V citů mrak se halí spáč snů temných!
ajta, slavné znění
vyvolává kouzlem citů jemných
náhle k probuzení.
„Vzhůru, spáči, ze sna mrákotného,
den ti, hle, nastává!“
Geniů tak souzvuk druha svého
v život vyvolává.
Bludného slyš děcka naříkání:
Ne! – Vždyť usmívá se.
Kdož tu zkojil jeho bědování,
líc že rozhřívá se?
Proč teď plesá, komu to jen kyne?
Nevidíš tam víly?
ani matku, jak ho k srdci vine?
Již ho opustily!
Ahasver tam sedí v rozvalinách,
křísit chtěje rumy!
nezlomí ten odpor v zříceninách
jeho smělé dumy.
Žije vůlí svou a věky čeká! –
Hrdá duše jeho
zjevu jediného jen se leká:
strážna ducha svého!...
Aj, co spáči andělů volání,
to jste vy mi byli,
géniové; vy jste sladké vání
v srdci probudili.
Ach vy strážné víly mládí mého,
proč mne opouštíte?
Či mne též jak Ahasvera svého
jednou pozdravíte?
„Osiřelo dítě“, znáš tu píseň?
„Jehličkou hrabalo“...
přílišná když sevřela je tíseň,
na matku volalo!
Siré dítě prý se dokopalo;
máť je vzala k sobě!
Vás však srdce mé se nedoždalo,
vás tam není – v hrobě!
Chvěly jste mým srdcem – pominuly –
to div neomdlívá!
Jen tou lyrou, již jste rozedmuly,
ohlas váš zaznívá.
Slabý odlesk jen té božské záře
duch v svém nitru třímá;
jiskru jen! – Dost! vrz ji na oltáře,
tvůj kde pokoj dřímá.