Za časů, kdy zlatem platilo se za oves,
rozkládal se k samým Lhotám panský les.
V krušný rok, v němž hlíza s psotou světem bloudila,
dala se k nim do Lhot zima zběsilá.
Zavála ves celou v pahrb sněhu jediný,
z něhož tu tam trčely jen komíny.
Zima byla dlouhá. Jak tam žili, kdož to ví;
a kdo zakusil, nic víc již nepoví.
Když pak vrátilo se jaro, zavál vlahý jih,
osadu sic našli, s níž se ztrácel sníh,
avšak jak se stalo, tak se stalo, – byl v tom běs, –
se sněhem též zmizel tady – panský les.
Brzy k uším pánů v úřadech se doneslo,
jaké v zimě čert zde honil řemeslo.
Do zámku si pozvali hned k slovu rychtáře
a tam čtli mu levity a žaltáře:
„Čisté zprávy! Zlodějům jsi vydal panský les.
Žádný čert, však vy jste kradli – ty i ves!“
Rychtář vlevo vpravo vytáčel a rud' i bled';
po všem všudy svědka bral si naposled:
„„Jako Krista Pána prostřed návsi na kříži
žádného z nás ve vsi vina netíží.““
„Dobrá,“ páni na to. „Časně z rána vyjedem.
Počkáš s námi; zhlídnem ves i v lese zem.“
A než rosa druhého dne seschla s bodláčí,
páni s rychtářem již ke vsi přikvačí.
Na návsi hned před rychtou se kočár zastaví.
„Nuže, co tvůj jazyk tvrdil rouhavý?
Kde Pán Kristus, jejž jsi za svědka bral, rychtáři?“
Rychtář ohled' se, zněm', zsinal ve tváři.
Sotva zrakům věří, kročí zpět a zas jde blíž: –
náves holá, kde stál včera ještě kříž.
A jak se to sběhlo – zázrakem či pekla lstí,
kříž se přes noc octl – za vsí v rozcestí.
Rychtář nic již nezapíral, ztrnul v zděšení.
Svědkem vlastním byli Lhotští souzeni.
Co pak trestů v žalářích, co stráveno tam let,
co ran padlo holí, nikdo nespočet'.
Ví se jen, že páni ortel dali na Lhoty:
snášet za les trojnásobné roboty.
A jak vždy, když zle je, posměšky se přidají,
od té doby klevetí se po kraji:
V celých Lhotách poctivec zbyl pouze jediný
a ten za vsí pní vbit na kříž bez viny.