítra snad ho není, vědí, trafika ta není k zahození. Já hned o ni zadámzadám, právo mám snad k tomu; vědí, vždyť jsem z Bosny nes si metál domů. Ale pro jistotu ráčej vzpomenouti, a vídeňské pány trochu oběhnouti. Jméno mé je Liska, Liska Anton z Knína, byl jsem fírou u Kuhn, čtrnáctá setnina. Budu agitovatagitovat, vědí –“ hejtman tiše pokyvuje hlavou, jméno v notes píše. 50 A již je tu druhý: má se stavět dráha, do pozemků jeho projekt nezasahá. Ve Vídni má hejtman pomoci svým vtipem, by šel nový projekt aspoň pole cípem. A tu třetí, čtvrtý, pátý, šestý – klidně zapisuje hejtman, co kdo ždá si z Vídně. (A já plesal v výši nad výchovou lidu: jako k otci nese, k němu tužby bídu, znovu tisk jsem v dlaně rozpálené čelo, „nezahynem takhle“ zas mi duší hřmělo.)*) * Hejtman odjel z města. Bylo to už k ránu: muži jacís lezli na slavnostní bránu. ––– *) V této historii je taková snůška filosofických, náboženských a lidových detailů, že nemožno nyní všechny vysvětlovati. Odkazuji tudíž předem na své spisy, které o tom vydám. Kniha naše by vzrostla do obrovských rozměrů. Já se obmezuji prozatím na vysvětlivky historické.
51 Na nápisu cosi kutili tam čile, pak zas dolů slezli po hotovém díle. A když slunce vyšlo na nebeskou báni, před bránu jde město k slávě přivítání. Muži, ženy, děti i družičky s květy, Sokol s velkou fánglí, veteránské čety. Totéž banderium, i táž hudba zněla, z hmoždířů včerejších zase palba hřměla. Již se k městu blíží v fialové pýše na mohutném šimlu biskup římské říše. Přijel, aby mocným slovem potřel zjista táboritskou hydru, děti Antikrista. Přijel, aby zahnal bludná světla v dáli, jimiž šarlatáni křesťanský lid šálí. 52 Vítali ho hlučně, fanfáry v to hřměly, zástup padl na zem, až bil o zem čely. Zvony zní, a biskup v město vjíždí nyní, baldachýn tu nesou nad ním starešini. Z ozdobené brány velký nápis kývá: 53 „Vítej, pastýři náš, vítej, spáso živá!“ Duše moje byla v libosť zkolébána: teď vím, co ti lidé kutili tam z rána! Líbil se mi průvod, šlo to všecko hezky, ale nade všecko mám rád ten lid český! Tábor chce jej spasitspasit, Řím mu spásu věstí, moudrý lid však vstoupil v zlaté středocestí. S Táborem je v shodě, s Římem ne na štíru – buď zdráv, opatrný rode bohatýrů! Ďas by v tom byl, byť se to tak, onak spředlo – by se tobě, lide, dobře nepovedlo!*)

Kapitola 2.

Letí jarý sokol, křídloma třepoce, ––– *) Vidno z celé kapitoly, že lid husitský byl dosti nepevný a rozháraný. Potvrzují též Palacký a Tomek. 54 plaší labutěnky jasném na potoce. Neletí to sokol, Rokycana jest to, bratry sílit v bohu jede v dálné město. Na hlavě má biret, pod biretem hlavu, tělo zhaleno je do kněžského hávu. V ruce jeden svazek „Demokrita“ třímá,*) ostatní pak čtyři v kutně schovány má. Čte a jede, jede, libuje si cestu, konečně se blíží k hrazenému městu. ––– *) „Demokritos von C. J. Weber“ byl, zdá se, zamilovanou knihou našich předků. Zde v XV. století Rokycana, v XIX. století ji čítal poslanec dr. Herold – odkazuji ostatně na svůj spis: „Co čítávali staří Čechové.“
55 Velkolepý pohled! Chválím za něj bohy! Před bránu ven vyšlo vše, co má jen nohy. Muži, ženy, děti, statní veteráni, Sokol, hasičové stojí k přivítání. Banderium s hudbou a družičky v davu, za humny pak hmoždíř duní v tuto slávu. Starešina šedý – – – – – – – – – – – – Ty však výše vzhledna, čtenáři, si přečti, co jsem řek sub I. S malou variací: „Rokycana“ čti tam, kde rek, hejtman, bratr, jako podmět zní tam. Ovšem odpadnou zde opulentní hody, páter Rokycana požívá jen vody. Potom bylo méně žáru v řeči jeho, za to hlazenosti slohu klassického. 56 Ale v jádru mluvil o vojích, jež vždycky potřel božích bojců houfec energický. Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže i Klimáska vojsko země prach už líže. S novou četou strojí Kazimír se v pýše – ale to už dále viz, čtenáři, výše. Všecko si tam přečti, jak jsem shora podal – Rokycana též tak vrahy slovem zbodal. Lid mu také jásal, přisáh’ bojovati a s božími bojci věrně vytrvati. K sociálům byl však trochu humánnější. Když je hlasovací právo ukonejší, ať se staví k urnám, ať své lístky dají – ty však neváží se ani nečítají. 57 („Chlapík Rokycana! Je to světlo světa! Však on studuje to hezky dlouhá leta!“) Tak jsem zahulákal kolem na vše strany nad Kolumbským vajčkem popa Rokycany! Než dál všecičko už – jak to stojí výše, i jak přijel biskup svaté římské říše. A já též už potom podle šimla plesal, když lid táboritský na kolena klesal: Ďas by v tom byl, byť se to tak, onak spředlo – by se tobě, lide, dobře nepovedlo!

Kapitola 3., 4., 5., 6., 7. až 40.

Kde je kniha, jež by mohla obsáhnouti, co ti bojci boží řekli na své pouti? Já jsem špatný Homér velkých bojovníků, 58 leniv, povím všecko v jednom okamžiku. Jako bratr Grégr, jako Rokycana přijeli a stejná pocta jest jim vzdána. Kázali: ten s ohněm, ten zas v slohu velkém – jako Rokycana, jako Grégr celkem. V jádru to však bylo o vojích, jež vždycky potřel božích bojců houfec energický. Z Nalžova pán zdrcen, zničen z Tachov kníže, i Klimáska vojsko země prach už líže. S novou četou strojí Kazimír se v pýše – vše to každý řekl, jak ti dva tam výše. Lid jim také jásal, přisáh’ bojovati a s božími bojci věrně vytrvati. Ovšem že to bylo jako život v normě: v jádru jeden tentýž, pestrý jenom v formě. 59 Na příklad když přišli potom prosebníci, každý jinou bolest nesl v duši chvící. Ten měl syna v Bosně, chtěl jej míti v Praze, ten chtěl dostat poštu, ti snili o dráze, ti zas žadonili pro ves garnisonu – už si na ta všeckna přání nevzpomenu. Ostatně, co na tom, bojci boží dbalí pozorně si všechno do notesů psali.

Kapitola 41.*) E. Z Vídně, dne 22. října.

Dům byl nabit. V plném lesku divadlo se zastkvívalo. Z venku hučel řev a lání kolem uzavřených kas. ––– *) Kapitola tato zdá se býti na prvý pohled konfusní, s celkem nesouvisící. Není tomu tak. Neznámý starý pěvec získal tím účinného kontrastu. Mezitím, co se v Čechách zápasilo za nejdražší statky národa a lidstva, bavila se Vídeň operou a divadlem. Že naše umělkyně tam spolupůsobily, že nebyly tam, kde vlast velela státi, je ovšem na nejvýš žalostno. Ale nebuďme soudci přísnými nad popelem svých předků!
60 V moři hlav jsme letem shlídli Dumbu, Šroma, radu Hlávku, kníže Sanguzsko dlel v loži a s ním maršál Haliče. Parterre naplnil se záhy; amici et inimici vítali se stiskem ruky, roztomilým úsměvem. Kuenburg a Wodzicki se objali a políbili, – v tom už znělo ticho! ticho! premiéra začala. Nový tenorista vystoup’ parvam nigram tašku portans a sbor jeho následoval ve slavnostním úboru. 61 Statný, silný, s velkou pleší, na ní zbytek hnědých vlasů, silné kníry dávají mu energické vzezření. Disponován byl dost dobře: řeč má trochu polský akcent, hlas je vytrvalý, slušný, jenže trochu nezvučný. Těžkou partii svou zpíval, jakby byl tu dávno doma, hromný potlesk odměňoval zvláště pěkné pasáže. Než tu nutno zmíniti se o tom celém zpěvném díle, o úlohách, o rodačkách našich, jež tam působí. A tu s bolem konstatujem, že, ač autorem je Slovan, v celém kuse nenašli jsme ani noty slovanské. Vídeňákům líbiti se bude asi tato hudba, autor rozhodným je žákem Taaffa, mistra valčíků. Obsah libretta již ondy sdělili jsme – stará látka, 62 jak don Juan svádí ženské, staré, mladé – kde kdo je. Mistr Taaffe látku tuto sbásnil v různých melodiích, vederemo, jak s ní dlouho jeho žák teď vystačí. Toto opus je dost slušné: Prvý akt je přímo vzorný, výtečně tu v hudbě podán prvý odpor žen a chlad. Slečna z Kuenburgu pěla part svůj studeně a tiše, sotva že jí rozuměno bylo v předu v parterru. Za to slečna Heroldova, bohem pomazaná diva, zpívala, že mrazné chvění přebíhalo po zádech. Integra jsouc scelerisque pura luzně odmítala s pravou ženskou důstojností lákání a nástrahy. Ministři tři, hofrátů pět až do konce vyslechli ji, některý i místy tleskal, jeden hodil kytici. 63 Taktéž slečny Adámková, Stránská pěly velkolepě, slečně Stránské zvlášť se daří ironické pošklebky. Za to kloudného cos těžko dít o interpretkách druhých: Hohenwartce, Pattaiové, Steinwendrové, Zaleské. V umění to misera plebs bez hry, hlasu, bez přednesu, palma hry jen právem patří našim slavným rodačkám. Slečna Kaizlová též pěla; necessitate coacti chcem se dotknout tuto hádek, jež se vedly nedávno. Kritikové, slečně blízcí, ba, jak zdá se, slečna sama, nesli v forum veřejnosti dávný zákulisní spor. Slečně Heroldové láno bylo inter extra muros, že prý pěje příliš měkce, fistulkami, falešně. Ona aura popularis, jež prý se kol slečny nese, 64 svádí prý ji s vážné cesty uměleckých studií. Nuže, dnes tu vyznat chceme, že je slečna Heroldová umělkyně každým coulem, jako slečna Kaizlová. Ba že, meritorně vzato, kovovým svým plným hlasem, uměleckým provedením zcela jistě předčí ji. Staré slovo Horácovo: Carthaginem esse autem – v plné míře právem platí o té božské pěvkyni. Toto suum cuique jsme z referentské povinnosti na národní naší roli konstatovat musili. Celý kus se hrál pět hodin za trvalé pozornosti na všech stranách, na všech místech v naplněném divadle. Podle všechněch předpříznaků udrží se na jevišti tuze dlouhý čas – však možnámožná, že se neudrží též. 65 Český lid však může čekat, jeho politický rozum, jeho vzácný zdravý instinkt, jeho velká kultura, a tak dále a tak dále na třicet je toho stránek, na nichž ctěný pan E. mluví o závažných problémech.*) ––– *) Můj vzácný přítel, slovutný učenec Yzop Péro, jenž s neobyčejnou ochotou rukopis pročetl, míní, že by tato kapitola a některé z narážek v kapitolách příštích – mohly býti padělkem ze století XIX.! Analogický případ s ubohým nevinným Hankou – ptám se zde p. Yzopa Péra veřejně: Který z básníků století XIXtého byl vůbec s to, aby něco podobného dovedl? Který? Který? Jsem přesvědčen, že odpověď mi bude vždy dluhována. A tak nutno vzíti kapitolu tuto, jako odkaz nám daný dobami dávnými, a klásti ji časům budoucím jako tvrdý oříšek k rozlousknutí.
66

