Jest člověčenstvo loď, jež bez kompasu
za noci černé v bouřných vlnách plyne,
a oko hledá maják, v bouři spásu,
však obzor černý jest a loď již hyne;
a mužstvo v strachu mládce jen se ptává,
jenž ze stěžně zří, kde se obzor kalí:
„Ty, jehož oku jasna bouře tmavá,
ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Jak daleko mé oko v temno vniká,
přes moře nesmírné blesk zraků vzletne:
jen s temnem ještě silnějším se stýká
a za mořem jen nové moře střetne.
Měst, říší pohřbeno tam na tisíce
a nad propastí mračen roj se valí.
„Ó kdy k nám zavítá již holubice!
Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Ó vidím, tamo v bouři hrůzyplné,
jak s proudy v boji vor se zmítá vratký:
to trosky svaté země nesmrtelné,
to Polsky hrdinné jsou pozůstatky!
Hle! vypraviť nám smrtelných svých strastí
již proti litým živlům v boj se daly!
„Kéž vzejdou zas jim ponořené vlasti!
Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Tam rodné zemi mocí odervaný
ční ostrov malý v rozlíceném moři,
odráží nával proudů na vše strany,
ač břehy kolkolem se v propasť boří.
Ač proud zem českou svírá úž a úže,
ten tvrdý ostrov přece nepovalí!
„I živlů moc železná vůle zmůže!
Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Tam již se šeří Jihu kraj zas květný
a nová Hellas vystupuje z moře.
Ční týmě žhavé Vesuvu a Aetny
a ještě orlův sídlo v Černé Hoře!
Však týmě Francie, jež se prvé vzneslo,
zas zrakům mým se v šedé mraky halí!
„Bůh nedá, by, co zdvihl, zase kleslo!
Ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Tu vzejde radost mládencovou zkázkou:
„Rci, nepozdravila tvé oko záře
již celé země svěží mládím, láskou,
kde štěstí vzkvěte všem u věčném jaře?
kde každý vánek proudy vůní hostí,
v květ plný zlaté ovoce se halí?
Ty všecka tajemství zříš budoucnosti,
ty dítě moře, nic nevidíš v dálí?“
Hle tamo oko moje kraj ten patří,
tmou září půlnoční rajskými lesky.
Ať sebe tmavší noc, již vzhůru, bratři!
ať nám i plachty zapalujou blesky!
Teď napněte již všecky svoje síly
a žádné rameno ať nezahálí!
Tam krasší květe, co jsme posud snili,
jen dál, jen dál, hle! štěstí jest tam v dálí!
Jest Evropa v poroby moře skryta
a my jsme bouří litou hnaná lodě...
Ó kdy nám Evropa jak Afrodita
se z vlny znovu zrodí ku svobodě!
A kdy již každé rámě mdlobou kleslo,
kterýžto národ jest ten strážce stálý,
jenž prvý spatří zem a zvolá heslo:
Jen dál, jen dál, hle! štěstí tam jest v dálí?