XVII. Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka,

Josef Kubelka

XVII.
Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka, Jak skřivan v poli v naší hrudi jásá upomínka,
jak zefýr květy v naši duši střásá upomínka, je hranol, v němž se paprsk štěstí láme, je lásce tím, čím kytici je vása, upomínka. A jindy zas je věčnou lásky kletbou, své „memento“ a „vanitas“ jí hlásá upomínka, jak dravce jazyk její rány líže – však nezahojí – do krve je zdrásá upomínka. 47

Kniha Písně a gazely (1892)
Autor Josef Kubelka