Ó tichý kláštere, prostý a bělostný,
máš v chladných světničkách radostný klid!
Denně na hodinu ráda tam pospíchám
tep srdce bouřlivý ukonejšit!
A venku zanechám pochyby mrazivé,
úsměšky, beznaděj, slabost i shon,
vždyť víra dětských let duši mou ovane,
sotvaže u fortny ozve se zvon.
Krok lehký, neslyšný má sestra Bernarda,
pod tuhým závojem upřímný hled,
o vlasti vzdálené vždycky mi vykládá,
hlas její pohnutím cítím se chvět.
Alp sněžná temena líčí mi nadšeně,
jezera, salaše, rolničky stád,
až v celu zapadlou slyším jich cinkání
a vidím nádheru ledovců plát.
Stesk tento poutem je, jež pojí s minulem
jedině duši jí zasvěcenou,
stesk tento jediný přervati nemůže,
svou touhu po vlasti sdílí se mnou.
Na konec otře však oči si ovlhlé:
„Ma chère, já neteskním – vzpomínám jen,
vždyť já jsem šťastna zde, mám vše, co vytoužil
mé tiché mladosti blažený sen.
Bůh slyšel prosby mé vroucí a pokorné,
k službě své vyvolil život si můj,
z vůle své nejvyšší poslal mne v cizinu...
Doufám, že chápete, j’espère après oui.“
Má sestro, rozumím, lépe než tušíš jen,
žal tvůj i radost tvou proniknout znám,
a v dlouhých večerech a v nocích bez konce
obojí sobě vždy připomínám.
A závist podivná srdce mi rozbouří,
závidím tesknice, které ty máš,
i metu životní, jíž sama zvolila’s
a pro niž horoucím nadšením pláš.
Můj stesk však dravý je, suchý jak scirocco,
neznám mi doposud života cíl,
nevím, kam povede touha má rozvlátá,
nevím, kam ponesu rozmach svých sil.
Láska mne minula na cestě životem,
umění nepřišlo zjasnit můj zor,
budoucnost šedivá pouští mne strašívá,
mladý duch zmaten je, těžký a chor.
A nemám nikoho, komu žal povědět,
prostě a pravdivě tak jako ty,
jež v cele bělostné denně se zpovídáš,
mně, duši zakleté do němoty.