KLETBA DO DÁLKY.
Nastoupil čas nahnilou duši střelit!
tak zvolal Svantovít a chopil ruku mou.
I skočím s lože, boha poslušen,
povznesu šíp a napnu jistý luk
i dám se v krok – – – – –
Ač sen to byl, však hoden upomínky.
Berem se skalami a příkrou dolinou,
až v říši Morany, nad jezerem,
co šlehá pekelnými vlnami,
v ohnivé mlze, nohu zastavíme.
Jak divná smrtelníka povaha,
jak rychle s lože spěl jsem za bohem
a přec jak děsná úzkost na mne padla,
když náhle sám, jen duchy doprovázen
ucítil jsem, že pevnou půdu svou,
kde bratr mezi bratry jsem si hrával –
že domácí svůj kraj jsem nechal za sebou.
Bůh pokynul – a chvějící se rukou
pozvedám luk. – Jak honba divoká
tu náhle stádo duchů šílených
ohnivé chmury mžikem proletí.
74
Bezhlavých psů a divných mrzáků,
houf srdcí prázdných a nestoudných žen,
diblíků podnapilých, podlých šumařů
a řady nadutých, vysmáhlých učenců
se hemží přede mnou! – – – –
Ta rota uštvaná, co dávno minula
svůj cíl, prosí o rychlé slitování
a houká: Dej nám smrt! –
Zamířím. – „Šetři šípu,“ zvolal bůh,
„vzácnější lov dnes tobě uchystán! –
Až spatříš babu v muže zakletou,
co v planý verš ukrývá nahotu,
rva poslední si z bídné hlavy vlas,
pak střel a pronikni to srdce nevěrné.“
I spatřím, jak za houfem zklamaným
těkavým krokem ubírá se stín,
jenž zdá se, že sám před sebou utíká.
„Vy písně nezrozené, vroucí hlavo má,
myšlénky slávy chtivé, kdo vám výhost dá,
ty srdce rozmazlené, kdo tě zkolíbá,
vy vášně nedomřivé, kdo vám jedu dá?!“
Zasmál se bůh, já tajně zaplakal –
však šíp můj letěl již a nevrátil se víc.
Bezduchý trup svalil se přede mnou.
Nelituj ničemníka, poslyš minulost;
konečná smrt i jemu úlevou,
pomlče, že tím svět i nebe získá.
Ten plachý pláč, ty křeče neplodné,
ta mysl roztěkaná, vůle prázdná,
lidstvu i bohům se již zhnusily.
Popatř mu do očí, znáš ztrhaný ten zrak,
tu vpadlou tvář a zsinalý ten ret?
75
„To on!“ vykřiknu poděšen, „to on!“
strach dávno minulý a rána zajizvená
mne znova zabolely; odskočím,
zakryju tvář a klesnu v dumu svou.
Bůh sám ať naši pověst dopoví:
V rodině osiřelé, četné, ubohé,
nejstarší bratr vládu nastoupil;
nevládnul ani prutem železným,
jen k svorné píli čeleď svou pobízel
a mířil sváry, trestů neznaje,
i miloval tak vroucně, nikdy nikomu
že víc neb méně lásky neukázal;
a to byl jeho pád! – – –
Vyštval ho bratrů nerozumný sbor,
a když jim ruku dával na rozloučenou,
když okem zpytavým jich řadu probíhal,
jen jeden spatřil uslzený zrak,
jen jedna ruka, ovšem třesoucí se
vstříc mu vroucí „s bohem“ kynula –
i popadnul tu ruku! – ach, jak zabloudil,
oklamán slabostí – a nepustil jí víc.
Za stanem uplakaná matka seděla
a vrhla se mu v náruč; s pláčem žehnajíc
tu jedinou svou zdatnou podporu.
