V NOCI VÁNOČNÍ
Stín
dorostl holého lesa a tiše stanul
v hvězd plápolu, jenž zářil nehnutě,
svatého děje stráž.
A náhle ozval se půl hlas, půl vzlyk
do tiše půlnoční:
„Ne stále na syna, na otce mysli též!“
Můj tatínek byl pánem.
Měl hlavu lví a postoj, který velí,
však nežádá si šíje skloněné.
Měl dalekozraký pohled, pronikavý,
leč bez soudu obzíral života kolotání,
neb jeho duší tekl hořký pramen
moudrosti marné, který ústí v Lethe.
Stín
u modra lesního se v záři ztratil,
však nový hlas a nový vzlyk děl ke mně,
vzpomínkou zajaté:
„Dál mysli, dál a ještě na otce!“
Můj děd, můj staříček,
žil tiše a těžce zahluchlou maloměstskou idylu,
občanům jejím stavěl vlídné domy,
rub jeho klidu ztajený byl: ztráta,
a donquichotský bludný úsměv často
327
se v rozšafná mu pletl rozjímání.
Byl dojemný jak dítě s velkým nosem,
když mluvil o svých vydařených synech,
a sousedé za stoly s trnožemi
se smáli do sklenic,
jak něžně vede si svou sličnou ženu
po prázdném horkém rynku nedělním.
Stín jako dech se ztratil,
ale vryvný hlas promluvil opět v zbožné zadumání:
„Dál rozpomeň se ještě na otce!“
Praděda neznala jsem. Říkají: chtěl žít,
z dvanácti synů jediný chtěl svět a jeho moc a jeho boha.
A měl je chvíli. Potom ztroskotal a celý rod svůj učil přísné kázni
a v bohabojné vedl odříkání.
Na chvíli bylo ticho ztrnulé,
hvězd půlnočních zářivé mlčení,
nehybné, dlouhé stíny borovic ležely na nehybné rovině
jak ztuhlé mrtvoly vojáků, kteří padli
dnes, v noci vánoční.
Však pojednou
zas promluvilo ticho. Ne jeden hlas již a ne jeden vzlyk,
328
les kdyby nepněl holý, promrzlý, myslila bych:
to černých větví šum
jim zpívá – není pro ně jiného – sbor pohřební.
Sbor ale povelel:
„Dál mysli na otce a hlouběji!“
Již nelze, nelze dál. Je bez dědiců pamět,
shořelých matrik písmo nemluví a stará bible opletená není
růžencem letopočtu na deskách.
Ohromná rovino nejzlatějších klasů,
bezejmenné dílo tisíce mrtvých,
všech, kteří nepromlčitelným právem odvěkých usedlíků
drželi zemi na sta, na sta roků
a nikdy nemluvili jinou řečí, než se mnou otec a já se synem,
já nevím, jaký vzhled měl ten z nich, který
by mojí krvi řekl: krvi má,
kdyby se vrátil do své dědiny.
Jak mohu vzpomínat si ještě hloub,
ty tichý, vryvný, neústupný šume, vánoční noci dechu tajemný!
Však drsněji on zase rozkázal:
„Dál do temna se noř a hlouběji!“
329
Za smutnými kopci v přesmutné zemi
žil kdysi, kdysi zasmušilý rod,
ctil krotké bohy, ale zlých se děsil,
ostříhal oheň, děti své i ovce.
Svit nočních bažin nedával mu spát a lačné vytí:
vlk mohl odnést jehně nebo dítě,
vlkodlak mohl jeho pak pít krev,
z močálů povstat bludní duchové,
rozmetat chaty, ženy znásilnit, pastviny pošlapati.
A když se z jara slunce probralo
a osvítilo zas jen bažiny a pusté pláně,
po staletí rod zkazky vymýšlel
o zemi, která štědřejší je k lidem a neděsí.
A kdysi za jarního slunovratu
povstali muži, ženy vzali, děti své i stáda a šli.
A šli a šli let mnoho jako zim, v bezpočtů lesů zůstali jich mrtví,
až stanuli přec v jarní končině,
jež rovinou jim připomněla vlast,
však vítala je mírným úsměvem.
Tu první tucha boha dobrého rozňala se
v těch srdcích dychtivých,
a nový význam pro ně
měl oheň domácí i hovada
i žena s dítětem.
Z těch drsně-mírných mužů jeden tedy byl
prapradědem prapraděda mého.
330
Sám jména neměl,
jak mám já je znát,
ty hlase dotěrný a nepřehlušný?
A jakou temnotu chceš rozervat
svým novým, krutým:
„Hloub!“
Tu mrazilo mne, jak by krve var
se jinovatkou srazil,
zčernal les
a hvězdy zbledly do siného kmitu.
V jeskyni
na hrudi soka klečí nahý muž
ruce si hřeje krví nevychladlou,
nehty rve útroby, jež možno pozřítpozřít,
a jásá, vyje, řičí radostí:
„Já zabil, já!“
Že jeho kyj byl hbitější a těžší,
chlupatá ruka nelítostnější a srdce ukrutnější
– stal se mým otcem.
Proto žiji já.
Umlk šum, hlas umlkl i vzlyk,
vánoční ticho stojí nad světem
a člověk pláče do noci:
je válka.
331