„Mistře, tisknu vděčně tvou žehnající ruku,
i tak věře v blaho dvou srdcí v jednom tluku.
Na divy se plní úst upřímných mi přání:
celý Eden v květu se nad hlavu mi sklání!
Co mám, vděčím otci; však od Boha je žena.
Plesám, jaký se mnou div děje se a změna!
Den mi smavě září a srdce slastně bije,
kdy mi něžná žena kol hrdla rámě vije.
Odhalil jsem závoj a oko v oko vhloubil
o toužný den svatby. Zřím: anděla jsem snoubil!
Není z dcer snad lidských; mně anděl jest to věru,
vděčně pravím sobě dní svatby ku závěru.“
Menachem ben Rekanat čelo v chmurné vrásky,
vyčítavě kývá, léč klade do otázky:
„Kolik trvá svatba dní, pověz, milý synu?“
– „Sedmero, jak mrav jest, dob dávných u pokynu.“
„Za dob dávných anděl i k dcerám lidským vcházel –“
– „Za choť já mám anděla, by žitím doprovázel!“
„Patříval jsi druhdy k mých bystrých učňů sněmu,
a čest malá z toho dnes rabbi Menachemu.
Myslím: ženu pojal's! Již pomni, láskou nesni:
Zda se za dní sedmero anděl neztělesní?
Sedm dní a nocí – duch tady v tělo hutní,
nevrátí se nebi, ač po něm stále smutní.“
Menachem ben Rekanat hladí shovívavě
sivou bradu dlaní, dál zvídavě mu pravě:
„Nejedl tvůj anděl až dosud z darů země,
ani na tvé hrudi se nerozplynul jemně?
Anděla jsi viděl rouch snubních pod závoji –
ruka s rukou, člověk jen s člověkem se pojí.“
Vážní kmet a co dí – tok klidný beze vzruchu.
Váhou svou plať slovo, jež dojíti má sluchu:
„Netrať nikdy víry v choť – anděla svých kroků,
byť jen dobrá žena šla v lásce po tvém boku.
Žádáš syna z ledví svých – manželkou jest žena,
která tobě před Bohem byla zasnoubena.
Víno pil jsi družně s ní ze svatební číše,
v bolestech jí rodních pak slzy slíbej tiše.
Jiná žena – sestra! Viz sestru ve své ženě,
jí když rady třeba, když tobě; trud jest denně.
A kdy tobě třeba snah podpory, v zlu těchy,
manželka ti matkou a žalu na oddechy.
Světicí jest matka a vášní bez rozporu
s důvěrou se sluní syn v matky čistém zoru.
A kdy ženě třeba jen vlídné z chyby výtky,
jest ti dcerou; naprav, hned nelam křivé snítky.
To jest žena. To buď: niv tvojich pilnou včelou,
nad tvou ve snu hlavou již bzučí péčí bdělou.
Žena ti buď révou, jež k domu se ti tulí,
byť se bouře nad ním až do oblaků vzduly.
Buď ti hvězdou jasnou, kdy země tmí se němá –
běda člověku, jenž ani hvězdy nemá.
Kořen – muž; a žena – buď korunou mu plodnou:
ovoce mu nese a chrání střechu rodnou.
Andělem jest dvakrát (znám k mladosti se svojí):
snubu pod závoji, smrt na prahu kdy stojí.
Chladná víčka v důlky ti jemnou dlaní vtlačí
a jde v doprovody, kde hrob jí věčnost značí.“