PŘÍRODĚ POZDRAVENÍ.
Snoubím se s tebou zase,
v tvé zelené a převelebné kráse,
matičko, věčně věrná přírodo!
Můj vroucí dík však především buď tobě,
že zpívat ještě znám v té požehnané době,
rozmarně zlá i dobrá příhodo!
Rozhoupaly se vlny ducha mého
jak hejna labutí, když spějí k moři –
ač nevědomy cíle konečného,
přec v růžová i temná oblaka se noří.
81
Tak příbuzný mi kraj, tak blízké mi to nebe;
ten háj, ty stráně a ten potok šumný
poznávám zas, ten vzduch, co hltám v sebe,
i on můj starý známý; vítaje mne, ptá se:
Ach kde jsi se nám toulal, hochu nerozumný!?
– Neptej se! a buď rád, že máš mne zase;
tak odpovídám – a již hravým skokem
se deru po skalách, za kůzlaty se honě –
i orla v letu stihna aspoň okem,
teď sběhnu v dol, jak bludný stín se kloně
k té vrbě truchlící nad klidným jezerem.
Ta chudák stará, ještě se tam sklání,
a ještě se po chlapci, co tam skočil, shání!
Je tomu dávno! jednou, tichým večerem
tu víla z vln se po ní vyšinula,
by tesknota ji chvilku pominula –
Nu ovšem, po vlnách že sobě luna hrála
a víla sladkou písní že se rozplakala.
Na břehu v rákosí tam pletlo sítě
čiperné, skotačivé, lehkovážné dítě
a postrašilo vílu slovem: miluji tě! –
Však víla žblunk, již byla pod vodou
a chlapec mžikem za ní – skoro náhodou.
Ach, kdo popíše vrby leknutí,
když výkřik zaslechla, pak temné vzdechnutí,
když na to náhle všecko ticho bylo;
když i to jezero se zvolna uhladilo.
Vytáhla od břehu se i s kořeny svými
nachýlíc korunu svou s listy zelenými
do vody za hochem, jenž jí tak milým byl,
co někdy vůkol ní a na ní skotačil;
i zůstala půl živa, půl již vymořena
v hledání, v smutku na vždy ponořena...
82
Zdaž hlásit se k ní mohu? poznala
by ve mně dávné, bezstarostné klouče?
a kdybych obejmul tu starou, věrnou duši,
jistě by výčitkou mne vítala.
Raději tiše zajdu, pokradmu se louče –
vždyť jí ten smutek líp než radost sluší.
A víla? – věčná škoda, že jsem zpomněl o ní –
oko mi svítilo, teď náhle slzu roní.
Na výsluní či vidíš toho tatrmana?
vždy sebe pamětliv, a řádně usedlý
v své tůni vedl život ctný a mdlý;
ten na ni pás’ – a proti zvykům hastrmana
ku břehům vyhoupnul mne ještě živého.
Já, vztekem podoben mladému hromotluku
deru se strání na vrch – ztropím hluku –
že zděsím všecky duchy kraje klidného
a počnu házet v dol ty kusy skal,
co dosavad tu roztroušeny leží,
jak by sám Perun byl si tady v drápky hrál.
Však víla? – ovšem že má chotě chromého
a zlého – ale ach, či o to mi tu běží? –
***
Zdá se mi, že jsem tehdy lítat uměl
a celé přírodě jak soudruh porozuměl;
dosud mi ptačí zpěv a hmyzu cvrlikání
projíždí sluch jak zašlé mluvy zpomínání.
Zdá se mi, že jsem doma byl v té výši,
kde s orlem, s hadinou jsme měli skrýši;
kde vůkol nás laviny rachotily. –
Vyhlídku měli jsme tam v samé lůno hor,
pod námi vodopád – nad námi žádný tvor:
jen hvězdy náhodou nás někdy navštívily –
přejasny slítly k nám, však námi polapeny
těm červům níž – jen temny byly zůstaveny.
83
Sám červem teď po jasných hvězdách toužím –
a že mi vzdáleny, tak že jich nedosáhnu,
bývá mi teskno, klopotím se, soužím –
však sebe vědom cíle, po němž prahnu,
nezoufám, světla že se více nedosloužím.
Zatím jen v snách, jen v okamžiku lichém
svých křídel ztajených v smělejší let rozpřáhnu,
bývám však zaražen tím klidným vůkol tichem,
i vracím k mateřské se půdě, k vlhké zemi,
cítě, že vychladlá ta hvězda, třeba temná,
nejdražší, nejpříbuznější mi mezi všemi! –
I zlomím křídla svá. V tom smrti náruč jemná
(snad příliš ochotná) v stín chorovodů svých
půvabným klidem krásy své mne loudí;
víť dobře, matky klín že sirotku co bloudí
vždy cílem jediným! – Jen skok – a budu tich! –
však vím, že s matkou svou bezpečně odpočívám,
ať spím či bdím, ať hrám si nebo zpívám.
Ne živá – mrazivá i lstná to touha byla,
proto se noha má již v skoku zarazila.
Noc má svou lunu a své víly na vodách –
tak plachý ples a rej však sluší stínům jen.
Kdo živ a zdráv, buď rád, že stojí na nohách
a děkuj osudu, že není snem ten den –
ten krásný den, co sám v smutnější noc se mění,
kdož ví, zdaž poslední on radostí mou není? –
Přátelé! v lůně hor až pěvce pochováte,
dbejte, ať přílišnou mu na hrob tíž nedáte;
kdyby tam zbytečnou měl cítit dlouhou chvíli,
světýlko, třeba bludné, ať zas vidět může –
a kdyby kolem něj se šustly plaché víly,
na místě kopřiv ať jim dáti může – růže!
84