Že ale mezi bratry zbouřenými
též její miláček se nalézal,
nemohla zlatohlávka opustit,
a zůstala! – – – –
Upřímně přiznala se k slabosti,
syn porozuměl – ruku políbil
a děl jen zticha: „Matko milená,
i v dálce budu bdíti nad tebou!“
76
Když k moři došel s druhem jediným,
na nějž se jak na skálu opíral,
najmuli lod – a pluli nešťastně.
Koráb se ztroskotal – a nahá těla jen
dvou bratří vyvržena na břehy.
Jen péčí statné děvy rybářské
zas přišli k životu! – –
I našli domov, bratr nejstarší
tu děvu zamiloval, po stu nesnázích
jsa vděčen za ten milý přítulek;
však mladší ve dne v noci neznal pokoje,
vždy těkavý se honil za zvěří,
ba celé týdny trávil mimo dům,
tak že se bratru zvolna odcizil.
Nadešla zima – těžká choroba
upadla na rybářku nebohou –
nezavřel zraky bodrý milenec
a vracel všecku péči zažitou
trénásob dívce sličné, šlechetné.
Tu přišla zvěst, že bratři zbouření
i matku opustili! – ano, žebrotou
že po světě se plouží, syna hledajíc.
Dva dny se soužil věrný syn, vždy sám,
vždy bratra čekaje, až tento náhodou
jen hladem dohnán, stanul před prahem.
Buď vítán! bratře, hochu, příteli,
s jak těžkým srdcem jsem tě pohřešil! –
Viz děvu mou, se smrtí zápasí,
a matka naše bloudí, shání nás
bůh sám ví kde, žalostně bědujíc:
Ach, kde jstejste, moji věrní synové?! –
Neodvracuj se, nekrč rameny,
vždyť nevelkou jen oběť požaduji.
77
Sám půjdu do světa, opustě děvu svou –
jeť mladá, naše máť však bez síly.
Děva mne nepohřeší, nevíť o sobě,
však matka stará každou chvilku čítá,
která co okamžik jí krátí sešlý věk. –
Co den jen krůpěj vody přej těm ústům,
jichž svírá horečná, prahnoucí choroba –
na věky vděčným tobě zůstanu.
I dojalo to lovce, ano zasednul
u lože dívky, kteréž děkoval,
sám život svůj – však vzdychl z hluboka.
Syn věrný spokojen nastoupil dráhu svou.
Po dlouhém hledání ho lásky strážný duch
dovedl k místu, kde se cesty dělily.
Nastoupil pravou, vedla podlesím
a bujnou pastvinou, až k samé patě hor.
Nad příkrou srází tam svým zrakem sokolím
v tu chvíli vypátral svou matku schýlenou:
odpočívala, zdá se, upírajíc hled
do dálky, po cestě snad pátrajíc.
Neskočil, neletěl, pružností myšlénky
stál před matičkou. – Ta však starostí
snad příliš unavená neznamená nic;
ani se nepohne, ni hlavou nekyne,
ni oko nezvedá – pořád jen tiše sedí
a bez vědomí již, jak mrtvá, v dálku hledí! –
Sestoupil s hor dvojnásob obtížen;
to lehčí břímě: matky křehké tělo,
to těžší břímě: jak hrob němý bol.
Jen chvilku dříve a ta stará žena
byla by radostí se vzkřísila!
78
Vrací se k moři, mrtvou matku nesa
a pátrá po svém novém domovu;
plaví se hladinou, pak na břeh vystoupí –
známý to břeh; – však místo chaloupky
najde jen zbořeniště s tělem – spáleným!
Jen krůpěj vody! ach, jen chvilku dřív!...
A zatím lovec bloudil po horách,
až zabloudil – a nevrátil se víc.
Smiluj se, Svantovíte! nevypravuj dál!
tys kázal a já střelil – a přec miloval
jsem bratra těkavého; ruka má
teď smutnou bratrovraždou zbrocená
propadla kletbě po sám soudný den!...
V tom probudím se – byl to strašný sen.