– – – – – – – – – – – –a těžké vozy dunivě se vlekoupo prachovité šedé smutné cestě,jež míří k Táboru. Je časně ráno.Do krajiny jen zarudlý svit padá,jejž vydychuje purpurový východ.Nad rybníky se mráčky bílé mlhyv kotoučích rozvalují; tráva lučinpoléhá tíhou rosy; listoví lip,jež alejemi stojí podle cesty,je svěšeno a vlhko; blízké chlumysvé černé hlavy zahalují parou;je nebe světle šedé; skřivanů pártrylkuje hlasně v chladném svěžím vzduchu.Na vozech ticho. Boží bojci spějísnem spravedlivých. Vozkové též dřímou.A moudří koně bez pobídek klušoujak za formanských starodávných časůtou známou cestou k Vídni. Bratřístráž konající do plášťů se choulí[105]a dívají se ospalými zrakyk hasnoucím bílým chvějícím se hvězdám.Na východě nad hlavou holé skályse vyhoup’ sytě rudý proužek sluncea sedí na balvanu jednom tmavémjak kardinálská čepička.A stoupáa roste, žloutne zářnou barvou zlataa miliony jeho světlých šípůprobijí mlhy, hoří v kapkách rosy,luk květy otvírají, na vodách seslnivě lámou. Krajina teď ležív svých sytých barvách. Dvojnásobnou silouskřivani pějí, koně božích bojcůřehtají radostně, a spící bratříse probouzejí.Sybilla též vstalaa roztáhnuvši široko své ruce,leb zahalenou točí k tváři slunce,že zdála se být Hebrejem kýms starým,jenž do pramene zářivého světlasvůj vrhá zdrav. Též Turkem mohla zdát se.Však pozdrav ne, ne modlitby či prosbyprosby,než velké věštby hřímajícím hlasemSybilla pěla, bratří poslouchali:„Rodáci, bratří, Češi, slyšte mne!Svou duši vydech už pán z Nalžova,a my, jež přítelkou jsme byly mu,chcem’ věnovat mu posmrtných pár slov.Chcem pohřbiti jej a ne velebit.Co lidé zlého činí, žije po nich,čin dobrý bývá s kostmi pochován,tak budiž s Nalžovským. A requiescat!106Snad jednou příště šířej zmíníme seo tom a onom, dnes však s Gladstonemna nebožtíka zvolat musíme:Ruce pryč! Neboť zářné kometya rudé hvězdy zhoubu věštily,a k ránu noci jsou vždy nejtmavší.Jak nezalkat tu veršem Vergila:fuimus Troes, fuit Illion!...Než vůči klepům, bídným pomluvámjdem cestou svojí klidně, pevně dál.Kdo štěká, pes je, musí do boudy!A svatý hlahol velkonočních zvonůnám Allelujah v srdce nasype,a buďme svorni, neboť kapka malásvým častým pádem kámen proráží,a tré to prutů podal Svatopluksvým synům ničemným. Též dějepiso recích mluví, kteří na početne četní byli; také diamantmá nejvyšší vždy stupeň tvrdosti.My slibme si, že svatý zápal tenchcem ochraňovat v srdcích horlivých,než zavřem k poslednímu spánku zrak,buď heslem naším: Excelsior! vždy.Nox erat, Horác pěl, však autor týžtéž spasné napsal: Nonum prematur,a proto živlům a zlým mocím vzdorna hlavu šlápnem svého osudu,v prach zdeptavše noc černou srdcí svých.Nám věru trudný los pad za podíl,my neuzřeli ohnivý ten vůz,jenž Eliáše odvez k nebesům,nám egyptských těch sedm tučných letje pohádkou. Však pyšní andělé107pod mečem zhynou Gabrielovým,a pokolení toto rouhavéjiž nezná Josefa. Jak velký náša bohem pomazaný poet pěl:Kdeže mám prvně pluh svůj zasadit?tak vzdycháme dnes. Ale nadějipřec máme tu, že mrak se rozdělía modrým nebem svitne jitřenka!“Pohnutí bratří potakali hlavou.Jen hejtman roháč jaksi zamrače se(on nebyl přítelem žen, věřit nechtělve proroctví a čáry, kouzla skrytá),svůj historický vytáh kolovráteka zkoumal válce. Dobrý hejtman roháčjak jiný kdos psa, papouška neb ženu,po leženích a bitvách vlekl s sebousvůj ruční flašinet (jej odebral kdyspadlému druhu) věčně, vytrvalea v krutých bitvách na podiv všem vrahůma svojim k hrůze hrával chladnokrevněvše, co jen mohl. A moh’ to, co měl jen.Dva válce: jeden o sbratření s Rusy(to fantastická byla melodie)a druhý: jazyková nařízení(hromová hudba plna přesvědčení).Ach, hejtman roháč míval kdysi kdysitéž třetí válec... „Pražákem“*) jej zvali...