Věřím!

Milan Fučík

Věřím!
I. I.
Věřil jsem kdysi jako snivý hoch.
V mystickém chrámu zášeří na vlnách posvátné hudby, zajatec romantiky stylové a rafinované, nesla se duše má výše a výše v naději, že se jednou zázračně vzepne až k samému nebi a nalezne slibovaného Boha. Kde je ta víra?... (Kde je moje mládí?...) Vzali jste mi tu víru, vy hrubí a hluční a zlí a lstiví. Smutný a hořký byl s výše vzdušné pád, jen propastně pustá lítost mi zbyla. Na studených dlaždicích z mramoru ležela roztříštěna fiola prázdná, kde nebylo vůně, kterou jste lhali...
II. II.
Věřil jsem v lidi. V nich zas božství hledal.
Naivní, nejnaivnější, jako děcko usměvavé šel jsem světem světu vstříc. Srdce své jsem nesl na retu i v oku, každému je dával, čistý, bezelstný: 70 – Jsem přítel všech, jsem přítel tvůj, zde srdce mé, ty své mi dej! – Dosud srdce stůně z tisícerých ran, dosud krví pláče, tolik zbodáno, snad již nikdy zcela nezajizví, (bylyť dýky často jedem kaleny). Přátelství a věrnosti pobožnost májová v sicilských nešporách dozněla hrůzně.
III. III.
Věřil jsem v lásku, která divy tvoří, věřil jsem v lásku, která světy pohne, věřil jsem v ženství, které k výši zdvihá.
Tolik jsem čekal a tak málo přišlo, tolik jsem vám dával – co jste vrátily mi?... Hyacint jsem vsadil a hle! ocún zkvetl!
IV. IV.
Stěžně, plachty, vesla, všecko orkán vzal, ale na svém vraku přece pluji dál, přece něco zbylo, co mi dává směr, přece vidím Hvězdu, života smysl a cíl:
Věřím, zase věřím! 71 Jedinou tu víru nemohlo mi vzíti čtyřicet zlých zim, ani bouře vzteklá, ani úžeh vražedný, ani ohně žravé ani vod přívaly hltavé, ani ta stoletá světová smršt: Věřím v tebe, Matko Svatá, věřím ve tvé blahoslavenství, věřím ve tvou novou slávu, ve tvých Letnic zázrak rudý – vidím, jak již šerem blýská slavné slunce dne, kdy tvé děti vyjdou z Archy utrpení v zelenou zahradu Volnosti, miláčkové všeho světa nového a vděčného!... Duben 1918.
72