III.
Předmluva a obrana autorova. Rána z houfnice. Rokycana káže „Českému národu“. Čert se znova zjeví. Rozhořčení autorovo a apologie čertova. Punktace mezi autorem a čertem. Čert interpretuje způsob duševní tvorby Rokycanovy. Bojci boží se hrnou na vozy. Čert elegickým. Bratr Pippich. Stránský. Nejmenovaní bratří. Radost roháčova nad bratrem Pinkasem. Bratr Černohorský. Čert plaguje „Slávy Dceru“ ad Jaromír Čelakovský (Slávy Dcera, IV. 28.). Autor resignuje. Neštěstí: Sirotek Purghart, bratr Kalaš, bratr Lang. Čertovy pohřební řeči. Loučení. Hymna božích bojovníků. Historie hymny. Porovnání vítězné této hymny s jinými. Vozy vyjely.

„Fuj, zoufat možno nad takovým snem nemoudrým, zvrhlým, divně popleteným! A kříž udělat nad tím autorem, jenž povídá jej veršem rozvlečeným! A jak jen, prosím, pan Eim přišel sem s tím referátem, náhle přetrženým?“ – Takové repty autor nevinný teď slyší ze všech koutů otčiny. Nemohu za sen. A za verš svůj item. Citovat moh bych jenom Piláta: „Co psal jsem, psal jsem“ (je to dobrým štítem), a umýt ruce. (Měl jsem slova ta v řečtině říci, avšak s chvějným citem se přiznávám, že řeč ta proklatá [67] je temnou mi vzdor dlouhých roků trudu.)*) A ruce umyju, až hotov budu. Pan Eim?**) Toť jiná. Výtka na místě je. Já vypad z role. Jeho referát se nehodí sem. Pěju bouřné děje a bojce boží – on však ráčí psát o opeře a mimech – zle je, zle je, zle zdařil se mi z něho plagiát – však dobře mi, mně tvrdil člověk jistý, že nebývá to zrovna pramen čistý. – – – Ohromná rána vzduchem zaduněla a druhá hned – já úžasem se třás: – houfnice marianská v poplach hřměla v hraženém táboře; ze stanů v ráz lid boží pádí, staví se kol děla, dech tají, tlumí otázek všech hlas, co bratří kol houfnice sborem ječí: „Národe český, vlast je v nebezpečí!“ Na dělo obkročmo sed Rokycana a vytáh z kutny velký pergamen; drobounce hustě popsána je blána, sta a sta liter chová koncept ten, z nichž slova závažná jsou upletána a ze slov věty. Nejdivnější jen, že bez chyb pravopisných – věru milo, jak kázání se popu vydařilo! ––– *) Skromnost jistě nemístná. Autor ukázal jinde, že se v řečtině a antice vůbec vyznal. **) Pan Eim, rozumí se referent z vídeňské opery. (Viz předcházející kapitolu.)
68 Čte Rokycana. Po každičké větě houfnice zahřmí. Dojem báječný! Ó není takého otrlce v světě, jenž zůstat by moh při tom netečný, když příští vlast, v budoucno kamsi letě, muž s přesvědčením líčí výtečný, a není krve, jež by nevřela tu, když muž ten v boj zve proti rotě katů! „Vlast v nebezpečí! Zdvojnásobme stráže! Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy! Je čas, kdy svatá povinnost nám káže uchopit palcát, zdvihnout pavezy! Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže! Jsme bojovníky, budem vítězi! Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje! Dobudem vlasti palmy pokoje!“*) „Jsi nadšen, brachu?“ šeptá vedle hlas. Já ohlídnu se – bozi, už je zas tu proklatý černý mikulášský ďas s přívalem jistým nadržených žvastů, čert mizerný, jenž frivolní svůj špás mincoval na básnickou naši Vlastu, kterýžto vtip pak lidé zachovalí jen na můj účet ve zlé počítali! „Mizero, lotře,“ jmu se láti zmetku, jenž při tom hloupě zírá v oči mi, „ty taktu, studu nemáš ani špetku, jak moh’ ses dotknout slovy špatnými ––– *) Nadšené toto kázaní husitské zachovalo se v Čechách dlouho a netratilo na síle: jest dokázáno, že v těžkých dobách (před volbami a p.) ještě v XIX. století otiskovaly je Národní Listy palcovými literami na prvé straně. 70 slovutné panny? A pak ku posledku jsi pryč, když mezi lidmi cudnými se vytýká to, když jak pomsty výr zle tepe nás i Räuber Jaromír?“*) „Zle v Čechách teď i tvorům naší rasy,“ vzdych smutně čert, „a pak se řekne: žít, lid svádět, rumle tropit – v tyhle časy, kdy čert se musí na pozoru mít před hlupci, svatoušky i břichopasy; jak antouškové na nás je ten lid, nás pere, volá na nás nebesa – ba, řemeslo mé trudně poklesá... Strýc Mefisto – ach není dávno tomu! – byl vážený a milý všudy host, excellenc Goethe v síních svého domu rád viděl jej, a velká společnost se kořila mu – a přec sotva komu své kopýtko skryl, nestajil svůj chvost. Když se mi on tak ve vzpomínky šine – ptám maně se: cur tu non, Augustine? Jsem sprostý čert, to pravda, v prosinci v kramářské budce stávám v bratří šiku, za šesták, za dva jsou tam našinci na prodej ke hře drobných uličníků; mě otec Satan vyslal k blázinci těch vašich dobrých božích bojovníků, jsem dobrý pro ně, mínil, hladě bradu, když nechtěl nikdo z vyššího jít řádu! ––– *) Jako Dante ve své komedii, tak i náš básník polemisuje ve svém eposu se svými současníky. Zde: Jaromír = bratr Čelakovský, k němuž patrně básník neměl valné sympathie.
71 To považ, prosím, a suď potom sám, má někdo horší živobytí tady, než vedu já?“ A k duše hlubinám mnou prochvěl soucit. V chlupech jeho brady se skvěla slza jako drahokam, jež spadla s víček. Plakal ten čert mladý. Tu smířen dím mu: Brachu„Brachu, odpuštění, jsi chuďas, u mne zlosti více není.“ Tiskne mi ruku: „Díky, steré díky, to povznáší mě. Teď však dolů patři! Viz, Rokycana sytí bojovníky dál slovem božím. Nadšeni jsou bratří a rozpáleni zle na protivníky; kdo muž, ten odvahy má nyní za tři, však nežel, žes půl přeslech řeči pěkné – to hlavní řek a ještě jednou řekne. A Rokycana věru práci dal si s konceptem; dnem nocí seděl on nad pergamenem, psal a psal a psal, pak knoflík stisk a zavzněl ostře zvon, všel jeho písař: čárek nadělal na místa patřičná, dal ypsilonypsilon, kde bylo iota, v opak zas tak dál – a proto kázání to bezpochyby dopadlo slušně a se všude líbí. Slyš, teď je konec.“ „Muži, dejte páže! Sem do řad! Vzhůru, bojci, na vozy! Je čas, kdy svatá povinnost nám káže uchopit palcát, zdvihnout pavezy! 72 Nuž sem, nuž sem, kdo schopné má jen páže! Jsme bojovníky, budem vítězi! Sem do řad! K vozům! Vzhůru do boje! Dobudem vlasti palmu pokoje!“ „Teď dívej se!“ Jak kdyby granát pad v ten boží tábor, chumelí se divě: řev hlučí, výkřiky zní z hustých řad, prosby i lání; hrozbou tu, tu tklivě se mísí hlasy, nad to dosavad houfnice marianská duní hřmivě v tu vřavu lidských hrdel, noh i ruk – pekelně hrozný, šumný, strašný hluk! Vše pádí k vozům: rolník nechá pluh ve brázdě trčet v nezoraném poli, s kathedry prchá přeučený druh a za vlast mužně bojovati volí, advokát zavrh skřípavých per ruch, vzal krunýř, palcát, křičí po okolí: „Do boje běžím! Lidé, pomozte mi vylézti na vůz! Hájit chci svou zemi!“ U vozů vřava, tíseň k umačkání. Sta a sta ruk vynáší nahoru k fasuňkům vozů v hlučném hulákání vybrané reky z bratří Táborů; ti stále řeční, v svatém odhodlání o vrazích mluví v ostrém hovoru, jsou plni zápalu ti morituri – a hlasem vážným síleni jsou s hůry. Na vozích sedí šedí hejtmani. Sybilla, Grégr, roháč, Rokycana; 73 schismatik, bludař čině pokání Sybillu objal, chvála jest mu vzdána i místo v radě; vlídné usmání má Kašička teď pro kajícího pána,*) i Tuma Krvavý mu pravicí od houfnice své kývá dunící. Ti tedy sedí, mustrují ten dav znaleckým okem, bystrým pozorem, ––– *) Rozumí se hejtman Kaizl. Viz zpěv I. str. 23. 74 silnějším pouze kývnou na pozdrav, však slabším pomáhají vážným rtem: „Tu chyť se, bratře! tam svou nohu vstav!“ a dále tak, ba mnohý tam a sem se natáhne a mládci bojovníku pomůže přes fasuňky v okamžiku. Můj čert byl nějak zvláště dojatý, nic nepromlouval, ztrnule jen zřel na ruce dole, hlavy, palcáty, na pohyby těch odhodlaných těl, obličej časem uzřel chlupatýchlupatý, jak sám by potem z vřavy oné vřel, pak spatřiv, že se jeho citem bavím, stal sdílným honem se a povídavým: „Ubozí bojci! Zápal žene je v děs boje, v trudy, v krve tratoliště! A smrt snad zhasí jejich naděje, jež rostly s nimi doma u ohniště, a zlý čas stopy jejich zavěje, ni jméno pouhé nezbude z nich příště, a kostmi jich – té drzé neplechy! – kdes mládež bude rážet ořechy! Hleď toho tam, jenž nervosně se třese a umdlen sípá svoje kázání: Sotva ten těžký palcát v ruce nese, sotva že trochu jím se ohání, však leze přec. Už jednou prchl v děse z krvavých scen v své tiché ústraní, teď vrátil se štván faty temnými, Perikles Athen, Pippich z Chrudimi! 75 Viz onoho, jenž jako orel letí až z dálné, žírné sestry Moravy! Ó bratře Stránský, pozdrav můj tě světí a žehná meč tvůj pro boj krvavý! Vlastenců vzore! Ženu, dům i děti v domově bez ochrany zůstaví a bojovat jde v světa cizí lány za velkým vzorem popa Rokycany! I kazatel i bojec hoden’s mistra; ba, Rokycanou pestré orlice ty, bratře, budeš! Hlava tvoje bystrá neměla zhloupnout v lůně vesnice, osud tě nepasoval na filistra, jenž k soudu chodí, střílí zajíce, jí, spí a večer tlachá, pivo pije – ty’s určen pro kolečko historie!*) Zde jiní zase... Dráha života s tou kříží se, jíž talent káže jíti: hle, touha boje v těchto klokotáklokotá, a přec se zdá, že jinak měli žíti! Snad sbírat marky, ptát se, hodnota jaká je chillských, ostrova Tahiti, hollandských starých, kdysi po dvou zlatých a rakouských z let padesátých pátých!**) ––– *) Bratr Stránský, vynikající Husita z Moravy. Předek slovutného mladočeského poslance z XIX. století, dra. Ad. Stránského, jenž byl na tento svůj původ neobyčejně hrd. Tak jednou vyznal v plenu vídeňského parlamentu: „Die Hussiten, unsere Vorfahren...“ – čímž patrně mínil svého předka, zde opěvovaného Rokycanu „pestré orlice“. (Pestrá orlice = znak moravský.) **) Upozorňuji zde zvláště na krásný obraz, jímž náš neznámý pěvec označuje prostotu a nevzdělanost většího
