KVĚT V KAMENÍ
Jak jsi se, květe můj, vzal
v tom kamení?
Těch pustin dokola
něha tvá nezmění!
K smrti až je mi líto
tvých úporných kořenů,
nadějí nevěrných
v snaživém pupenu.
Popatř jen: jsem tu tak
docela sám,
bohatství všecko
ve vzdušných přeludech mám.
A když je trávíš se mnou,
doufáš v ně silněji;
proč jsi jen svěřila skále
svěží svou naději?
Nadejde noc má i tobě,
zchlípíš křehký svůj květ
pod tíhou slz, až nedají
více se udržet.
Ještě však neustanu
mysliti na úsvit,
pro tebe, třeba už nakrátko,
chtěl bych přece jej mít!
Můj první pohled je k tobě,
co ty všemu říkáš jen:
nejspíš tvůj rozkvět mi udá
předzvěst na krásný den.
57