XII.
Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj,
Aj smrti, až mne bude chtít vraždit ocel tvůj,
jak chladně jej pocítím! duch mých krásných snů,
truchlící – však pokojný – zoře blahých dnů
ti požehnají mírem poslední tlukot můj.
Nuž přijď a zboř ten chrám tajemných světů mých,
i v zříceninách tebe duch můj strašit bude,
a ten, kdo jeho blahou paměť nezabude,
ten zbuduje mu kapli díků v ňadrech svých!
Jako rusálka sídla posvátného,
i když ho zničí necitelná moc,
v památce lidu nám co věrný strážce žije,
49
ač v smutek samoty vždy hloub a hloub se kryje...
tak bude žít duch ideálu mého,
až v den se promění ta dlouhá noc.