Odvážím se, ač i váhá ruka! –
Roušku sejmu z dávno zašlé doby,
Otevru mechem porostlé hroby,
Vzkřísím mrtvé slasti, stará muka,
Zotvírám své duše všechny brány
A odkryju srdce svého rány. –
Mladé naděje a blahá snění,
Všechen žal a všechno utrpení,
Co kdy srdce toto v sobě krylo,
Probudím, by zase v básni žilo.
Ruka váhá, pakli také smějí
Před Tvou duši panenskou a jasnou
Postavit se tyto stíny temné.
Ach, snad trní uvadlých nadějí
Zkrvácí Tvé srdce krásné, jemné;
A Tvou mysl spanilou a šťastnou
Zakalí ten popel citů mrtvých. –
Zamknout jsem chtěl arci svoje hoře
A klíč ve zapomenutí moře
Hodit, by je oko neuzřelo.
Nyní ale se mi otevřelo
Nové žití; – jara vanot cítím!
I ty hroby, v nichžto dávno spějí
Mrtvoly mých snů a mých nadějí,
Mladistvým se zase zdobí kvítím.
Z mrtvých vstání duše slaví moje!
Z pusté tmy mi vyšla bytost Tvoje
Jako jasné velkonoční ráno.
Blaho víry jest mi zase dáno.
Vstaň, o hoře, z hrobu svého zase
V radostném tom velkonočním čase!
Vykvěť z žalu, nadpozemská slasti,
Blaho nejvyšší – z nejhlubší strasti!
Jako v cizině jsem tady býval,
Jako bych tu ve vyhnanství bloudil;
Toužebně jsem se jen někdy vloudil
V domov můj, když blouznivě jsem sníval.
Nerozuměl já jsem rozhovoru,
Jaký trh a malé chtíče vedou;
S nocí, s hvězdami a s lunou bledou,
Se samotou zádumčivých borů,
S duchem světodějným dávných věků,
Se sochami ověnčených reků
Raděj tiché rozmluvy jsem míval.
K přírodě jsem věrné srdce vinul,
A naslouchal jako v matky klínu,
Jak dech boží tvoří kol a vane,
A jak z nebes touha věčná kane.
Ano povždy světa trh jsem minul
A ve kypivém nadšení vínu
Mládeneckou duši svou jsem koupal.
Ji ve světských lahodách nehoupal.
Trh jsem minul, do svých svatých palem
Samota mne unesla a čilá
Ňádra má svým mlékem vykojila,
Trudem to*) a rozjímavým žalem;
A noc – dumy pramáti – kol čela
Černá rouška svá mi rozestřela,
By z mých očí svět ten poodnesla,
A když země v moře temnot klesla,
By pak ze snů blahých povykvetla
Říše ztracená, ta říše světlá,
Kterouž nám jen v blahých dobách jeví
Tušení a Bohem dané zpěvy.
Často bylo mi, jak by se vznášel
Ke mně posel z otčiny mé dálné.
Tu jsem tušil křídel jeho vání,
Na svém čele rtíků jeho plání.
A já nad obzorem země kalné
Do souzvuku hvězdných oněch kurů
Na perutích jeho letěl vzhůru.
Ach, proč jsem se musel vrátit dolů,
Proč jsem neumřel v tom vytržení!
Ach, nač jsem byl zbuzen z toho snění
Zde na zemi v trní světských bolů!
Ode světa jsem jen žádal málo:
Místo, kam bych snivou hlavu vložil,
Kout ve vlasti, kam bych kosti složil,
Ano srdce nikdy si nepřálo
Země mamon, nádheru a lesky.
Duch můj vedl mne na jiné stezky!
Vímť, že davem lidstva nesmí chodit,
Kdo chce v sobě nésti jiskru boží;
V samotě se jenom může rodit
Símě světla, a na koho vloží
Poesie žehnavou svou ruku,
Tenť nemůže státi v lidstva hluku;
Samoten se srdcem musí bydlit,
Jako orel v tiché poušti sídlit.
Arciť malá byla jiskra moje,
Z plného jsem nepil světla zdroje;
Po věncích netouží moje skráně,
Skromná píseň má jen měla býti
Jako dálná hvězda, jakých svítí
Milliony v bezdnu nebes báně.
Vždyť i tato může skromným leskem
Někdy najít srdce outlé, tklivé,
Kteréž hledá ve míru nebeském
Tichou úlevu ve noci snivé.
Ano duch můj vedl mne na dráhy
Poustevnické. – Matky dům jsem záhy
Opustil a naučil se býti
Cizincem.