PŘELUD SVĚTA
Vrch světle zelený
v srdci mém se jasně rysuje,
když z něho přivívaje dálný vítr
zrak čistým chladem vymývá.
Kdo vyzved’ mírné vlny pahorků
a ztužil ve větrný podvečer,
a aby šálil mne,
rozlil řeky světlý blud?
Vždyť tento zjev je jenom klam
a pod jeho větrnou, sladkou barvou
nicotu prázdnou nahmatám.
Ale i já jsem jenom přelud a sen
toho, kdo vysnil mne a vlnu a chlum,
my tři jsme vězňové jeho spánku,
kteří za živé mají se navzájem;
a jeho dech, jenž roztavuje tvary,
široce duje mezi atomy těl,
jež rozptylují se v zmámený vír.
A přece cítím a vím, že jsem;
přece teple tepe krev
a silně žije vonná zem.
30