–––*) „Pražák“ – co tím básník míní nevíme. Snad jest to metafora, jež chce naznačiti, že hejtman měl na nějakého Pražáka svrchu. Ve „Slovníku naučném“ našel jsem sice: Dr. Alois Pražák – ale ten byl rakouským ministrem v XIX. století a je vyloučeno, že by byl totožným s Pražákem ze století XV.108však v jedné bitvě zlostný jeden shrapnelpad vypočteně, „Pražáka“ mu rozbil.A tehdy hejtman rval si vztekem s hlavykučery bujné, truchlil pro „Pražáka“,nejedl, nepil, třetí den by bývaluž pošel jak lev Heřmana kdys z Bubnav balladě Macháčkově, než hlas povinnostijej volal k žití. Časem uklidnil se109a spokojil se těmi, jež mu zbyly.)Trnuli bratří, že snad přehraje jimprvý či druhý (z paměti vše znali),než hejtman prohlíd, vyfoukal je trochua zavřel v kufřík.Za to Sybilla serozpřáhla k novým průpovědím věšteb:Je nového cos... Bratří, slyšte mě!Vstoup nový hejtman v čelo cizích vojsk,Kazimír Neplaval! On z dálné zeměsem přišel, srdce jeho bílý list,kde není záští k vojům Tábora –než lid náš boj chce, neústupný boja proto bojem odpovíme jen!Nám svatá práva uznal Neplaval,ne proti nám, on s námi chtěl by jít,má za první nás bojce v Evropě,a s nimi styk prý byl by mu jen ctí –než boj, boj! volá bodrý český lid,a my musíme boj ten bojovat!Na minulost, kdy přezírali nása zvali bandou žhářů, lupičů,kdy urážka a hanba, ústrkyvšem božím bojcům dány za úděl –na minulost tu pevně Neplavalchce hodit závoj zapomenutí,tabula rasa má teď ona být, –než český lid chce boj až do krvekrve,a proto veďme boj ten krvavý!I podhejtmana Albu Neplavalchce v usmířenou dáti nyní nám –a víte, bratří, čímže ten nám jest,a čím byl všemu lidu českému!On ani dítek školních nešetřil,110on bystrých junů život potemnil,vlast naši jako Vandal spustošila marianskou svatou houfnicibyl by nám málem býval vzal už v plen!Než Neplaval cit maje pro právochce v dobré vůli vydati ho nám –však lid náš bojem odpovídat chcea bojem Neplaval zví odpověď.“...Jak hrách veliké slzy řinuly seSybille z očí... Rokycana houk však:„Pak ale sláva Neplavalovi!“a bratří všickni řvali: „Sláva, Sláva!“A hejtman Pacák tiše zabručel si:„Tak vida tuhle mršku sybillinskou!“A bratr Schulz zře tajně do Brandesazamumlal zlostně: „Vždyť jsem tušil hnedlehnedle,že proroctví to zas je plagiatema docela pak anachronismem. Tuje pramen: Caesar, třetí akt a druhá scena,řeč Antonia; to však napíše přecaž za dvě stě let asi básník Shakespeare.Sybilla hloupě kompromittuje nás –bůh naprav to i ji – –“V tom temný dusotsem zaleh z dáli. V konci horizontuse skryla cesta v ohromný sloup prachu,jenž rost a rostl do šířky i hloubkya blížil se. A z mraku toho duníkrok statisíců, hromná jakás píseň,jež odrážena skalami i zemíaž k nebes klenbě dolétati zdá se.111Strach před neznámem pad na boží bojce.To jistě není vojsko Sigmundovo!Však za to koně hlučně řehtajícesvé svaly vzpjaly, pádily teď s vozyradostně vstříc do sloupového mraku.Zem duní. Kraj je naplněn též prachem.I slunce září už jen jak kus plechu.„Kdož jste boží bojovnícia zákona jeho,prostež od boha pomocia doufejte v něho –že konečně s nímvždycky zvítězíte.“A hrozné neznámé se blíží. Z mračnauž vystupuje statisíce postav.„Nepřátel se nelekejtenelekejte,na množství nehleďte;pána svého v srdci mějte,proň a s ním bojujtea před nepřátelyneutíkejte.