KROČEJE.
PLÁČ tichý v ranní mlze pozvolna se chví,
jak houslí slabý tón.
Jde smutek po kraji a všechno zaplaví,
rve temný z prsou ston,
jde smutek po kraji, v plášť schoulen krvavý.
To někdo umírá, kdo přál si života,
neb v duši cítí děs,
vstříc ze dnů žití že mu vane nicota,
snad v záhubu i kles.
Tak nad krajem se nyní smutek mihotá.
Teď budou dělníci tu kráčet z předměstí,
jimž smutek údělem
a setkají se s těmi v ulic rozcestí,
jimž vše je účelem
a v okamžik v nich vzplanou vzdoru předzvěsti.
Již nad zmlženým krajem dozněl pláče tón,
jen ozvěna se chví.
Kdes rozezvučel náhle tovární se zvon.
Jdou krajem postavy
a věští příchod radosti a smutku skon.
5