Zemřelá dítka v rakvích uložená,
Jichž spaní už ni žel ni ples neruší,
Svadlými věnci smutně okrášlená, –
Tak dětství mého sny v mé spějí duši.
Rád k utichlým těm miláčkům pospíchám,
Jsa unaven vším protivenstvím světa,
Vždy volněj’ u nich, zbaven hluku, dýchám,
Z svadlého listí útěchu si pleta.
Ač obraz nechce opustiti jeden
Mou duši těsnou, vždy ji následuje,
Jak tajnou mocí v její kruhy veden,
A marně se ho mysl má varuje.
Jak stín se krále Dánska druhdy synu
Při každém jevil velkém jeho kroku,
Na srdce klada váhavosti vinu:
Tak muže vidím kráčet mi po boku.
Oheň se divý v oku jemu kmitá,
Co blesky noční temnotou planoucí,
Nesmírný žal pod brvami prosvítá,
Nezhaslý žár, ač věčně ach! hasnoucí! –
Pásašských hodů první noc to byla,
Sedmiramenná lampa svoje blesky
Komnatou slavnotichou klidně lila,
Na Rávy*) po stěnách roníc své lesky.
V umrlčí roucho šíré přioděný
Za stolem bíle krytým otec seděl,
I v křeslu svém co král jsa podepřený,
Svěcené před se na přípravy hleděl.
Na nekvašený chléb v stříbrné míse,
Na hořký kořen tu, tam na řeřichu.
Tu nádoba s masem „přechodu“ skví se,
Tam voda slaná lesklém ve kalichu.
I z Gády velké čítaje nám pravil,
Jak druhdy jídali sme tyto chleby,
Když Mízrajmského Bůh nás jarma zbavil,
Nad námi smilovav se ve svém nebi.
Jak ruka pomsty dotknula se vrahů,
Neviditelnou smrt jak žala kosou,
Jak mořem bouřným suchou razil dráhu,
Jak nás napájel sladkou v poušti rosou.
„O sladká roso, nebes láskou daná!“ –
Tak zvolal a pozdvihnul skvělou číši, –
„Tys na zem vězňům sklíčeným poslána,
By neviděli žalářů svých mříži!
By chvilkami se svobodnými zdáli,
A nevidouce, z rány krev že kane,
Ve snách se leda blahem pokochali.
Ty’s rosa nebes, víno požehnané!“
Pak matce nalil vína žehnaného:
„Potěš se mnou se, královno má družko!“
Pak mně i sestře: „Bůh od všeho zlého
Rač chránit, synu, tě, i má dceruško!“
A kalich jeden pradávného tvaru,
Naší to rodiny dědictví svaté,
Po straně postavil, zlatého daru
By cizinec se z číše napil zlaté.
Tu aj, se náhle dvéře otevřely
A starec kročil přes práh všem neznámý;
V zetlelé roucho zahalen byl celý
A mlčky usadil se mezi námi.
Oheň se divý v oku jemu kmital,
Co blesky noční temnotou planoucí,
Nesmírný žal pod brvami prosvítal,
Nezhaslý žár, ač věčně, ach! hasnoucí;
Pod vousem sněžným, plynoucím až k pasu,
Kol retů úsměch jevil trpkou muku.
Tu porozhaliv roucha svého řásu,
Takto se mluvit jal, pozdvihna ruku:
„O Judo, listí kmene sraženého,
Jež vír po země koncích rozemítá,
Nač velhat se do ráje ztraceného,
Nač do jara, co tobě víc nezkvítá?
Hodinu opěváš, v níž ruka Páně
Všemocná z rudého tě vedla moře,
A přece dosud v strastí oceáně
Se trápíš krvavém a snášíš hoře.
Krmíš se kruté bídy chlebem přesným,
A jak bys prost byl jarma tyranského,
Necítíš, že si poutem sklíčen těsným,
Kocháš se v mukách vyloučenství svého.
Po poušti bloudíš v trapném parnu ještě,
Jen že tě oblak Boží víc nevodí,
Že nebe nedá chladícího déště,
Sloup ohnivý že před tebou nechodí.
Že vůdce není, tvé by řídil sbory
A rozepře věhlasně uměl soudit,
Že slíbený ráj s výše vida hory
Ach! v poušti bídy věčně musíš bloudit.
I protož nemohu se těšit s tebou,
Účasten nejsa nikdy tvého plesu,
Jen nevěru v svou spásu věčně s sebou
A ve vykoupení, ach, tvoje nesu.“
Tak pravil. – Slze veliké a vřelé
Ukanuly přes zeschlé stářím líce,
Žal kainský zplanul na jeho čele,
Překročil práh – nezočil sem ho více.
Však slova jeho v duši mou se vryly,
I dlel sem v citu posud nepoznaném. –
Tu otec: „Nestrachuj se, synu milý!
On bloudí dávno Jakobovým stanem!
Červ pochyby to, záporného jedu,
Jenž kořen žere víry, hubí plémě!
Ty ale vznes tvých k Bohu-králi hledů
V budoucím roku ve Jerusalemě!
Neb slova jeho věrným učedníkům
Vytknuly jistý cíl na této zemi,
Ač nám jen, vůle věčné mučedníkům,
Jej chválit sluší myšlénkami všemi.“