Melancholická chvilka.
Až budu jednou umírat,
chci, by to bylo na jaře,
v tvém náručí a u okna,
které by vedlo v širý kraj
a obráceno k východu.
A ty bys stála nade mnou,
mou hlavu v rukou držela
tak dlouho, až bych nedých’ už
a oči mé se zavřely.
V té smutné chvíli loučení
bych vidět chtěl zas zahradu,
ten barev akkord jásavý
ve svitu slunce jarního.
A tvoji lásku velikou,
jež šla mým celým životem,
jak hvězda zlatá, mystická
a zářila mi blaživě,
55
bych viděti chtěl naposled
jak ve tvém zraku zaplane,
a její žár v tvém polibku
na rtech svých cítil naposled.
Tak umíral bych lehčeji
na ňadrech tvých tak oddaných,
v tvých pocelech tak tišivých,
a v sladké záři sluneční...
Až budu jednou umírat,
chci, by to bylo na jaře,
v tvém náručí a u okna,
které by vedlo v zahradu
a obráceno k východu.
56