Tři pobudové společnou cestu
měli. Chodili od města k městu
a od vesnice k vesnici
po zaprášené silnici
a po mezích a po pěšinách
a po horách a po dolinách.
V létě tvář schlazoval horský jim vánek
a hvězdy střežily klidný jich spánek.
A v zimě čekali, až země stará
se zase probudí návratem jara.
Hlubokým lesem šla stezka jediná,
a na té stezce malá mýtina,
a v prostřed mýtiny plechový kříž
pod zlobou živlů se chýlící již,
a na jeho pískovcovém podstavci
slova smazaná dávnými lijavci.
Večer se k zemi schyloval právě
a daleko široko vesnice
nebyla nikde v postřehu.
I rozložila se na vonné trávě
nerozlučitelná trojice
k obvyklému již noclehu.
A jako to vždycky dělávali,
před spaním ještě si povídali.
První řekl: „Jak příjemně
mezi dobrými přáteli,
kteří se milujou vzájemně,
se odpočívá! Víte-li,
že nezávidím v té hodině
nikomu, kdo leží v posteli
u svého krbu v rodině“.
Druhý pravil: „Stáli jsme spolu
v mnohých radostech a v mnohém bolu.
Nemáme rodičů, nemáme bratří,
nic není ve světě, co nám patří.
Nemáme žen a nemáme dítek –
žijme dál spolu života zbytek“.
A třetí zvolal: „Slovo si dejme,
tady u kříže přísahejme,
že chceme svou vzájemnost udržovat
jak dosud a v žití celém že
nikdy tři noci na témže
místě nebudem noclehovat!“
Na ta slova se ruce tři
mihnuly rázem v povětří,
levice na prsou spočívaly
a tři hlasy opakovaly
do temné noci přísahu
v jejím osudném dosahu.
l stalo se, že když noclehovali
u staveniště kdes pod širým nebem,
jeden z nich nohu si prorazil hřebem.
Druhové ránu mu obvázali
a na pochod z jitra znova se dali.
Než cesta s raněným pomalu
míjela v slunečném úpalu.
Jel kolem sedlák s prázdným vozem,
kolečka drnčela vesele o zem.
Vzkřiknuli za ním: „Milý člověče,
na voze u vás dost místa jest,
nechtěl byste zde toho svézt?
Sám sotva do vsi se dovleče.
Vidíte, jak je ubohý
a že už nemůže na nohy!“
Hospodář povolil jejich křiku,
koně na chvíli pozastavil,
zpola se obrátil na kozlíku,
hochy si prohlédl a pravil:
„Ať si sem tedy vyleze.
Kousek se se mnou poveze.“
Milému hochu k sedláku
pomohli do žebřiňáku,
řekli mu: „Lehneš si, ani se nehneš,
nějakou míli si nadeběhneš,
pak slezeš, o strom opřeš se zády
a budeš čekat na kamarády.
My půjdeme pořád rovným směrem,
a tak se sejdeme před večerem.“
Otýpku sena pod hlavou
hoch ihned usnul únavou
a tíže spánku za soumraku
odlétla teprve z jeho zraků,
Vůz vypřažený v kolně již stál,
a sedlák hrubým hlasem se smál
a volal: „Vstaň, lenochu, spal’s celý den,
neboj se, budím tě k večeři jen.“
Věrný druh nevěda si rady
tu seděl, ospalé oči si mnul
a naříkal, že by byl kamenem hnul:
„Kde se teď sejdu s kamarády?“
Řek’ sedlák: „Zbytečně tě to trápí,
nech běžet jen ty darmošlapy.
Za dva dny rána tvá zahojena
bude a duše spokojena.
Jsi hezký chlapík, máš postavu obra,
teď ve žních každá ruka je dobrá.“
Hoch pomáhal pilně na poli,
spal ve snopech a kdekoli,
vždy jinde a vždy tím se těšil,
že proti slibu se neprohřešil.
