PŘÁTELSTVÍ
(slečně Aničce Sekorové.)
Ne krásy vděk, jenž zdobí Tvoje čeločelo,
ni vnada mámivá nepoutá mne k Tobě.
Proč rád tě vídám, to v písních sterých zněloznělo,
to není srdce – tím to nezachvělo –
toť plamen přátelství je čistýčistý, jenž uhasíná v hroběhrobě.
Vyslovit správně se to družko nedánedá,
to dá se přítelko má cítit pouze,
jest osudem již rád, že člověk hledá
co duši jeho ze všednosti zvedá
a rád že snívá – v marné třeba touze.
Věř mi, že často povzdech se rtů slétl,
když zřel jsemjsem, jak rámě Tě svírá jinéjiné,
však pomyslil jsemjsem, ač mne bol ten hnětl:
„Vždyť pro mne květ vonný nevykvetl
a vášeň vzniklá tak jako sen mine.“
Tvé milé oko divné kouzlo hostíhostí,
mně zdá se vždy, že číst v Tvé duši lze mimi.
Ty klenot máš, jenž zve se upřímnostíupřímností,
to lidem druhu mého k úctě dostidosti,
vždyť mám tak málo přátel na té zemi!
3