Co svět světem stojí
a co vůbec světem sluje,
každodenně pravdivost nám
pořekadel dosvědčuje.
Říkávali staří naši,
mnoho let již je tomu:
jablko že nepadne prý
moc daleko od stromu.
A že tomu tak je věru,
to mi věřte, moji zlatí,
pro lepší však toho víru
chci to ihned dokázati.
Z hospody se tatík starý
podnapilý domů vrací;
boty zouvá, při tom ale
se židlí se na zem skácí.
V tom hle – synka nadějného
tamo vizte v ulici,
sotva že se cestou motá,
notnou vleče opici –
a když dvéří doklopýtá,
tatínek jej takto vítá:
„Nestydíš se mi, ty kluku,
takto vstoupit do domu?“
„Daleko –“ dí synek na to,
„není jabko od stromu!“
Panička jistá bohatá
na cnosti dobré víry
se nejraději otáčí
za pány officíry.
Slečinku svoji dcerušku,
jíž říkali Jeanetta,
vidí kdys dobrá matinka
věšet se na kadeta.
Je nad tím celá ztrnulá
a volá: „Quel malheur!
Zanech mi, dítě milené,
zanech mi militér!“
Dceruška ale s úsměvem
matince jenom dí k tomu:
„Ach, mama, nikdy nepadne
daleko jab’ko od stromu!“
Stěžoval sobě tatik kdys,
že nezdara pan syn,
že jakby zbrklý třeští hned,
zástěrky zří-li stín.
V tom buclatá jde kuchařka
okolo něho již,
i nechá všeho hovoru,
a k ní se tulí blíž –
an pak ji takto objímá,
jsa celý láskou „hin“,
přistoupí tu nenadále
k němu nezdárný syn:
„Aj, to jsou, milý tatiku,
tvé mravné nauky?
Tak proti sobě ty mi sám
zbraň dáváš do ruky!
Na mne se zlobíš běda až,
když takého cos zříš –
já však dle tebe řídím se,
neb to přec dávno víš,
a jistě ve své moudrosti
přiložíš víry tomu:
že nikdy, nikdy jablko
není daleko stromu!“
Náš tatik Žižka statečný
a srdnatý byl rek,
bez tajných plánů válčit znal,
líp nežli Benedek!
Na něho hrda česká vlasť,
on pýchou naši jen;
však od té doby mnohý nám
hrdina narozen.
A celý český národ náš,
jak stará praví tradice,
je po celičkém světě znám
pro tvrdé svoje palice.
Vždyť tatik Žižka takým byl
a věříme též tomu:
že my co jab’ko nepadli
daleko jsme od stromu.