[76] Však suae quisque faber... Nyní adé! Hleď tam, tam znovu zrak se potěší! Vidíš, jak roháč ruku v ruku klade a mne je: „Hola, počkej, Hompeschi!“ má radost z jednoho z té čety mladé, jenž kordem odpovědít pospěšípospěší, když třeba bude... Bratře Pinkasi, nad tebou hejtman roháč výská si!*) Tam jeden rozeběh se notným honem, a již je nahoře. Mou zdravici! Ty s Mayerovým v ruce lexikonem a s okovaným cepem v pravici! Je z těch, jimž skladby kulhavým jdou tonem, však za to na plíce jsou chlapíci – nu, to se spraví: najde bojec boží vždy někoho, jenž kázání mu složí.“ –**) V tom umlk čert. A pozorně se dívá cloně si oči kamsi do dáli, tam cosi rychle semo tam se kývá jak povypjaté tílko žížaly, ––– dílu božích bojovníků: Snad prý je osud určil kdys ke sbírání poštovních známek ale oni místo toho vyhledávají vřavu válečnou! Zajímavé místo zároveň pro filatelisty. Zřejmo, že činnost jejích datuje se již od století XV. a ne, jak se dosud tvrdilo XIX.! *) Hompesch – viz zpěv I. Bratr Pinkas byl as znám jako dobrý zápasník, proto si mne hejtman roháč ruce, že mu ubude nyní práce. **) Bratr Černohorský – trochu temná osoba historická. Neprávem však mu zajisté náš básník vytýká, že neskládal kázání svá sám. Vždyť i katoličtí kněží i ve stoletích XIX. a XX. nesepisovali svých kázání, ba vycházely celé sbírky kázání tištěných, kterých katoličtí kněží prostě užívali a nikdo jim toho zvláště nevytýkal. 77 a blíží se to už jak zmije živá, už jako člověk velký, troufalý, zrudlý jak Herodes, když pobil děti – tu začal čert můj v nové formě pěti: „Dlouho muž ten klidnou drahou cestil po života chlumci tam a sem, teď však zlákán svatým zápasem palcát chyt, když strašný boj se věstil. Lokty, pěstmi, jazykem si klestil cestu k vozům: mnohým mamlasem, aby ukázal svou sílu lidem všem, praštil o zem; palcát při tom chřestil. Ochlácholení a mile jati bratří od děla jdou v oustřety, pak s ním spolu tam se zase vrátí. Sotva že pak přišli před mistrovský hejtmanů sbor, sláno pro květy a hned všichni řvali: „Čelakovský“!*) „Můj milý čerte, to je plagiát ze „Slávy dcery“,**) namítám tu směle, co bratr Čelakovský used v řad a pot si stíral na učeném čele. Čert utrh se: „A to bych věděl rád, mám vymýšlet snad rýmy přeumělé, a hvězdné pláště, třpytné azury na vaše lidské karikatury? ––– *) Čelakovský – viz jednu z předešlých poznámek. **) „Slávy dcera“, neznámá dnes sbírka hymnů a meditací husitských – docela rozdílná od knihy básní J. Kollára († 1852), taktéž „Slávy Dcera“ nazvané.
78 Sta a sta lidí u vás nese čelo pod čistou modrou oblohou, sta a sta čertů u nás by už mřelomřelo, že se už stydět nemohou!“ Já mlčel už. A spolk jsem v sobě tiše onoho reka další obranu, ať boží bojec sstoupí se své výše a sám se hájí. Nesnes pohanu, jíž čert můj zhyzdil v pekelné své pýše kdys Krásnohorskou; vůči pohanu a zmetku pekla ať teď hájí sebe – já nemoh více, ví to dobré nebe! Již vozy plny. V tom se rozleh řev a nářek srdcervoucí, litování: pár bratří dole leží, samá krev, v návalu, shonu byli pošlapáni, bolestí sledních v lících vidět jev a zmožení a stesku uondání – na vozy lezli, spadli při tom na zem, a boží lid je rozešlapal rázem. „Sirotek Purghart!“*) čert si žalně vzdych, „jsi tedy mrtev, boží bojovníku, již vrahy nezděsí ton skřeků tvých, ni přátely ve hrozném okamžiku, tvůj palcát domluvil, tvůj žár je tich, a v museum snad dají tvoji piku – ––– *) O Sirotku Purghartovi pojednám na základě této básně ve Zprávách Akademie. Zde ukazuji na zajímavou analogii s ruským báječným loupežníkem Slavíkem, který hvizdem svým zabíjel lidi (Sirotek Purghart děsil „skřekem“) až sám byl přemožen bohatýrem Iljou Muromcem. 79 buď zem ti lehká, kterou jsi měl rád, za niž jsi bojoval a na níž’s pad! Kalaši bratře, muži bohulibý, tož došel’s cíle. Fama vypráví, že’s od děla prch, zhnusen bezpochyby (a slepě hledat boj chtěl krvavý) zápachem penetrantním bratra Ryby, jenž mravem ryb všech hnije od hlavy, pak ošklivostí že tě naplnila Krvava Tumy bohopustá díla.*) Nuž klidně spi zde, duše ušlechtilá. Ač sám jsi ztrhat niť chtěl života – příčina k tomu tak závažná byla, že odpustí ti boží dobrota. A vzhůru ať tě nesou křídla bílá, kde svatí bratří Crha, Strachota tě uvítají slovy bratrskými, a kde ty budeš třetím mezi nimi. Ty též? Eheu! Ó Ignaz, mir graust vor dir! Tak nacházím tě? Reku hrdinný! Ó role těžká, jíti v boje vír a chtíti spolu dělat dějiny! Však kdo svých lárů a penátů mír opouští pro blaho své otčiny, vždy věnce hoden, jejž dá ruka něčí, a padlý Titan nad Zeva je větší. I ty spi klidně. Nejen Čechie cítit se bude osiřelou vdovou, ––– *) O bratru Kalašovi – viz zpěv I. str. 31. O bratru Rybovi, jemuž dle básně páchlo z hlavy, nedopátral jsem se ničeho. 80 šlechetná, velká, dálná Francie též truchlit bude. Sukni svoji novou Jeanne d’Arc roztrhne, slza polije líc Sansboeufovu, zdobou cypříšovou zhalí se Paříž zdrcena tvou smrtí a upláče se pan maire páté čtvrti.*) ––– *) Jako bratr Kabátník (Kalaš?) na východ, tak putoval bratr Ignaz do Francie hledat allianci s vítěznou tehdy Jeanne d’Arc. Drzí němečtí historikové bájili cos o listu; jimž prý panna Orleanská Husitům vyhrožovala svým příchodem, podle této zprávy pravý opak je pravdou. Lechové měli v Panně Orleanské oddanou přítelkyni.
81 Nuž pokoj vám! Smrt, jež vám nedopřála padnouti za vlast, přála mnoho vám, v otecké hlíně místečko vám dala, kde konec trudům, strastem, trampotám, a nade vše: že moje přímá chvála nad vámi zněla – ani pánbu sám, až umře, toho přec se nedožije, by čert mu zapěl také elegie!“ Ďas umlkl. Já dost se podivil. Já znal jej dosud s stránky satirické (ač neříkám, že byl mi tam vždy mil), však obsah této řeči elegické si uznání kus mého vynutil, já produkce jsem vzpomněl poetické, jež u nás rozbujela v tomto směru, a čertovský cit ten bych přál jí věru! A bylo ticho. Větru lehký van šel po táboře. Nebe plno mraků, jich kraj byl jako zlatem krumplován. Prostorem táhla četa černých ptáků, z nichž Sybilly zor, vážně zadumán čet, co je dosud skryto lidstva zraku, co čeká nás, co nemine nás zjista,*) pak řekla, že je nutno hnout se z místa. Zapřáhli koně. Vozy vyjely. Loučení bylo mužné, krátké, vřelé, Husitské ženy mužům křičely: „Přines mi jenom hlavu nepřítele!“ ––– *) Z těchto slov vysvítá pravdivost našeho tvrzení, že Sybilla byla jakýsi druh povídavé kartářky. Bylo zvykem žen těch při prorokování odpovídati na tyto otázky: co je nám skryto, co nás čeká, co nás nemine. 82 Přikývli hlavou bojci veselí a v pochodu již stojí vojsko celé, praskají kola, hřmotí sudlice a drnčí marianská houfnice. Tu jako když se bouřný orkán zvednezvedne, hlas vydal bratr Grégr. Vůdcové a celé vojsko bratří nepřehledné tuřími hlasy vpadli. Hromové ton písně duní, klesá, zas se zvedne a naráží na vlny vzduchové: ta „Já mám trakař novej“ milá Husitů píseň v dálku hlaholila. Úchvatný pohled! Rokycana pěje i Sybilla i Špindler, Adam malý, (těm dvěma při tom vítr bradou věje,) Krvavý Tuma řve jak neurvalý, a Čelakovský překřičet vše chtěje, jak měch se nadmul, Holeček se halí v sny černohorské, hledě v neznámo a místo „trakař“ zpívá „Onamo“. Z plic plných roháč píseň vítěznou pln danteovských rozhořčení duje, Stránského orgán s výškou líbeznou při silných akcentech se přelamuje, a Černohorský notou železnou jak starý bojec pilně přizvukuje – a čert se ke mně sklonil za šepotu (to proto, aby nerušil snad notu): „Na reskriptovém sjezdu žofínském*) v tu hymnu vylil obrovský se vztek, ––– *) V zachovalém spisu učence Č. Zíbrta „Jak sněmovali staří Čechové“ líčí se několika slovy tento sjezd. 83 jímž uchvácen byl božích bojců sněm nad spoustou han a zlob a urážek, nad brutálností, jež se dere sem a českého lva kope do lýtek – tou hymnou, již sněm zapěl s nadšením, víc řek než nejstrašnějším vražděním. Což „Marseillaise“ a což je „Bože cara“, což „Jescze Polska“, „Wacht am Rhein“ a jiné – tohle je hymna, v které oheň hárá, tohle je vzdor, jenž nikdy nepomine, tak síla národa, ta svěží, jará vzdor okovům až k nebi tryská, plyne jak mohutný proud, jenž se spoutat nedá – při písni této vrazi vzdychnou: běda!“ Čert umlk. Hymna Táboritů zněla po uprášené bílé silnici, kde řada vozů rychlým tempem spěla. Blesk slunce zahrál chvilkou v sudlici, v šišáku, meči, na brnění těla, na marianské žluté houfnici; šik vzdaloval se, už jen znělo „novej“ a za chvilinku na to hlučné „volej“. ––– Konal prý se za přítomnosti bratra Grégra a jiných hejtmanů. Náhle však se zjevily bodáky křížáku a bratr Grégr vydal heslo: „Rozejděme se, my hejtmani jsme chráněni immunitou krunýřů, ale jsou zde mládci bez brnění“. A zanotoval silným hlasem do té doby nepovšímnutou pouliční píseň: „Já mám trakař novej!“ Celý sjezd vpadl ihned tuřími hlasy a jako kdysi u Domažlic před písní tak i na Žofíně ustoupili voje křížácké před pouhým zpěvem Božích bojovníků. (Viz podobnou historii v září 1893.)
84

