PUSTÁ HODINA
Jaká to pustá hodina
zde mne zastihla? Pod lesem
hučícím, jehož okraj zmrtvěn
pni mladých, vyvrácených sosen;
sedím pod shrbeným krovem třešně
u hrubého stolu, který sbila ruka
hospodáře liduprázdné chaloupky, –
pro své večery či odpočinek bludný
bůhví kterého to pocestného,
by na zastávce bezúčelné svého žití
dlouho zíral na spadalé vůkol,
drobné, trpké plody chudé krajiny?
Obloha už zůstane dnes šedá,
vítr nespočine celou noc.
Jsou léta za mnou, léta přede mnou.
Hučí, hučí roky zašlé
v sosnách sklánivých a marná melodie
doznívá temně v hlubinné tmě boru.
Přede mnou mraků neurčité útvary
sotva znatelně se rysují – a táhnou,
kam, do které kam hloubi budoucí?
14