Krvavě zapadá slunce!
Přede Andrákovým domem
Pode lipami stinnými,
Hle při hlučném hodu sedí
Chrabrých kolo bohatýrů,
Jarých, slavochtivých junů,
Šedých kmetů oslavených;
Nejstarší však mezi všemi,
Nejoslavenější v boji
Střibrovlasý Andrák sám!
Ejhle vstává otec Andrák,
I hle krvavo-červené
Slunce polévá mu tváře,
On však mluvit počíná:
„Velekrásná, blahá doba,
Z večera při medovině
V družném spolku přátelů svých
Připomínat sobě činů
Pominulých, bohoslavných.
Krásnější však, nevýslovně
Sladší blaho býti musí:
Seděti při hodování
S bohami nesmrtelnými,
A s duchami hrdin dávných.
Ó jak toužím po výsosti!
Však má síla zlomená je,
Mně slabému nelze více
Táhnout v bitvu, tam naleznout
Blahé smrti, jenžto vede
K stolu s vysokými bohy,
K hodům věčně radostným!“
Zde utichnul šedý vojín,
Nebo Žreci*) po obětech
Přicházeli v kolo slavné,
Radostně je vítal Andrák,
Na to v řeči vece dál:
„Vždyť vám zjevno, bohatýři,
Že jest k stolu blahých rekův
Jenom vítán, kdožto zbraní
Válečnou doražen skoná,
Že však vyloučen na věky,
Neúčasten božských hodův,
Kohož slabého zastihne
Stáří mdlé na líném lůžku.
Tohož pamětliv já dávno
V boji s křesťany sem hledal
Dožádanou smrtní ránu;
Strašnější se na to sice
Prchlým stalo nepřátelům
Jméno mé, však míjely mne
Vždy jich šípy a jich meče.
Protož nežli mne dostihne
Seslablého smrť hanebná
K želu věčnému – zde sem vás
Shromáždil dnes ku slavnosti,
Aby svědkami jste byli
Mého návratu dle našich
Otců obyčeje a dle
Jejich mravu, mnoho sice
Haněného v mhlavé době,
Kde se nový vtip zákonu
Rouhá starosvatému.“ –
Beze hnutí, s rozličnými
City však a myšlénkami,
Poslouchali hrdinové
Na řeč slavného Andráka,
Jenž naplniv medovinou
Největší roh mluvil dál:
„Přátelé udatní, pijte
Medovinu plným tahem
Na radostné ushledání
Tam při hodu blahých rekův!
Chválit, slavit činy vaše,
Radostně vás očekávat
Napřed se tam odbírám!“ –
Vzdálen, an roh s medovinou
Němě od úst k ústům chodí,
Stojí tesknoucí jun krásný
V dveřích dřevěného domu,
Nezkušený v slavné bitvě,
Posud nesměl vstoupit v kolo,
Tiše musel v dálce čekat,
Tino, mládec jemných lící,
Nejpozdnější syn Andrákův,
Jenžto kmeta opatrovat,
Doma pozůstal, an zatím
Čtyři jeho starších bratrů
V dalekém polabském kraji,
Kdežto po smrti Jindřicha
Krále znova zuří válka,
Mužně bojovali proti
Křesťanům; jej nyní volá
Otec k sobě kynutím.
Hrdokrásně, jako zlatem,
V záři slunečných pablesků,
Povstalý kmet skví se hrdě,
Nebo dnes nejdražší zbrojí
Ještě jednou – naposledy
Oděn jest, ač s obtížností;
A promluví k synovi:
Tino, synu mého srdce,
Přines mi tam z komnaty můj
Nejkrašší znak vítězový,
Onen ohňomeč, kořist mou
Po zabitém Sasovůdci:
Ten mi do mohyly dejte,
By nahoře bohatýři
Svědectví hned uviděli
Mých vojenských činů, a mne
Otec radostně přivítal! –
Tato zbraň však, drahý Tino,
Kterouž teď odpásám slavně,
Budiž tvá po krátké lhůtě,
Jak já veď i ty ji čestně,
Vždy buď roven chrabrým bratrům:
I vzdálené žehnám je!
Váhavě a chvějící se
Mládec blíží se ke skutku.
A i kdyby možná bylo
Odporovat v kole rekův:
Ó vždyť pro hlubokou žalost
Nebyl ani řeči mocen. –
Podepřen o nahý meč svůj
Zatím zírá ke západu
Němě kmet – pak vyvolá:
Posle s nebes, slunce zlaté,
Věštkyně mocnosti bohův,
Nechej s tebou spat mě jíti!
Pak radostně zbudivši se
Na světlá mě vezmi křídla,
A mě povznes v sídlo otcův!
Vzhůru v síň bohatýrskou!
„Tino, drahé dítě, rychle!
Zdráhavě se blížíš ke mně,
Rychle, nežli slunce klesne,
Vezmi válečný meč, a jak
Z lítosti a lásky já sem
Učinil i jednou svému
Stářím seslablému otci:
I ty synu můj, dokaž mi
Poslední svůj skutek lásky: –
Ránu smrtnou daruj mi!“ –
Rychle odhaliv svá ňádra
Nahý meč podává synu,
Ten však bolem omráčený
Nechopí se zbraně, vzdychá,
Chvěje se, a klesna k zemi
Slabě volá: „nikdy! nikdy!“
Jak umírající požár,
Jenžto sotva doutnající
Vichrem znova probuzený
Ještě jednou se rozhárá:
Nápodobně divokými
Jiskrami se svítí oko
Starcovo, a zuřivostí
Udušeným zajikavým
Hlasem chroptá jako hrom:
„Babo zženštilý synáčku,
Chcešli otce šedivého
I o nebe ošiditi?
Kletba tobě, nezdařilče,
Kletba i tvé matce v hrobě,
Jenž za pozdnějších dnů tajně
Ctila ukřížovaného,
A i tebe oklamala.
Kletba tobě, trojí kletba! –
A vy, svědkové té bídy,
Přátelé, osvoboďte mne,
Nežli mne dorazí zlosť:
Jeden z vás – již slunce klesá –
Beze prodlení mně budiž
Povolen k poslední službě!
Vždyť bych s životem se rád chtěl
I v čas čerstvokvětný loučit:
Nebo Slovan odrodil se,
Otců mravy zhlazeny jsou,
V hanbě rod náš zapadá!“ –
Beze hnutí, ač i s city
Odpornými zápas veda,
Němě váhá rekovský zbor,
Nikdo odmlouvati nesmí
V přítomnosti svatých kněžů:
Nejvyšší však mezi těmi
Posledními slovy děsné
Předtuchy ku válečnému
Sáhnuv meči ponoří jej
Hlubokým a rychlým bodem
V ňádrách starce rekovného,
Jenž mu ještě díky šepce –
Brzo vládne zasmušilé
Ticho a i temno vůkol
V kruhu obodritských reků:
Najednou dvé jasných sluncí
Zapadlo jím! – Onno sice
Z jitra navrátí se zase,
Bude zase trpělivě
Hlídati na klam a vinu,
A zas darmo napomínat
Všechno k smíření na zemi:
Toto však se nenavrátí,
Jenž, jak strašná ohňokoule,
Krvavou zář házelo jest
Zde na temnou dráhu v boji
Národovém s křesťany! –