IV.
Dialog mezi autorem a čertem. Trochu bezobsažné věci, které nestojí ani za jmenovité uvedení.

Cit tesknoty mě rozvlnil: tak sám jsem s čertem tady zbyl v prostoru pustém bez mezí; i za pracku jsem zmetka jal a maně se jej vyptával: „Co dobudou ti vítězi?“ „Co dobudou?“ jak opice se ušklíb po mně, „velice se divím, brachu rozmilý, proč v líc chceš zírat příštím dnům, proč neřekneš mi perfectum a neptáš se: co dobyli? Vždyť tady dá se povídat, je toho dnes už slušný řadřad, co přivezli vám kořistí, Krvavý Tuma zápisy už dávno o tom robí si, z nichž můžeš vše si vyčísti. Ta první a ta největší: lid český má dnes v bezpečí svou marianskou houfnici: [86] dva muži s velkým zapřením ji zachránili s uměním ze tlamy zhouby zející. Krvavý Tuma šátek vzal a opatrně podvázal jí hrdlo v pravý okamžik,*) a prozřetelná Sybilla v daleké Vídni čistila několik všemohoucích klik. – – – – – – – –**) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Však než to přijde, vykonat se musí, co chce dějin řád: Nalézt se musí Lipany, ––– *) Viz zpěv I. str. 28. **) Bylo v prvém vydání (v Rozhledech) zkonfiskováno. 87 kde z bojců ti, jenž moudří jsou, těm druhým lebky rozbijou a pak mír přijde vítaný. Pak dávno slibovaný ráj se snese na ten český kraj a zlatý věk vám nastane: Thun, Brynych, Švarcenberk bez not pět budou s vámi o závod: „Kde domov můj“, „Hej, Slované“. Váš sedlák, kořen národa, když zrovna z nouze neprodá zděděný otecký svůj lán, 88 nalezne tolik ohledů, že bude vždycky k posledu jen českou řečí fendován. Na sociály dá se šroub a do zlovolné huby roub – je čeládka to mizerná, jež bez rozvahy bez řádu do státních pevných základů jen dynamit svůj klásti zná.“ – Čert dál chtěl mluvit, já v tom chyt jsem monologu jeho nit a myslil: „Zvíře pitomé, teď prolét nápad mozkem mým a jím hned ztuha přiškrtím pekelné tvoje renomée.“ A nahlas pravím: „Zdá se mi, že ztemnělými brejlemi se díváš jejich na práci, však zapomněl jsi vítězství, o němž svět celý dnes už ví: co říkáš zmaru punktací?“ „Tys přec jen snílek veliký a z vlastenecké kroniky“,kroniky,“ čert jaksi vážně propoví, „jsi málo lap. A celá věc jak bajka prosta je tak přec o Honzovi a Vaškovi. Váš Honza: ‚Já chci!‘ tiše děl, tu Vašek: ‚Já ne!‘ zaječel a pak byl Honza bit; 89 kdyby byl Honza vzdoroval, Vašek by býval horoval a moh též pravdu mít. Však že dnes Honza ubohý nemůže více na nohy, je Vašek prozřetelný rek – a zatím je to pralidský jen malý lapsus logický, abych to věcnou formou řek“.řek.“ Čert umlk. Já jsem schlazen byl, však ne dost jist. I umínil, že časem půjdu k Táborům, ke Krvavému Tumovi, on jistě čertu odpoví, jak, co a proč. On pln je dum a pravd a gnom. Je ozdoba. Sám, historická osoba, zná historii nejlépe. Snad vtipnější je než můj ďas. V svůj arsenál jej stopí as a řádně čertu vyklepe. Už obzor byl kol ztemnělý, my náhle s mračny letěli, jak ďas už vůbec cestuje: bez zavazadel, bez peněz atd. jak to veršem kdes Vrchlický lepě maluje. 90

V.
Přicházíme bohužel k oddílu, který je v Rukopise troskou. Třikrát pravíme: bohužel! Neboť ze zachovalých jednotlivých veršů a slok vidno, že zde leželo centrum, těžiště celého eposu. Zde byly líčeny boje našich slavných předků, zde byli bychom viděli, jak naše poesie vynikala nad slavenou tehdy poesií italskou i nad německé Nibelungy. Stokrát trestuhodná je opovážlivost člověka, jenž před třemi sty a několika roky vydal báseň naši v Rozhledech (1895–1896): v předmluvě, kterou tam předeslal (a kterou též v našem vydání otiskneme) cynicky praví, že musil škrtnouti 60 zpěvů velebné naší památky – měl tedy Rukopis celý, zachovalý... Škrtl 60 zpěvů barbarskou, koňasskou svojí rukou a prokletou náhodou ze zachovaného rukopisu právě těchto 60 zpěvů padlo za oběť hloupému klukovi sluhy-ignoranta z vinohradského musea. Habent sua fata libelli! jak bolestné je to slovo starého římského klassika! Kde jsme mohli býti!? Jak báječný, velkolepý pohled by byla otevřela tato čásť do života našich předků! Jaké postavy, jaké gigantické karaktery by bylo líčilo péro básníkovo! Národe ubohý, zaplač nad ruinami jako Jeremiáš nad Jerusalémem, jako Marius nad Karthagem! Než poděkujeme Pánu Bohu i za to, co zůstalo, i tak máme svou Illiadu, své Nibelungy, své Slovo o pluhupluku Igorově v jedné ohromné básni – a děkujeme nebi za ty „Boží bojovníky“ tak, jak jsou; snad časem šťastnější ruka objeví třeba opis – já zavru klidně své oči k poslednímu spánku s díkem za to, co bylo popřáno nebem objeviti mně. Zachovalé verše, jež tuto podávám, jsou: 1. Exordium starého básníka k Musám. 2. Trosky z líčení boje „Božích bojovníků“. V knihách, které vydám, pojednám zvlášť o této části naší památky. Genius velikého Zákrejse nechť mě osvítí, abych podal komentář důstojný velikého díla z dávných dob.
[91]

Kam létli jsme – už nevím sám, jak dlouho – marně vzpomínámvzpomínám, však náhle zřím – ó bohové! za inkoust krev bych chtěl teď mít a verš můj právem by měl hřmít v nadzemské řeči hromové – Ó Musy, (jedna – málo zde, všech devět prosím!) pomozte, ó pomozte mi, děvčata,*) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – ––– *) Troska prvá. 92 hnedky jasnozvučným trubačům jesti přikázal v boj zuřivý Husity svolávati sličnokadeřné. Ti přivolávali jsou, oni pak se sbírali nakvap. Ihned jim se tu boj stal sladším nežli se vrátit opevněných na vozích milené do vlasti rodické. Jak zhoubný když oheň rozsáhlé hvozdy požírá horských na hřebenech, a ze dálky se bleskoce záře – tak vojsk táhnoucích třpytivý z kovu zázračného blyskot podnebesím jasným do nebesky dorážel. Teď vypravte mi Musy, Olympská sídla držící – vyť jste rozenky boží, jsteť i při všem, všechnoť i víte, my však zvěsty jenom, sami nic nevědouce, slyšíme – tam kterací Husitův byli vůdci a vládci slovutní. Jáť bych zástupy vojsk nevypočetl, nevyjmenoval bych ni kdy deset jazykův bych měl, ni deset kdybych úst měl a hlas nezlomný, a kdybych měl ze mědi hrudník.*) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Pop Rokycana tu nebyl, odjechalť k Chrudimi dálné, kde lidmi nevlídnými byl tištěn Komers, bratr militký, i psalť jest bratr Komers list bílý Rokycanovi: „Přijď, bratře Rokycano, vyrvi mně z nástrahy vrahů, jichž pěsti nebratrsky tiští mi duši i hrdlo, pohostím já tebe královsky, bratře můj drahý, beránka předložím tobě rudého jak pánev ze mědi, dám k tomu purée z hrachovin a kompot, i grošů bělounkých tobě dám kop na tré tisíc, bělounkých grošů dobrých, že srdce zpleše ti v hrudi“. Však nevyrval Rokycana Komerse z nástrahy vrahů, ale beránka sněd i purée z hrachovin i kompot ––– *) Jaká báječná forma! Hexametry, skutečné hexametry! 93 i bělounkých grošů vzal kop na tré tisíc, bělounkých grošů dobrýchdobrých, že srdce zplesalo v hrudi –*) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „Jak když pták mlaďatům nedoperným sousto přináší, jak je byl nchvátiluchvátil, jemu pak samu smutně daří se, tak též já jsem drahně nocí bez snů prolíhala, dní mnoho pak krvavých jsem trávila vždy na bitkách, co z toho prospěchu mám, že měla jsem strasti na srdci, každou chvíli život v šanc dávajíc svůj na bojišti“,bojišti,“ tak zalkala Sybilla na výčitky kolkolem přátel –**) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – divoce vřískl tu kdos, i chvěli se militcí bratří, neb skřeky ty, ach, tuze známy jim byly... však Morana nevrací, co byl pozřel její jícen, a jen duch Sirotka Purgharta to vřeštěl bludný. Jak vraha svědomí zlé na místo zločinu honí, tak ubohý Purgharta duch odvyknouti nemoha výkřikům v bratří boji – zjevil se na bojišti a polekal vrahy i bratry krásnokadeřné – –***) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –†) ––– *) Zde opět hexametry! A jaké dvanácti, čtrnácti. patnáctistopé! V celé světové literatuře nenajdeme podobných. **) Jak dojemný obraz! Sybilla naříkající, že z těch patálií pranic nemá! ***) Duch mrtvého Sirotka Purgharta děsí zápasící bratry. Viz poznámku ve zpěvu III. †) Toť tedy drahocenné zbytky, jež se uchovaly ze 60 zpěvů naší Illiady!
94

VI.

