V LIPÁCH JIČÍNSKÝCH.
Lip koruny tak snivou věstí šumí,
že z okouzlených ňader vane vzdech,
ba, že duch, smířen se života rumy,
se blahem chví jak rosa v lupenech.
Ó listí, vánku, ptáci šveholící,
zdaž dobrem to anebo zkáza je,
když uchvácen duch illusí se skvící?
zdaž nezbudí se zničen, zoufaje? –
Den pozdrav ještě zemi odesýlá
v tom bledězlatém čistém růměnci
tam na obzoru, kde se rozestýlá
skal Prachovských lem polou u věnci.
[155]
Jak luzný večer! zrovna dýše touhou –
tak nevýslovný, božský – do slova! –
Ó jak mi bude, až tak zimou dlouhou
skal obrys skryjou mračna sněhová!
–––––––––
Ční z lesa Bradlec vábný, přemalebný,
a v modrém plášti Kumburk nejblíže,
toť večerní dvě tiché modlitebny,
kdež zbožněji mi nežli u kříže.
I vznáším nad ně k výším touhu vroucí,
ať v píseň mou svit krás těch ukane,
ať jediný jen lístek nevadnoucí
kol ovinu, než noc má nastane!
156