ZAPOMENUTÁ
Nekvete a ani nikdy nevykvetla.
Nevybylo na ni dosti světla.
Od všech časů byla lupení jen prosté,
jehož mezi travou
dosti všude roste.
Upravuje měkčí cestu lidem,
po níž oni s klidem
chodí jinam,
nemyslíce na ni.
S odevzdaností tak prostou
zvyklá je, že na zvuk jeden
odpoví i druhý vedle,
na mysl jí nepřipadne ani,
že i pro ni na rtech lidských
slova rostou.
Jakou tajnou muku
působí jí odpověď,
když tak těžko mění
slov svých drobnou měď
za zvonivé stříbro cizích zvuků!
Když své tělo v lože vkládá
k odpočinku,
vždy se všecka zhroutí,
a to k dlani dlaň si tiskne ráda,
nemajíc tu v světě,světě
koho jimi obejmouti.
23