Věřil jsem kdysi jako snivý hoch.
V mystickém chrámu zášeří
na vlnách posvátné hudby,
zajatec romantiky stylové a rafinované,
nesla se duše má výše a výše
v naději, že se jednou zázračně vzepne
až k samému nebi
a nalezne slibovaného Boha.
Kde je ta víra?... (Kde je moje mládí?...)
Vzali jste mi tu víru,
vy hrubí a hluční a zlí a lstiví.
Smutný a hořký byl s výše vzdušné pád,
jen propastně pustá lítost mi zbyla.
Na studených dlaždicích z mramoru
ležela roztříštěna fiola prázdná,
kde nebylo vůně, kterou jste lhali...
Věřil jsem v lidi. V nich zas božství hledal.
Naivní, nejnaivnější, jako děcko usměvavé
šel jsem světem světu vstříc.
Srdce své jsem nesl na retu i v oku,
každému je dával, čistý, bezelstný:
– Jsem přítel všech, jsem přítel tvůj,
zde srdce mé, ty své mi dej! –
Dosud srdce stůně z tisícerých ran,
dosud krví pláče, tolik zbodáno,
snad již nikdy zcela nezajizví,
(bylyť dýky často jedem kaleny).
Přátelství a věrnosti pobožnost májová
v sicilských nešporách dozněla hrůzně.
Věřil jsem v lásku, která divy tvoří,
věřil jsem v lásku, která světy pohne,
věřil jsem v ženství, které k výši zdvihá.
Tolik jsem čekal a tak málo přišlo,
tolik jsem vám dával – co jste vrátily mi?...
Hyacint jsem vsadil a hle! ocún zkvetl!
Stěžně, plachty, vesla, všecko orkán vzal,
ale na svém vraku přece pluji dál,
přece něco zbylo, co mi dává směr,
přece vidím Hvězdu,
života smysl a cíl:
Věřím, zase věřím!
Jedinou tu víru
nemohlo mi vzíti čtyřicet zlých zim,
ani bouře vzteklá, ani úžeh vražedný,
ani ohně žravé ani vod přívaly hltavé,
ani ta stoletá světová smršt:
Věřím v tebe, Matko Svatá,
věřím ve tvé blahoslavenství,
věřím ve tvou novou slávu,
ve tvých Letnic zázrak rudý –
vidím, jak již šerem blýská slavné slunce dne,
kdy tvé děti vyjdou z Archy utrpení
v zelenou zahradu Volnosti,
miláčkové všeho světa
nového a vděčného!...