PŘEDMLUVA VYDAVATELOVA.

Kapitola tato označena jest v manuskriptě p. autorově vlastně jako šedesátá pátá. (LXV.) Laskavý čtenář vida ji však označenu číslicí VI., zeptá se snad, kde že je oněch šedesát kapitol, znamenaných čísly VI. až LXIV.? Nejsou tady, odpovídáme. Jsou pryč. Škrtli jsme je. Ano, škrtli. Ale ohražujeme se slavně předem, že se tak nestalo z nevážnosti, z nepiety, ba docela snad z bagatelního pozírání k rekům, které autor opěvá. Akcentujeme výslovně toto ohražení dnes, kdy i z přátelské nám strany hází se slovy o „starých modlách“, „fetiších“ a p. Nepatříme k táboru „filosofií nasáklých“ modernistů, o nichž se patřičně a s porozuměním proslovili slovutní pp. dři. Herold, Čelakovský a j. Naše důvody jsou jiné. a) Ekonomické. Šedesát vynechaných zpěvů značí šedesát sešitů „Rozhledů“, čili: „Boží bojovnici“ by vy- [95] cházeli plných pět roků. Jsou sice mnohé objekty na světě, které přežily a přežijí verše, je opěvající: jmenujeme jen Bosňáky, Hercegovce, Bulhary – a sbírku básní „K slovanskému jihu“; český národ – a legiony knih vlasteneckých poesií atd. atd.; než při „Božích bojovnících“ se může tuze lehce státi opak: mohou zajít během pěti let šlechetní reci této básně bez památky – a vlastenecké toto epos vlálo by ve vzduchu bez postamentu, hřmělo by nevědouc proč; letělo by jako větrem s hlavy urvaný klobouk na posměch mládeže i dorostlých. b) Ohledy k slávě autorově. Žádný spisovatel v Čechách není jist, že se nestane „nesmrtelným“. Totiž členem Akademie. Stali se jimi již autoři, jichž činnost a jména byly mythem. Stane-li se však básník takovým „nesmrtelným“, stanou se „nesmrtelnými“ i jeho díla, resp. reci jím stvoření, jím opěvovaní. Vzhledem k nejistotě těchto specialně českých poměrů není vyloučeno, že aféra „nesmrtelnosti“ potká i našeho poetu. A nehledě k tomu, že počet a váha jeho reků byly by samy o sobě [96] snad nepohodlnou přítěží v balonu slávy, vrhala by i duchovní jejich podstata nepěkný stín na nesmrtelnost autorovu. Neboť spisovatel je zodpověden za hrdiny své. Don Quijote, Faust, Ahasver, don Juan, Latinská babička, Zuřivý Roland, Odysseus, Motýlek z norské pohádky, Achilles jsou jistě k chloubě a ozdobě každému akademikovi u nás i v cizině. Náš autor však neměl šťastnou ruku. Jeho „Boží bojci“ jsou reci malí, nepatrní, liliputánští. O některých, jak historie učí, je dokázáno, že mimo stereotypní podpis svůj neznali kabalistiky psaných liter. O jiných se praví, že neviděli vůbec v životě tištěné české knihy. (Ovšem tisk byl vynalezen hezkou řadu let po válkách husitských!) Byli to prostí palcátníci, cepaři, mužové nevtipní, a jen strannický pošklebek mohl žádati od nich, aby byli kulturními vůdci v životě národa. A byla to veliká zásluha apologety tohoto hnutí, hejtmana karlínských, že vyznal otevřeně nemožnost, aby ruka vládnoucí cepem psala traktáty, a oči, zvyklé na kouř a krev, stopovaly tajemnou hru [97] písmen spřáhajících se ve slova a věty s jakýmsi smyslem. My tedy škrtnuvše oněch šedesát kapitol v zájmu autorově s ohledem na akademii (v případě, že by se stalo něco lidského pro „nesmrtelnosti“ našeho přítele) doufáme, že jsme konali jen svou povinnost. Vždyť „více bylo by méně“. A báseň byla by dvanáctkrát delší nežli je nyní. Ostatně upozorňujeme, že tento důvod náš byl zbytečným. Autor se na své dílo nepodepsal, patrně se styděl za své hrdiny hned na začátku. c) Máme však i důvod usuální, praecendenční. Ten však nutno vysvětliti historickým faktem. „Národní Listy“ jsou orgánem, to uzná každý, jakého lze našemu lidu jen přáti. „Lidová universita“ řekněme. Bylo to – rok určitě nevíme – ale brzy potom, kdy kompetentní péro umělecké dokázalo v nich jakémusi Alešovi, že to, co on vydává za illustrace k Rukopisu Královédvorskému, je pouhá trestuhodná mazanice, tedy brzy potom objevila se v literárním světě českém neuvěřitelná zpráva, že v románové příloze řečené „lidové university“ bude vy- [98] cházeti původní český román. A román vycházel. Nadepsán byl: „Anděl míru“. Ano, vůči všem skeptikům a nepamětlivcům tvrdíme apodikticky: Původní český román v příloze „Nár. Listů“! Snad chtěly do řady líbezných idyllických prací francouzských, jako: „Hledá se vrah“, „Na krvavé stopě“, „Princezka a kardinál čili prostopášnosti kláštera sv. Mauricia“ pustiti drsný český ton a ukázati českému lidu přirovnáním práce původní k cizím nevyspělost románu českého. Na „lidové universitě“ musí se ovšem demostrovatidemonstrovati i literární pojmy dle zásad Komenského: příklady, důkazy ad oculos. Román „Anděl míru“ líčil život asi 50 šumavských vesničanů, kteří se složí na nějaký velký státní los. A na jedné stránce skutečně vyhrávají. Než zatím s tímto životem v románu střetla se jistá událost kdesi na severu Čech ve voličské schůzi, která – incredibile dictu – měla neblahy vliv na osudy lidí v příloze „Národních Listů“. Jistý volič interpeloval totiž svého poslance, je-li pravdou, že on, svobodomyslník a oposičník, objevil [99] se při té a té příležitosti – ve fraku a cylindru a obdržev uspokojivou odpověď, šel domů rozjařen, nadšen a spokojen sám sebou, prvým svým rázným oposičním a svobodomyslným výstupem. A v této rozvířené náladě padla mu „lidová universita“ s „Andělem míru“ do ruky. Odporem naplnil jej zdlouhavý život vesnických patronů... Chtěl mít ruch, vření, kolotání, pohyb. I napsal korespondenční lístek slavné redakci do Prahy, že chce, aby se v „Anděli míru“ něco dělo. A hlas prostého muže z lidu byl respektován. Svolána celá redakce, každý podělen několika vesničany a dán rozkaz, aby se s nimi něco dělo. Tu najdeme sceny, jimž rovné najdeme jen ve dnech dítkobijce Herodesa, v Noci bartolomějské, Nešporách sicilských a řádění Turků mezi ubohými Bulhary. Krvavý Tuma koule zle očima a ceně v příšerném chechtotu zuby, cpal hlavy ubohých vesničanů do oprátek, házel je se skal, tisk jim do rukou nabité revolvery a spouštěl kohoutky. A když byl ohavným způsobem povraždil svoje, rozpálen krví bral bez- [100] ohledně i ty, kteří připadli pp. Anýžovi a Kuffnerovi. Když pak se ho útlocitný bratr Kalaš dumavě ptal, neměl-li by své oběti aspoň před smrtí převést na víru svatých bratří Cyrilla a Methoděje, zachechtal se divoce a pobral je i jemu. Bratr Schulz pitval za živa nitra sobě přisouzených kritickými nožíky z Německa (před tím byli se mu výtečně osvědčily na Zolovi), při tom však spletl několika osobám žaludky a plíce, načež ubohé skonaly v strašných mukách a ostatní pak mřely zase z hrůzy nad nimi. Bratr Holeček mínil nejdříve, že by je převlékl za Černohorce, že se mu těch pravých sokolíků beztoho už nedostává a že by tak naplnil nějakých nových 15–25 svazků „Černohorských povídek“povídek“, „Černé Hory v míru“, „Za svobodu“ atd. – (a podotkl kousavě, že p. E. Jelínek měl šťastnější ruku sáhnuv po Polácích a Polkách, že z těch ještě 50 roků může býti živ a ještě je všechny nevyčerpá!) – ale Krvavý Tuma vrhl v tom lakotivý pohled po jeho svěřencích a bratr Holeček s resignací začal je bodat smrtelně handžárem, [101] který prý mu dal vojvoda Mašo Vrbica, než se vzájemně nad sebou pohoršili. Bratr Ryba odnesl své oběti na osamělý stůl v redakci a provedl na nich svůj zamilovaný experiment: vybil na nich všechny vtipy, nápady a sentence, které by jinak byly přišly do nedělního feuilletonu „Nár. Listů“. A hle, to byla pak jediná neděle, kdy si český národ z hloubí duše oddychl – ale byla vykoupena draze: ubozí přidělenci bratra Ryby, neostřílení neraffinovaní, klesli po několika prvých prskavkách vtipů jako pod výdechem pohádkové saně. Bratr Heller byl jediný, jenž nechtěl poskvrnit rukou svých touto krví – ale ne z nějakých důvodů humanních, vyšších, nýbrž jedině proto, že prý má v práci doma román, kde nutno povraždit 70–80 lidí všech věků a obojího pohlaví, že tedy má dost na svých a nebude ještě cizím dělat kata – a tehdy poprvé jako zástupce jeho vystoupilo na jeviště práče Hořica, které doposud v řečené redakci jen jaksi posluhovalo. Vzalo vesničany bratra Hellera a působilo na nich pojmy společenské, [102] morální, vlastenecké, literární atd. Nemusíme snad podotýkati, že ubozí při páté větě již mřeli deliriem. Tleskali práčeti všickni, zvláště bratr Schulz. – Mrtvých by byl nepohřbil nikdo, kdyby nebylo zbožného bratra Kalaše. Redakce byla plna krve, kterou Tuma prstem setřel do svého kalamáře. (Zde nemůžeme potlačiti jednu poznámku: když byl vyhlášen výjimečný stav, a „Národní Listy“ křičely do světa, že je to vlastně jen a jen proti nim, domnívalo se několik zasvěcenců, že snad na vyšších místech tento pustý massacre lidí nevinných byl pohnutkou a důvodem výjimečného stavu – než my víme určitě, že na vyšších místech o tomto massacre nebylo a není ničeho známo, že tedy odpadá i ten důvod poslední, z něhož by bylo možno soudit na nějakou tehdejší animositu míst vyšších proti „Národním Listům“.) A závěrek této historie? Redakce „Národních Listů“ skládá se z mužů, z nichž každý by (jak z uvedeného patrno) mohl starému Dumasovi-otci říci bratře – než do toho nám pranic není, my chceme říci, že [103] stalo-li se toto na „universitě lidové“, můžeme i my škrtnouti šedesát kapitol p. autorových; tím spíš, že žádnému z jeho reků se tím neublíží ani na těle ani na duchu, ba, pokud jsme do rukopisu nahlédli, spíše prospěje. A to je tedy náš důvod usuální, praecedenční.*)
––– *) Otiskuji tuto předmluvu bez poznámky z „Rozhledů“ r. 1896. Psal-li ji onen zlopověstný J. S. Machar či jiná ruka zločinná, aby zakryta byla starobylost básně, nechávám nerozhodnuto.
[104] Kapitola 1.

