Já dokončil. Ó bojci boží,
jak trudné s Vámi loučení,
tak šli jsme spolu drahnou dobu
přátelským svazkem spojeni.
Vy reci moji – já, Váš Homér,
Vy válčili – já rýmoval,
Vy dělali jste historii
a já Vás za to opěval.
Že dopadlo to trochu smutně,
mě, věřte, žalně dojímá –
však moji drazí boží bojci,
vždyť není to jen vina má.
Měl Homér reka Odyssea,
a Hektora a Achilla –
ký div, že celá jeho báseň
pak zrovna tančit musila!
Však já – nu, rcete, reci moji,
(a přitlumte si trochu hlas
a řekněm si to hezky v ouško):
je Illiada možna z Vás?...
Tak vidíte. Já proved všecko,
co moh’ jsem z Vás jen udělat –
a teď Vám lehkou budiž země
a pánbůh rač Vám pokoj dát!
126
DOSLOV VYDAVATELŮV.
Veliké dílo jest dokonáno!
V životě mém není chvíle vznešenější, než přítomná, v níž píšu tyto řádky!
„Já proved všecko,
co moh’ jsem z Vás jen udělat,“
praví neznámý, veliký básník na konci svého eposu, apostrofuje neobyčejně jímavými a laskyplnými verši těmi své reky. A tolikéž já mohu nyní zvolati nad prací svou – komentovaným vydáním velikého odkazu minulosti – anebo říci s Ovidiem, výborným to básnířem latinským:
Jamque opus exegi, quod nenec Jovis ira, nec ignes,
nec poterit tempus, nec edax abolere vetustas!
Blahořečím z plna srdce oné chvíli, kdy mi napadlo na mysl prozkoumati museum vinohradské: neboť našel jsem tam nejen přítomnou tuto vzácnou památku, ale
[127]
i nový směr svého životaživota. Pevněť zajisté rozhodnuto ve mně, že od nynějška každou myšlenku, každý čin až k chvíli své poslední věnovati chci bohoslužbě této vzácné veliké básně; chci pátrati a zkoumati po každé podrobnosti a předem; rozumí se, po recích, které, třeba jen několika rysy, přece tak markantně a živě nám básník před oči postavil; slovem chci býti otrokem velké minulosti.
Že jsem se i za tisku knihy co nejhorlivěji již snažil, abych se dopátral i nejmenšího paprsku, jenž by, byť i slabým světlem, osvěcoval dobu a hrdiny naší vzácné památky – nemůže být, troufám, žádnému milovníku řeči, literatury a dějin českých nepochopitelno. A že snaha má byla korunována několika zdárnými výsledky, potěší zajisté srdce všech lidí vlastimilovných. Tak v archivu brněnském dostala se mi do ruky jakási sbírka písní, tištěných švabachem a prodávaných kdysi v ceně (na čtvrté, poslední to stránce každé písničky výslovně označené) „2 kr.“. Jako znamení, kde dávný některý čtenář
[128]
či zpěvák rád se asi zastavoval, byla malá čtvrtka papíru, složená několikrát tak, že z ní byl úzký proužek. Jistě ušel tisíci a tisíci očím – mým nikoli. Rozbalil jsem a hle! Kus „Božích bojovníků“, v Rukopise Vinohradském neobsažený: místo o „Rokycanovi pestré orlice“, kteroužto krásnou metaforou označuje básník bratra Stránského. A nejen forma fragmentu, rukopis, stavba verše ukazují na příslušenství k naší památce: i místo, kde jsem jej nalezl. Tato čtvrtka papíru sloužila čtenáři neb zpěváku za znamení pro označení písně: „Já mám trakař novej...!“ A to byla, jak z básně vidno, hymna opěvovaných reků naší památky...
Zařadil jsem tedy bratra Stránského tam, kam podle všeho náležel: k bratru Černohorskému.
Ale pravým triumfem byl pro mě nález jiný: Tuma Krvavý. Přiznám se, že hrdina ten poutal ze všech bojců božích mou pozornost nejvíce. Neboť tušil jsem, že to byla figura v táboře husitském mnohostranná, rázovitá, nad mnohé v mnohém ohledu vynikající a mnohými
[129]
obávaná. Marat božích bojovníků – ovšem si licet magna componere parvis. Pátral jsem, hledal – dlouho nic, pranic, žádná stopa. Mlčely letopisy, němy byly prameny. Slabounké světélko kmitlo mi jednou – ale zaniklo ihned, jakmile jsem posvítil na ně lampou analysy a reflexe. V historii Českých Bratří vede se totiž řeč o nějakém Tůmovi. Ale hned se praví, že to byl muž mírný, vzdělaný, snášelivý, soucitný – rozhodně tedy pravý opak Tumy Krvavého, o němž básník docela pěje, že nejvřelejším přáním jeho bylo, aby směl na potkání sedříti kacířům řemen ze zad! Ale nezlekán neúspěchem a neodstrašen zarputilým mlčením památek dávné doby, hledal jsem dále. A hle! V našem Českém Museu, na půdě, obrácený malbou ke zdi našel jsem obraz! Pokrytá prachem, potažená pavučinami, jakoby se hroužila v doby dávné, nepovšímnuta přítomností, stála tmavá ikona přede mnou. Široký staročeský rám z dubového dřeva lemoval malbu, a na dolejší části jeho bylo vyryto následující čtyřverší švabachem a starou češtinou:
[130]
Krvavý Tuma
strašlivě dumá
strašlivé vtipy
v krvavé šípy
zpodobnil K. Krejčík,
poctivý Čech.
[131]
Oprášil jsem obraz, malovaný rukou jistě znamenitého českého umělce, po němž žel bohu jiné památky už nezůstalo, a byl jsem věru jat úžasem nad dílem tak mistrovským. Neboť tu podal starý umělec něco, co jest i malířům naší doby úkolem nejvyšším: podati tvář a zobraziti v ní zároveň duši a ducha svého předmětu. Ano: zde díval se na mne dávný rek husitský, jak žil, dýchaldýchal, myslil a bojoval! Obnažil jsem hlavu.
Podávám tuto nalezený obraz Tumy Krvavého v reprodukci co nejvěrnější – a čilí nakladatelé naši nechť povšímnou si mé důtklivé rady: ať rozmnoží památku tuto ve velkém formátě a barevným tiskem, a jsem jist, že vlastenecká tvář dávného Husity nebude scházeti v žádném paláci a žádné chýžce, kde vůbec jen vřelé srdce bije...
Řadu jiných výzkumů, studií, monografií, porovnání, dokladů, pramenův atd. atd. vydám, jak již několikrát oznámeno, ve zvláštních knihách, dopřeje-li bůh zdraví.
[132]
Jdi tedy, kniho veliká, staň se biblí potomkům Husitů, hlásej slávu Slávů slavných, ty pomníku minulosti, světlo přítomnosti a vzore dob budoucích!
V Zlaté Slovanské Praze, na den Všech Svatých, L. P. 2215.
Č. Folklor.
E: tb + až; 2004
[133]