Co bych si přála.
(Deklamace pro dámu.)
Z nás každý má nějaká přání
a každý z nás by něco rád,
i nechci tudíž, ani zdání,
jediná výminkou být snad!
Jsemť tak, jak ostatní jsou děvyděvy,
a skromnost hlavní mojí ctnostictnosti,
a protoproto, jak má slova jevíjeví,
nepřeju si než – maličkosti.
Já píšu ráda znělky, básně
a verše daří se mi dosti,
píšu prý spěšně, rychle, krásněkrásně,
leč přec mi schází – uznalosti.
Myšlenkou jen se ukonejšímukonejším,
19
když vyslovím, co bych si přála,
abych se aspoň při nejmenším
tak Karolinou Světlou stala.
Když vidím bohaté ty dámy
jen v sametu a hedvábí
a na nich zlata celé krámy
kterak tu pyšně rozpráví,
tu zdá se mi, že také žití
by nedalo moc namahání,
že dovedla bych též tak býtibýti,
jen kdyby vzešlo moje přání
a kdybych, svému k potěšení,
abych to zcela zkrátka děla,
jen aspoň hotového jmění
tak malý – milionek měla.
Pak ještě k této maličkosti,maličkosti
bych chtěla míti po vše časy –
pro ozdobu a ku radosti
též trochu – půvabu a krásy.
Ženicha k tomu švarného,
jenž byl by sličný, spanilý
a k tomu srdce věrného,
bych chtěla míti, rozmilí.
Toť není přece tuze mnohomnoho,
co mé si přeje srdíčko,
a proto doufám pevně toho,
že v skutek vzejde všecičko.
Jak skromná jsem, tu sami zřítezříte,
a proto také za to mám,
že zajisté mi nezazlíte,
zjevím-li ještě něco vám,
co bych si přála ode všech
při řeči svojí ukončení
a posledních tu při slovech:
– – – – – – – – –
„všeobecného pochválení!“pochválení“!
20