Může se zdát, že v krajích severních
zamrzla v moři opožděná loď.
Nic nežli chlad, nic nežli mráz a sníh.
Potichu pojď!
Může se zdát, že severní tu pol,
jejž před námi už našli pohříchu.
Může se zdát, že ledovce jsou kol.
Pojď potichu!
Může se zdát, že křehne radost, žel.
Pojď: schovej ruce. Schovej srdce též.
Jak prostěradlo lože sněhu běl.
Což neusneš?
A toho večera, jenž podivným se zdál,
nic kol se nesmálo a já se přece smál.
A tíže života, života všecky žaly
mně lehoučkými připadaly.
Propasti nebylo. Jemně
hýčkala lidi země.
Půlnoční vzduch mé tváře ovál
a já jsem resumoval:
Několik bolestí, několik ran.
– Nezaleknut a nezlekán! –
Několik bludů, několik psot.
– Hleděti přímo v temný bod! –
Smrt. Ale to se necítí.
Což možno vůbec umříti?
Já víc než jiní poznal bol.
My světem často bloudívali spolu.
Směje se vrch a směje dol.
– Nechci se zříci svého bolu! –
Já víc než jiní jsem se smál.
Smích můj zněl v hluku, smích můj zníval v tichu.
Lká propastí důl, výše skal.
– Nechci se zříci svého smíchu!
Že z pidimužíků tvoří obry
bol je dobrý.
Na témě vystoupit, závějí prolézt
nutí bolest.
Ale tam na temeni
bol dobrý není.
Nad chladem věcí a nad chladem zlých
dobrý je smích.