HERODIAS.
Viděl jsem tě tonout v bouře zkázném lůně...
hrdá duše má ti spěla ku pomoci –
odtrhla’s mou ruku, vrhla se’s do tůně –
a já tvou památku pohřbil v srdce noci.
54
Zjevila jsi se mi, boží znak na čele,
snů mých zlaté dítě – dcera srdce mého;
svaté hněvy v duši, vášeň v luzném těle –
život, ráj a peklo pěvce blouznivého.
Sbor mých zmdlených duchů vzkřísení zajásal –
ohlas provolal tu spásu po vší vlasti.......
chodil jsem se modlit, kde se div ten hlásal,
pohlížeje s vírou srdce do propasti.
Již jsem se tam vrhal do věčnosti brány,
bych zalítnul s tebou vzletem nesmrtelným;
již jsem před sebou zřel světy ztroskotány
mečem tobě svatým, k jiným – necitelným.
V tom se mne tkla ruka, jako smrti chladná;
stín to vyžehnaný v srdci pohrobené:
Ty s to, dítě moje? – led a přec tak vnadná!
Jsou to tahy tvé, ač smutkem rozladěné!
Herodio moje! dovol mi, ať sdílím
osud tvůj; chci rád za tebou v nocích bloudit –
uštknut pohledem tvým třeba pozakvílím –
přece z ledů tvých i blesky budu loudit.
Blesky, že se den těm nocím kořit bude,
v nichž posvátné ran tvých stopy budu líbat –
a ten svět že tvé se kráse dvořit bude,
již pak v nadšeném chci srdci svém kolíbat.
55