Malá, růžová dívčina,
ta byla hříchu příčina.
Zpozoroval, jak při práci
svou hlavu po něm obrací.
Zasmál se na ni a večer šel za ní,
a pak vždy po vykonaném díle
stával u okénka své milé.
Jak přišlo to, nevěděl ani,
že otevřela závoru
a pustila ho v komoru.
Hodiny v štěstí jim plynuly.
Tak dva dni rychle minuly.
Třetí noc mělo být po blahu.
Tak zrušil první přísahu.
Dva pobudové na třetího
dlouho a marně čekali,
až seznali, že již nespatří ho.
Sami se dále toulali
po městečkách a po vesnicích,
po pěšinách a po silnicích.
Tu jednoho dne na poli širém
pán s černým, nakrouceným knírem,
hrdého vzhledu, na koni
plnokrevném je dohoní.
Zastavil oře a pyšně a úsečně,
když promluvil k nim, zněl jeho hlas:
„Který pak menší lotr je z vás?“
„Menší jsme oba,“ řekli společně.
Pán obnovil svoje dotazy:
„Kdo ví z vás, jak s koněm se zachází?“
Děl jeden z hochů: „Libo-li pánu,
čtyři jsem roky byl u hulánů.
Jak uslyšel to, jezdec rázem
se svého koně seskočil na zem
a bývalému hulánovi
kázal, by v sedlo se vyšvihl.
Pak směrem k západu pozdvihl
ruku a promluvil těmito slovy:
„Pět hodin pojedeš stále v tu stranu
přes les a přes řeku v údolí,
odtamtud spatříš již na kopci bránu,
před ní dva vysoké topoly
a za nimi kamennou ohradu
a za ohradou zahradu.
I poznáš dle těchto neklamných známek,
že na tom místě stojí můj zámek.
Na koni vjedeš do brány
a odevzdáš jej prvnímu
z mých lidí, jenž přijde ti do rány.
Nemluv mnoho, jen řekni mu,
že pozdravuju pěkně svou ženu,
její hraběcí milost, a dnes
že ještě zdržím se. Pij a jez
a čekej na mne a na odměnu.“
Hoch svému druhu sbohem dal
a správně všecko vykonal
tak, jak mu bylo přikázáno.
Hrabě se vrátil nazítří ráno,
oblék’ jej do nových, zelených šatů
a zaplatil mu zpropitné v zlatu.
Druhý den do zámku na hostinu
k zábavě milé a k dobrému vínu
sjely se první rodiny
z celé daleké krajiny.
Hoch u stolu obratně posluhoval
a za dveřmi láhve vyprázdňoval.
Pan hrabě si ho pochvaloval.
Řekl mu: „Dobře znám tvoje spády.
Nech toho života a zůstaň tady!
Věř mi, že když do mých služeb vstoupíš,
zajisté nijak neprohloupíš.“
Hoch jenom smutně hlavou zavrtí:
„Na mou věru, že u vás do smrti
zůstal bych s největší radostí,
vaše hraběcí milosti.
Ale to marná je námaha,
neboť mě váže přísaha,
že na jednom místě noclehovat
nesmím za sebou třikráte.
Půjdu se světem zas potulovat,
když proti tomu nic nemáte.“
Farář, jenž seděl u hraběte,
naslouchal pozorně rozmluvě té
a pravil: „Přísahaná špatnost
nemá před bohem žádnou platnost.
Rozumím těmhle věcem trochu,
můžeš tu klidně zůstati, hochu.
Nedbej na ďábla nástrahu!“
Tak zrušil druhý přísahu.
U brány zámecké nesměle
hledal pobuda přítele.
Vrátný se po něm rozehnal holí,
i zmizel pobuda do širých polí.
Věren slibu chodil dál světem
na obtíž starým a na posměch dětem,
bída s nouzí a cizopasníci
byli jeho druhové věrní.
Svůj život prožil na silnici:
jen proto, že byl charakterní.