Prší nocí tichou, prší nocí tmavou.
Jak když mladé touhy táhnou tesknou hlavou,
lesknoucí se kapky o list lilje zvoní,
jež se pod mým oknem nízko k zemi kloní.
Jako slzy plesu v očích nám se třpytí,
na trávě se velké, bílé perly svítí,
prší nocí tichou, prší nocí tmavou.
Krůpěj za krůpějí s očí nebes padá,
z ulice svit slabý v zahradu se vkrádá,
réva zelená, jež k oknu se mi sklání,
samé zlato, stříbro drží ve své dlani,
krůpěj za krůpějí s očí nebes padá.
Vzpomínám, jak doma, sama s myšlenkami,
sedíte a čtete, bzučíc nápěv známý,
jako včelka mladá, když med pro úl skládá;
časem posloucháte déšť, jak venku padá,
nevidíte však ni hvězdy, ani svitu,
ani rosných perel v listí, na pažitu;
tmavá noc a nebe zamklo zraky její,
slyšet jen, jak padá krůpěj za krůpějí.
Prší nocí tichou, prší nocí tmavou.
A přec blesklo se cos vaší snivou hlavou;
zem je pod závojem, nebe pod oblakem,
a přec mihlo se cos vaším jasným zrakem,
jak by hvězda táhla stříbrnavou rýhu,
od východu v západ ve třpytu a mihu
a tam druhé hvězdě padla do objetí.
Není to jen snění, ani přelud pouhý:
tichou nocí tmavou, plnou slzí touhy
od srdéčka k srdci myšlenka to letí.