– – – – – – – – – – – – a těžké vozy dunivě se vlekou po prachovité šedé smutné cestě, jež míří k Táboru. Je časně ráno. Do krajiny jen zarudlý svit padá, jejž vydychuje purpurový východ. Nad rybníky se mráčky bílé mlhy v kotoučích rozvalují; tráva lučin poléhá tíhou rosy; listoví lip, jež alejemi stojí podle cesty, je svěšeno a vlhko; blízké chlumy své černé hlavy zahalují parou; je nebe světle šedé; skřivanů pár trylkuje hlasně v chladném svěžím vzduchu. Na vozech ticho. Boží bojci spějí snem spravedlivých. Vozkové též dřímou. A moudří koně bez pobídek klušou jak za formanských starodávných časů tou známou cestou k Vídni. Bratří stráž konající do plášťů se choulí [105] a dívají se ospalými zraky k hasnoucím bílým chvějícím se hvězdám. Na východě nad hlavou holé skály se vyhoup’ sytě rudý proužek slunce a sedí na balvanu jednom tmavém jak kardinálská čepička. A stoupá a roste, žloutne zářnou barvou zlata a miliony jeho světlých šípů probijí mlhy, hoří v kapkách rosy, luk květy otvírají, na vodách se slnivě lámou. Krajina teď leží v svých sytých barvách. Dvojnásobnou silou skřivani pějí, koně božích bojců řehtají radostně, a spící bratří se probouzejí. Sybilla též vstala a roztáhnuvši široko své ruce, leb zahalenou točí k tváři slunce, že zdála se být Hebrejem kýms starým, jenž do pramene zářivého světla svůj vrhá zdrav. Též Turkem mohla zdát se. Však pozdrav ne, ne modlitby či prosbyprosby, než velké věštby hřímajícím hlasem Sybilla pěla, bratří poslouchali: „Rodáci, bratří, Češi, slyšte mne! Svou duši vydech už pán z Nalžova, a my, jež přítelkou jsme byly mu, chcem’ věnovat mu posmrtných pár slov. Chcem pohřbiti jej a ne velebit. Co lidé zlého činí, žije po nich, čin dobrý bývá s kostmi pochován, tak budiž s Nalžovským. A requiescat! 106 Snad jednou příště šířej zmíníme se o tom a onom, dnes však s Gladstonem na nebožtíka zvolat musíme: Ruce pryč! Neboť zářné komety a rudé hvězdy zhoubu věštily, a k ránu noci jsou vždy nejtmavší. Jak nezalkat tu veršem Vergila: fuimus Troes, fuit Illion!... Než vůči klepům, bídným pomluvám jdem cestou svojí klidně, pevně dál. Kdo štěká, pes je, musí do boudy! A svatý hlahol velkonočních zvonů nám Allelujah v srdce nasype, a buďme svorni, neboť kapka malá svým častým pádem kámen proráží, a tré to prutů podal Svatopluk svým synům ničemným. Též dějepis o recích mluví, kteří na počet ne četní byli; také diamant má nejvyšší vždy stupeň tvrdosti. My slibme si, že svatý zápal ten chcem ochraňovat v srdcích horlivých, než zavřem k poslednímu spánku zrak, buď heslem naším: Excelsior! vždy. Nox erat, Horác pěl, však autor týž též spasné napsal: Nonum prematur, a proto živlům a zlým mocím vzdor na hlavu šlápnem svého osudu, v prach zdeptavše noc černou srdcí svých. Nám věru trudný los pad za podíl, my neuzřeli ohnivý ten vůz, jenž Eliáše odvez k nebesům, nám egyptských těch sedm tučných let je pohádkou. Však pyšní andělé 107 pod mečem zhynou Gabrielovým, a pokolení toto rouhavé již nezná Josefa. Jak velký náš a bohem pomazaný poet pěl: Kdeže mám prvně pluh svůj zasadit? tak vzdycháme dnes. Ale naději přec máme tu, že mrak se rozdělí a modrým nebem svitne jitřenka!“ Pohnutí bratří potakali hlavou. Jen hejtman roháč jaksi zamrače se (on nebyl přítelem žen, věřit nechtěl ve proroctví a čáry, kouzla skrytá), svůj historický vytáh kolovrátek a zkoumal válce. Dobrý hejtman roháč jak jiný kdos psa, papouška neb ženu, po leženích a bitvách vlekl s sebou svůj ruční flašinet (jej odebral kdys padlému druhu) věčně, vytrvale a v krutých bitvách na podiv všem vrahům a svojim k hrůze hrával chladnokrevně vše, co jen mohl. A moh’ to, co měl jen. Dva válce: jeden o sbratření s Rusy (to fantastická byla melodie) a druhý: jazyková nařízení (hromová hudba plna přesvědčení). Ach, hejtman roháč míval kdysi kdysi též třetí válec... „Pražákem“*) jej zvali... ––– *) „Pražák“ – co tím básník míní nevíme. Snad jest to metafora, jež chce naznačiti, že hejtman měl na nějakého Pražáka svrchu. Ve „Slovníku naučném“ našel jsem sice: Dr. Alois Pražák – ale ten byl rakouským ministrem v XIX. století a je vyloučeno, že by byl totožným s Pražákem ze století XV. 108 však v jedné bitvě zlostný jeden shrapnel pad vypočteně, „Pražáka“ mu rozbil. A tehdy hejtman rval si vztekem s hlavy kučery bujné, truchlil pro „Pražáka“, nejedl, nepil, třetí den by býval už pošel jak lev Heřmana kdys z Bubna v balladě Macháčkově, než hlas povinnosti jej volal k žití. Časem uklidnil se 109 a spokojil se těmi, jež mu zbyly.) Trnuli bratří, že snad přehraje jim prvý či druhý (z paměti vše znali), než hejtman prohlíd, vyfoukal je trochu a zavřel v kufřík. Za to Sybilla se rozpřáhla k novým průpovědím věšteb: Je nového cos... Bratří, slyšte mě! Vstoup nový hejtman v čelo cizích vojsk, Kazimír Neplaval! On z dálné země sem přišel, srdce jeho bílý list, kde není záští k vojům Tábora – než lid náš boj chce, neústupný boj a proto bojem odpovíme jen! Nám svatá práva uznal Neplaval, ne proti nám, on s námi chtěl by jít, má za první nás bojce v Evropě, a s nimi styk prý byl by mu jen ctí – než boj, boj! volá bodrý český lid, a my musíme boj ten bojovat! Na minulost, kdy přezírali nás a zvali bandou žhářů, lupičů, kdy urážka a hanba, ústrky všem božím bojcům dány za úděl – na minulost tu pevně Neplaval chce hodit závoj zapomenutí, tabula rasa má teď ona být, – než český lid chce boj až do krvekrve, a proto veďme boj ten krvavý! I podhejtmana Albu Neplaval chce v usmířenou dáti nyní nám – a víte, bratří, čímže ten nám jest, a čím byl všemu lidu českému! On ani dítek školních nešetřil, 110 on bystrých junů život potemnil, vlast naši jako Vandal spustošil a marianskou svatou houfnici byl by nám málem býval vzal už v plen! Než Neplaval cit maje pro právo chce v dobré vůli vydati ho nám – však lid náš bojem odpovídat chce a bojem Neplaval zví odpověď.“... Jak hrách veliké slzy řinuly se Sybille z očí... Rokycana houk však: „Pak ale sláva Neplavalovi!“ a bratří všickni řvali: „Sláva, Sláva!“ A hejtman Pacák tiše zabručel si: „Tak vida tuhle mršku sybillinskou!“ A bratr Schulz zře tajně do Brandesa zamumlal zlostně: „Vždyť jsem tušil hnedlehnedle, že proroctví to zas je plagiatem a docela pak anachronismem. Tu je pramen: Caesar, třetí akt a druhá scena, řeč Antonia; to však napíše přec až za dvě stě let asi básník Shakespeare. Sybilla hloupě kompromittuje nás – bůh naprav to i ji – –“ V tom temný dusot sem zaleh z dáli. V konci horizontu se skryla cesta v ohromný sloup prachu, jenž rost a rostl do šířky i hloubky a blížil se. A z mraku toho duní krok statisíců, hromná jakás píseň, jež odrážena skalami i zemí až k nebes klenbě dolétati zdá se. 111 Strach před neznámem pad na boží bojce. To jistě není vojsko Sigmundovo! Však za to koně hlučně řehtajíce své svaly vzpjaly, pádily teď s vozy radostně vstříc do sloupového mraku. Zem duní. Kraj je naplněn též prachem. I slunce září už jen jak kus plechu. „Kdož jste boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a doufejte v něho – že konečně s ním vždycky zvítězíte.“ A hrozné neznámé se blíží. Z mračna už vystupuje statisíce postav. „Nepřátel se nelekejtenelekejte, na množství nehleďte; pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutíkejte.“ A v čele jich kdos jede na bělouši v kyrysu lesklém, v pravé ruce palcát, helm s hřebenem mu kryje velkou hlavu. Praporce rudé nad zástupem vlají – ach, otče Žižko! Úzkosti řev z hrdel vzlet božích bojců... Jak blesk hejtman roháč mladistvým skokem shoup’ se na zem s vozu, odvrhl helm i palcát, pravou rukou si přidržoval havranní svou kštici 112 a pádil jako rychlonohý zajíc zpět prašnou branou ku matičce Praze. A zástup stanul. Moře hlav se vlní širokým prostorem. To muži, ženy, děti zažloutlých lící, vpadlé zraky plají hrozivým ohněm, hrubé silné pěsti se pozdvihují, červenými cáry na holích nesenými vlaje vítr. Povyjel Žižka. Sivým jedním okem na vozy pozřel! „Kdo se odvážil z vás,“ hněvivým hlasem ptá se božích bojců, „mé vozy vzíti?“ Ticho, hrozné ticho. Šťouch Rokycana drkotaje zuby do bratra Grégra, bratr Grégr leže přitisknut tváří k tuhé fošně vozu ukázal ani nehýbaje sebou na bratra Adama, jenž tiše skrčen oběma rukama si drže ústa úzkostným okem hlédl po Sybille. Obrovská panna schoulena však v klubko měřila zrakem vytrženým výšku, již skokem před tím prolet bratr roháč a šeptla s děsem „Krvavý ať Tuma!“ Tu křikem, kterým ten řve, jenž se bojí, řve Tuma Krvavý své tělo týče: „Hrdino boží, bratře, Gambetta jen a Boulanger se smějí rovnat trochu tvé slavné výši. Vozy tvé jsme vzali co dědictví, jež zanechal’s svým dětem. Jsme krev z tvé krve. Bojujeme za vlasť a rozbíjet chcem, jak ty, lebky vrahům. 114 Je národ s námi. Svobodu mu chceme a dobré časy nazpět vydobýti jak Unie má nebo Uhři –“ „Dosti pustého žvastu!“ zahřměl Žižka znovu. „Ne, otče, dosti,“ Tuma Krvavý dál jal mluviti se, „nutno říci tobě, že v nepravém ses táboře teď ocit; kdož s tebou jdou, to ničemná je chasa, to Milotové z Dědic, CatiliniCatilini“ („a filosofi samovraždy,“ Schulz šept) „a filosofi samovraždy, lotři, to proletariat, jenž hlučně hlásá, že vlasti nezná; sedláci pak hloupí, jenž nerozumem o své statky přišli; a rýpalové nedoučení, jenž dokázat chtějí, že víc platí chleba než ideální národnostní statky – ničemná rota, čeládka to pustápustá, jež probít, zničit hodlá velký odkaz, národní statek, otci zanechaný, a zbabělost svou ověšuje cárem, pláštíkem hloupé ovčí humanity – jsi zklamán, otče, vstup do naší řady!“ Modravá žíla vystoupila v čele Žižkovi. Zástup hněvně hlučel za ním. „Jak, papeženci, vy že moje děti? Vy tyránové desetkráte horší než nepřítel náš, vy že moje děti? Vy krev má? Kdy já lísal jsem se k Římu? K jednotě panské? Kdy já kompaktata 115 jsem nosil v kapse? Kdy já odháněl jsem hladové, bídné od svých čestných vojů? Šosáci břichopasní, cože vlast vám? Vy, moje děti! Hromy boží do vás!“ V návalu zmužilosti Tuma kývl na svoji káru. „Tož věz, starý slepče, i bez tebe že dovedeme býti!“ A pravicí hráb’ do plného kalu a zdvih ji – – Palcát Žižkův švihl vzduchem a děsný křik se rozhlaholil krajem, sta a sta postav vydralo se vzhůru na vozy, a teď zaduněly rány, praštění kostí, srdcelomné řevy – pak bylo ticho. „Mrtvé shoďte dolů:“ Bezduší bojci proletali vzduchem s roztaženými klátivými údy a dopadali na zem jako žáby. Tak leželi tu. Špikovaní šípy v mohutných břichách, s všemi nadějemi, vší slávou, velebou a důstojností – a velké mouchy sedaly si na ně, a to byl konec... Ó ty princi dánský, ó Hamlete, jen ty bys moh tu řečnit, nad těmi Polonii historie – já nemám slov, ni nadšení, ni chuti... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – „A jménem páně ku předu teď, děti!“ 116 Řad vozů dal se v pochod. Prach se zved. Z hluboka píseň rozhlaholila se a rozlévala v šíři se i dáli po chlumech, lukách, nivách, po vesnicích a městech, lesích – hlučné echo všude 117 ji vracelo a chytalo zas znovu až celá zem jí dýchala a pěla...*)

