Šel satan cestou osamělou,
kde strmí k mrakům štíty skal,
kde poutník zřídka nohou smělou
zavátou stezku pošlapal.
Kol samý sníh; na skále chudé
svou divou píseň vichr hude
i metá sněhy – samý led,
kam schoulen satan – v skálu sed'.
Ztich' vítr; kraj se pustý mění,
aj kynul rukou černý host:
přes tmavou propast v okamžení
se klene z ledu jasný most:
a novým kynem divy tvoří,
tu ze sněhu se duše noří,
jež dnem k půlnoci letem v dál
ve světě satan nachytal.
Tlesk' v ruce, úsměv maje v líci,
a rázem obživ celý dav;
tam smělou rukou cizí svíci
v svůj šibal ukryl režný háv;
tu jiný kdesi v kruchty stínu
místo by zpíval Hospodinu,
jak Říman číši Bakcha znal,
tak v mžiku sem ho ďábel vzal.
Zde boháč hrdě ubohého
od dveří zahnal ven,
však také kletbu všeho zlého,
že chuďas přál – tak přišel sem;
i kníže s vozem – párem koní
přes ledný most sem v trysku zvoní!
Proč ten? Na bouřný jeho hlas
pro koně sluha zlomil vaz.
Jde vojín hrdý bystrým krokem,
už lakomce tam dohání –
na prsou řády, mnohým rokem
však těžké činí pokání:
na obě paže vaky dány,
v nich válečné jsou jeho plány!
Tu bankéř belhá o holi,
že na lidu dřel mozoly!
Co zboží špatné, lehkou váhu
za drahý peníz dávali,
těch kopu za dobrou tu snahu
ďas v sněžný závoj zahalí.
Tu graciosně kráska kráčí,
na marnivost čí kapsa stačí?
A za ní bez všech orací
se opilý hejsek potácí.
Bachratý mnich nedbale své žalmy zpívá,
však marný ohlas jeho dum!
Že místo žaltář ctil číš piva,
zde opilý žmoulí cingulum.
Tam vyschlý krejčík sebou klátí –
však jeho kousky znáte, zlatí.
I mistr švec dán na vážky,
že tenké dělal podrážky.
Zas bába s jazykem tu dračím
se kloní černé milosti,
jiný se vleče krokem račím
na rtu s úsměvem sladkosti,
ten „lidumilem“ zvát se dával
a jměním cizím v karty hrával – –
tu zcopatělý byrokrat
satanu v černou náruč pad'.
Tak duše křepčí kolem ďasa.
V tom slyš: vánoční znamení.
V ráz zmizí satan, jatá chasa
za zvuku zvonů kamení.
„Gloria!“ lidstvo v půlnoc zpívá.
Tam pusto, kde dřív orgij' divá,
kde sněžné strmí stínyskal,
jen vichr bouří pozalkal.