NA TUBĚ VICHRU
Věž je hlásnou tubou vichru,
jenž po točitých schodech uhání
na plošinu; celá halasí
prázdným hukem. Klobouk držený
vzdoruje útočení bezmezného obzoru,
po němž bloudí jas a pět dešťů.
Roviny v stříbru, na prahorách mlžno.
Blízko jsou divé vlny země, smolně hvozdem
naježené. Pod mou rukou
třepe se zimomřivě chochol sosen.
Bílá hračka městyse
opět zjevila se v dohledu
jako před tolika léty. –
Omítka cimbuří je klidná v dutí,
bíle mrtvá jako divný život.
Vpíjím šíro; povždy ve mně buď
jeho osamělý, slunnodeštný den.
Půjdu vrátit klíč malé dívce
v poustce na hřbetech.
9