Kapitola 2.

Stál jsem mezi mrtvolami, svěží byl kol vzduch – najednou se, dobří bozi – zjeví zas můj druh. Chlupatý čert vedle stane, ruce sobě mne: „Děkuji ti, bože milý za spasení své! Vykoupen jsem, klidně vrátím zas se k bratřím svým, kéž jen, bože, bude možno, rád se odvděčím. Rád teď budu v zimě, mrazu na trhu zas stát, rád se nechám uličníky zase kupovat. Za těch pár let zblb jsem skorem z těch všech hloupostí – však je konec, sláva tobě, bože s výsostí!“ Poskočil a vytáh šátek odkuds’ od pasupasu, ––– *) Netroufali jsme si a netroufáme dosud poznamenati k této kapitole ničeho. Jen malou poznámku: nejsou tito „boží bojci“ totožní naposled s oněmi Adamity, které Žižka pobil? Pronášíme jen domněnku, otázku – netvrdíme ničeho apodikticky; na nápad ten nás přivádí udání místa: u Tábora. Adamité byli pobiti u Tábora též. 118 na zem pěkně rozestřel jej k mému úžasu. „Co to bude, brachu milý?“ já se čerta ptám. „Ptej se: co je – a to vidíš, šátek rozkládám“.rozkládám.“ Rozložil a začal snášet bojce do něho: nový zázrak! Každý byl tak tvaru malého, jako hračky, jimiž děcko vesele si hrá – každý bojec scvrklý, drobný, loutka bezduchá! „Tvoji reci! Teď je vidíš v pravé podobě! 119 Tak jen ležte, pimprlata, hezky na sobě!“ „Co s tím počneš?“ ptám se dále. „Odnesu to k nám, otec Satan přehlídne to, pak to v plamen dámdám. Vždyť to lepší je než dřevo, a v nynějších dnech víš, co peněz promrhá se jenom v polenech! A už na šátku mu leží těla veškerá, má tam Tumu Krvavého, Grégra, Špindlera, Sybillu i Rokycanu – všecky už tam dal – najednou však – zase zázrak! – bratr Tuma vstal! Protáh se a vesele plác ruku o ruku: „Palcát mi nic neudělal, já jsem z kaučuku! S bohem, bratří! Čerte, pusť mě, neztratíš snad nic, však já bojem zabývat se nebudu už víc. Půjdu nyní k Národnímu, s Mošnou promluvím, snad přepustí něco úloh schopným rukám mým. Snad že on se k ubohému tvrdým nestane: snad mi dá hned principála z naší „Prodané“. 120 Už jej třímá třicet roků, mám též třicítku,*) pro mou činnosť nemůže mít Mošna výčitku. Budu řvát a poskakovat takhle, čerte, tak“ (A Krvavý Tuma skákal poule směšně zrak). „Pensijní fond též snad bude vzhled k mé práci brát, třicet let mých mezi bojci bude počítatpočítat, jako bych byl u divadla býval jaktěživ a hrál toho principála lidem na podiv!“ „Pašol!“ čert řek, „jdi si, bratře, kam tvá duše ždá – jeden víc či jeden méně – to nic nedělá!“ Poskočil si dvakrát, třikrát starý Husita – kéž jej jenom dobrý Mošna vlídně uvítá! Tu však Sybilla – též zázrak, vlastně zázrak ne! – už jak matematik znal jsem, že to nastane! pozorně se vyvinula z nitra uzlíčku: „Mně nic také vlastně není, pusť mě, čertíčku! ––– *) Vidno, že Krvavý Tuma 30 roků husitoval.
121 Jako bratr Tuma chci též v ústraní kdes žít a minulé svoje žití hledět napravit. Poctivě se budu živit na vesnici kdes, za tebe prosby vysílat k bohu do nebes. Hleď, vždyť já jsem v jádru vlastně tvor tak nevinný, 122 budu jim i nyní zvenčí na své staré dny. Principiis obsta! řekl Horác, plný dum, překládával jsem to vždycky: Vzdoruj principům! Ba, jen hloupostí byl hloupou ten náš boj a vztek – v traktátech já rozhlásím to světa v okrslek. Nechci více slyšet o tom; ty však pravdu máš, že si čeládku tu trhlou moudře sesbíráš. Půjdu někam do zátiší v dálnou vesnici, dám se najmout na funusy, žena plačící. Karty budu vykládati, kravám čarovat, porodnický kurs bych mohla také studovat. Víš, že latinu znám trochu, mluvit také znám – –“ „Těžko, holka,“ čert ji přetrh, „tebe nenechám!“ „Ale pusť ji,“ pravím čertu, „prosím o to též!“ „Pak ale jen na tvou prosbu! Pašol, holka, běž!“ Jen se v cestě zaprášilo. Panna Sybilla z místa neštěstí a hrůzy v dálku pelila... 123 „Dosti,“ čert řek. Svázal ranec pevně uzlíky, přehodil jej přes rameno, nebyl veliký. „Adé, brachu,“ dal mi pracku. Už jsem nezřel jej – po tom všem se rozloučit moh věru dojemněj’! – – – – – – – – – – – – – – – – – Byl jsem sám. Čert bojce odnes. O čem psáti dál? Vždyť ten taškář s mými reky též mi látku vzal. Ale jak on, tak i já jsem v duši vesel byl – zív jsem pouze a tím ze sna jsem se probudil. 124

MALÝ DOSLOV BÁSNÍKŮV.

Všem pánům anonymům a pseudonymům ve všech koutech naší vlasti, kteří se obětavě po čtvrt roku snažili zásobovati autora věcmi, vztahujícími se prý k jeho básni, jako jsou: sdělování privátních historek ze života popisovaných tu reků, citování „opravdových“ výroků, líčení schůzí, kritika osob, šatů, chůze, názory na různé akce a hlavně vtipy – kvituji tuto příspěvky a podporu jejich. Neužil jsem sice ani jediné věty z bohatého materiálu toho, ale plní mě nadšením ta šlechetná ochota, vřelé účastenství, nežistnánezištná pomoc, s jakou dobří lidé hledí usnadniti spisovateli práci tak nevděčnou, jako je dnes historické epos... Či je to snad mnohoslibné svítání zlatého dne naší poesie vůbec?...*)
––– *) Zvláště důležitá poznámka: Zde vidno, jak povstala na př. Illiada, Nibelungy. Takový básník začal psát, rozhlásilo se to mezi lidmi, ti psali básníkovi vše, co o jeho recích věděli, a on jen potom vymyslil k tomu rýmy. Tak jsou staré historické básně skutečnými dokumenty historickými. Náš básník poslaných mu příspěvků, jak vidno, neužil, patrně toho věděl o svých recích dosti sám.
[125]

NA ROZLOUČENOU.

Já dokončil. Ó bojci boží, jak trudné s Vámi loučení, tak šli jsme spolu drahnou dobu přátelským svazkem spojeni. Vy reci moji – já, Váš Homér, Vy válčili – já rýmoval, Vy dělali jste historii a já Vás za to opěval. Že dopadlo to trochu smutně, mě, věřte, žalně dojímá – však moji drazí boží bojci, vždyť není to jen vina má. Měl Homér reka Odyssea, a Hektora a Achilla – ký div, že celá jeho báseň pak zrovna tančit musila! Však já – nu, rcete, reci moji, (a přitlumte si trochu hlas a řekněm si to hezky v ouško): je Illiada možna z Vás?... Tak vidíte. Já proved všecko, co moh’ jsem z Vás jen udělat – a teď Vám lehkou budiž země a pánbůh rač Vám pokoj dát! 126

DOSLOV VYDAVATELŮV.