“A v čele jich kdos jede na běloušiv kyrysu lesklém, v pravé ruce palcát,helm s hřebenem mu kryje velkou hlavu.Praporce rudé nad zástupem vlají –ach, otče Žižko!Úzkosti řev z hrdelvzlet božích bojců... Jak blesk hejtman roháčmladistvým skokem shoup’ se na zem s vozu,odvrhl helm i palcát, pravou rukousi přidržoval havranní svou kštici112a pádil jako rychlonohý zajíczpět prašnou branou ku matičce Praze.A zástup stanul. Moře hlav se vlníširokým prostorem. To muži, ženy, dětizažloutlých lící, vpadlé zraky plajíhrozivým ohněm, hrubé silné pěstise pozdvihují, červenými cáryna holích nesenými vlaje vítr.Povyjel Žižka. Sivým jedním okemna vozy pozřel! „Kdo se odvážil z vás,“hněvivým hlasem ptá se božích bojců,„mé vozy vzíti?“Ticho, hrozné ticho.Šťouch Rokycana drkotaje zubydo bratra Grégra, bratr Grégr ležepřitisknut tváří k tuhé fošně vozuukázal ani nehýbaje sebouna bratra Adama, jenž tiše skrčenoběma rukama si drže ústaúzkostným okem hlédl po Sybille.Obrovská panna schoulena však v klubkoměřila zrakem vytrženým výšku,již skokem před tím prolet bratr roháča šeptla s děsem „Krvavý ať Tuma!“Tu křikem, kterým ten řve, jenž se bojí,řve Tuma Krvavý své tělo týče:„Hrdino boží, bratře, Gambetta jena Boulanger se smějí rovnat trochutvé slavné výši. Vozy tvé jsme vzalico dědictví, jež zanechal’s svým dětem.Jsme krev z tvé krve. Bojujeme za vlasťa rozbíjet chcem, jak ty, lebky vrahům.114Je národ s námi. Svobodu mu chcemea dobré časy nazpět vydobýtijak Unie má nebo Uhři –“„Dostipustého žvastu!“ zahřměl Žižka znovu.„Ne, otče, dosti,“ Tuma Krvavý dáljal mluviti se, „nutno říci tobě,že v nepravém ses táboře teď ocit;kdož s tebou jdou, to ničemná je chasa,to Milotové z Dědic, CatiliniCatilini“(„a filosofi samovraždy,“ Schulz šept)„a filosofi samovraždy, lotři,to proletariat, jenž hlučně hlásá,že vlasti nezná; sedláci pak hloupí,jenž nerozumem o své statky přišli;a rýpalové nedoučení, jenždokázat chtějí, že víc platí chlebanež ideální národnostní statky –ničemná rota, čeládka to pustápustá,jež probít, zničit hodlá velký odkaz,národní statek, otci zanechaný,a zbabělost svou ověšuje cárem,pláštíkem hloupé ovčí humanity –jsi zklamán, otče, vstup do naší řady!“Modravá žíla vystoupila v čeleŽižkovi. Zástup hněvně hlučel za ním.„Jak, papeženci, vy že moje děti?Vy tyránové desetkráte horšínež nepřítel náš, vy že moje děti?Vy krev má? Kdy já lísal jsem se k Římu?K jednotě panské? Kdy já kompaktata115jsem nosil v kapse? Kdy já odháněl jsemhladové, bídné od svých čestných vojů?Šosáci břichopasní, cože vlast vám?Vy, moje děti! Hromy boží do vás!“V návalu zmužilosti Tuma kývlna svoji káru. „Tož věz, starý slepče,i bez tebe že dovedeme býti!“A pravicí hráb’ do plného kalu a zdvih ji – –Palcát Žižkův švihl vzduchema děsný křik se rozhlaholil krajem,sta a sta postav vydralo se vzhůruna vozy, a teďzaduněly rány,praštění kostí, srdcelomné řevy –pak bylo ticho.„Mrtvé shoďte dolů:“Bezduší bojci proletali vzduchems roztaženými klátivými údya dopadali na zem jako žáby.Tak leželi tu. Špikovaní šípyv mohutných břichách, s všemi nadějemi,vší slávou, velebou a důstojností –a velké mouchy sedaly si na ně,a to byl konec... Ó ty princi dánský,ó Hamlete, jen ty bys moh tu řečnit,nad těmi Polonii historie –já nemám slov, ni nadšení, ni chuti...– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –„A jménem páně ku předu teď, děti!“116Řad vozů dal se v pochod. Prach se zved.Z hluboka píseň rozhlaholila sea rozlévala v šíři se i dálipo chlumech, lukách, nivách, po vesnicícha městech, lesích – hlučné echo všude117ji vracelo a chytalo zas znovuaž celá zem jí dýchala a pěla...*)