JITRO MÉ MILÉ.
Něžným proudem zlaté záře
slunce budí dům,
v němž jsme sobě zbudovali
lásky tusculum,
jemných blesků třpytnou tkání
volá ze sna písně ranníranní,
dřív než plné jitro vzbudí
žití ruch a šum.
V bílém loži andělíček
protáh’ se a zív,
rozhlédl se, pousmál se,
jak by to byl div,
že se vzbouzí v bílém loži
a ne v pekle na rohoži,
když byl včera ohně pekel
tolik žádostiv.
Andělíček roztál v úsměv,
ale ihned vzdych’
při vzpomínce, zda to všecko
nebyl strašný hřích
48
od chvíle, kdy rozžeh’ plamen,
až k chvíli, kdy jenom „amen“
mohl šeptat a nešeptal,
blažený a tich.
Tady – ano, zrovna tady –
slyšel: mám tě rád!
a pak šel za hlasem touhy
lásky do tenat
a když chtěl nazpátky jíti,
bylo pozdě, píseň žití
začaly už všechny smysly
čarokrásně hrát...
Andělíček rozpřah’ lokty,
blaženě se chvěl,
ve vzpomínce všecky slasti
znovu okoušel
a když spatřil, jak se směji,
jak šťasten se touhou chvěji –
„Vezmi vše, co ještě zbylo“,zbylo,“
tichounce mi děl...
49