Veliké dílo jest dokonáno! V životě mém není chvíle vznešenější, než přítomná, v níž píšu tyto řádky!
„Já proved všecko, co moh’ jsem z Vás jen udělat,“
praví neznámý, veliký básník na konci svého eposu, apostrofuje neobyčejně jímavými a laskyplnými verši těmi své reky. A tolikéž já mohu nyní zvolati nad prací svou – komentovaným vydáním velikého odkazu minulosti – anebo říci s Ovidiem, výborným to básnířem latinským:
Jamque opus exegi, quod nenec Jovis ira, nec ignes, nec poterit tempus, nec edax abolere vetustas!
Blahořečím z plna srdce oné chvíli, kdy mi napadlo na mysl prozkoumati museum vinohradské: neboť našel jsem tam nejen přítomnou tuto vzácnou památku, ale [127] i nový směr svého životaživota. Pevněť zajisté rozhodnuto ve mně, že od nynějška každou myšlenku, každý čin až k chvíli své poslední věnovati chci bohoslužbě této vzácné veliké básně; chci pátrati a zkoumati po každé podrobnosti a předem; rozumí se, po recích, které, třeba jen několika rysy, přece tak markantně a živě nám básník před oči postavil; slovem chci býti otrokem velké minulosti. Že jsem se i za tisku knihy co nejhorlivěji již snažil, abych se dopátral i nejmenšího paprsku, jenž by, byť i slabým světlem, osvěcoval dobu a hrdiny naší vzácné památky – nemůže být, troufám, žádnému milovníku řeči, literatury a dějin českých nepochopitelno. A že snaha má byla korunována několika zdárnými výsledky, potěší zajisté srdce všech lidí vlastimilovných. Tak v archivu brněnském dostala se mi do ruky jakási sbírka písní, tištěných švabachem a prodávaných kdysi v ceně (na čtvrté, poslední to stránce každé písničky výslovně označené) „2 kr.“. Jako znamení, kde dávný některý čtenář [128] či zpěvák rád se asi zastavoval, byla malá čtvrtka papíru, složená několikrát tak, že z ní byl úzký proužek. Jistě ušel tisíci a tisíci očím – mým nikoli. Rozbalil jsem a hle! Kus „Božích bojovníků“, v Rukopise Vinohradském neobsažený: místo o „Rokycanovi pestré orlice“, kteroužto krásnou metaforou označuje básník bratra Stránského. A nejen forma fragmentu, rukopis, stavba verše ukazují na příslušenství k naší památce: i místo, kde jsem jej nalezl. Tato čtvrtka papíru sloužila čtenáři neb zpěváku za znamení pro označení písně: „Já mám trakař novej...!“ A to byla, jak z básně vidno, hymna opěvovaných reků naší památky... Zařadil jsem tedy bratra Stránského tam, kam podle všeho náležel: k bratru Černohorskému. Ale pravým triumfem byl pro mě nález jiný: Tuma Krvavý. Přiznám se, že hrdina ten poutal ze všech bojců božích mou pozornost nejvíce. Neboť tušil jsem, že to byla figura v táboře husitském mnohostranná, rázovitá, nad mnohé v mnohém ohledu vynikající a mnohými [129] obávaná. Marat božích bojovníků – ovšem si licet magna componere parvis. Pátral jsem, hledal – dlouho nic, pranic, žádná stopa. Mlčely letopisy, němy byly prameny. Slabounké světélko kmitlo mi jednou – ale zaniklo ihned, jakmile jsem posvítil na ně lampou analysy a reflexe. V historii Českých Bratří vede se totiž řeč o nějakém Tůmovi. Ale hned se praví, že to byl muž mírný, vzdělaný, snášelivý, soucitný – rozhodně tedy pravý opak Tumy Krvavého, o němž básník docela pěje, že nejvřelejším přáním jeho bylo, aby směl na potkání sedříti kacířům řemen ze zad! Ale nezlekán neúspěchem a neodstrašen zarputilým mlčením památek dávné doby, hledal jsem dále. A hle! V našem Českém Museu, na půdě, obrácený malbou ke zdi našel jsem obraz! Pokrytá prachem, potažená pavučinami, jakoby se hroužila v doby dávné, nepovšímnuta přítomností, stála tmavá ikona přede mnou. Široký staročeský rám z dubového dřeva lemoval malbu, a na dolejší části jeho bylo vyryto následující čtyřverší švabachem a starou češtinou:
[130] Krvavý Tuma strašlivě dumá strašlivé vtipy v krvavé šípy zpodobnil K. Krejčík, poctivý Čech.
[131] Oprášil jsem obraz, malovaný rukou jistě znamenitého českého umělce, po němž žel bohu jiné památky už nezůstalo, a byl jsem věru jat úžasem nad dílem tak mistrovským. Neboť tu podal starý umělec něco, co jest i malířům naší doby úkolem nejvyšším: podati tvář a zobraziti v ní zároveň duši a ducha svého předmětu. Ano: zde díval se na mne dávný rek husitský, jak žil, dýchaldýchal, myslil a bojoval! Obnažil jsem hlavu. Podávám tuto nalezený obraz Tumy Krvavého v reprodukci co nejvěrnější – a čilí nakladatelé naši nechť povšímnou si mé důtklivé rady: ať rozmnoží památku tuto ve velkém formátě a barevným tiskem, a jsem jist, že vlastenecká tvář dávného Husity nebude scházeti v žádném paláci a žádné chýžce, kde vůbec jen vřelé srdce bije... Řadu jiných výzkumů, studií, monografií, porovnání, dokladů, pramenův atd. atd. vydám, jak již několikrát oznámeno, ve zvláštních knihách, dopřeje-li bůh zdraví. [132] Jdi tedy, kniho veliká, staň se biblí potomkům Husitů, hlásej slávu Slávů slavných, ty pomníku minulosti, světlo přítomnosti a vzore dob budoucích!
V Zlaté Slovanské Praze, na den Všech Svatých, L. P. 2215. Č. Folklor.
E: tb + až; 2004 [133]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Čas; Stolař, J.[?]
(Nákladem časopisu „Čas“ na Kr. Vinohradech. Tiskem Artist. ústavu a knihtiskárny J. Stolaře v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [II]+134

Báseň Boží bojovníci vyšla knižně poprvé na konci roku 1896 (in Lexikon české literatury 3/I. Praha, Academia 2000, s. 52, uvedeno vročení 1897) nákladem časopisu Čas. O rok dříve byla publikována časopisecky v Rozhledech. V letech 1908 (dvakrát) a 1911 byla vydána v nakladatelství Grosman a Svoboda, počtvrté ji pak připravil Dubský roku 1920. V naší plnotextové databázi předkládáme rovněž páté vydání sbírky z roku 1931 (Aventinum, publikováno v řadě Macharových Spisů), které považujeme za vydání tzv. poslední ruky; do něho také zaznamenáváme všechny jazykové i textové a pravopisné odchylky od vydání prvního a v ediční poznámce celkově charakterizujeme všechny posuny. Ve formalizovaném zápisu podtitulu sbírky přepisujeme římskou číslici na arabskou. Zároveň se přidržujeme reálného vročení sbírky, nikoli roku vysazeného na titulním listu (2215), jenž je, stejně jako pseudonym, součástí básnické mystifikace. Text sbírky v maximální míře šetříme na všech jeho rovinách, ať už jde o jazykové jevy autorské či dobově příznakové. Odstraňujeme ovšem zjevné tiskové chyby (např. s. 16, ř. 2 zdola). Zachováváme grafický přesah poznámek pod čarou pokračujících na následující straně. Sémanticky nedůležité odsazení veršů rušíme. Ponecháváme odchylky od současné normy v oblasti hláskosloví: kvantitu samohlásek (proletali, laskyplnými, žvastů, chvílinku), kvalitu souhlásek, včetně měkkého zakončení substantiv skloňovaných podle vzoru kost (starešini, karaktery; pověsť, libosť, čásť), hláskové výpustky (cnost, ale i ctnosti, vajčkem), vkladné hlásky (okrslek, zavzněl), nevokalizované předpony (sstoupí, všel) a předložky (v výši, v fialové) a vokalizované předpony (rozešlapal) a předložky (ve oleji, ze hluboka, ve brázdě), vynucené zpravidla veršovým rytmem. Na rovině pravopisné následujeme apostrof v kontrakci kmenové koncovky příčestí minulého (řek’, vrh’, nemoh’, přisáh’), v kontrakcích slovesa být (hoden’s, ty’s, níž’s, ale bys, tys, vstavils) i v případech, kdy nahrazuje poslední vokál (čís’, chcem’), dále distribuci i - y (osyky, nepřátely), a to i tehdy, je-li porušena shoda podmětu s přísudkem, distribuci s - z v předložkách a předponách (s retu, s ptačí, se zad; střísněn, nestajil, spustošil, sbásnil), tečku za zkratkou cm., zdvojené souhlásky -nn- (havranní), pravopis vlastního jména Švarcenberk a velká písmena v substantivech Husité, Táboriti. Bez zásahů si všímáme též jevů lexikálních, slovotvorných a tvaroslovných: básnických či odlehlých výrazů (rusismus ždá, molodci; cestil /= cestoval/, vlásti /= vládnout/; kompozita typu sličnokadeřná), dále výrazů s příklonným -ť (toť) či příklonky -li připojené k neslovesným slovním druhům tiretem (čas-li, lid-li). Dodržujeme odchylky od současného paradigmatu substantiv (genitiv plurálu zakončený na -ův: důvodův; akuzativ plurálu: přátely; lokál plurálu: vozích; instrumentál plurálu: křídloma), posuny v časování sloves (hrá, dýše), jakož i nestažené tvary posesivních zájmen (mojím, tvojím, svojich) a kontrahovaný tvar jich (= jejich). Zvláštní pozornost věnujeme slovům přejatým, kterými je Macharův jazyk výrazně ozvláštňován. Charakterizují je především krátké vokály (premie, balony, tonem), -s- v kořeni slova (museu, nervosně), skupiny -th- (mythologická, epitheta, sympathie) a -rh- (rhapsod), zdvojené souhlásky -rr- (parterru), -ll- (balladě, chillských, hollandských), -ss- (massa, klassického), -tt- (libretta) a převzatý původní pravopis (quantitu, qualita, renomée, purée, shrapnel, masacre, vedle adé namísto adie). Ojediněle vstupujeme do interpunkce (vkládáme například čárku mezi aktivní slovesné tvary, respektive větné celky - s. 18, ř. 1, před spojku a přece - s. [77], ř. 19, měníme pořadí tečka uvozovky v nepřímé řeči nebo doplňujeme uvozovky na počátek či konec přímé řeči - s. 72, ř. 8). Pro básníkův systém interpunkčních znamének je charakteristické časté užívání otazníků a vykřičníků převážně na místě čárky, které mají sémantickou platnost a jež zachováváme, stejně tak respektujeme použití pomlčky na místě čárky.