„Zde se zvoní“ stálo psáno,
Já si myslím: Nevídáno,
Proč bych trochu nezazvonil;
Tu pak mi hned zotvíráno,
Švihák se mi dvorně klonil,
Ptaje se, co as poroučím?
Já, že nic, že jsem jen zazvonil,
Bych, co stojí venku psáno, vyplnil.
Se švihákem pak se loučím. –
Po nedlouhém na to čase
Jdu okolo krámu zase;
„Zde se zvoní, když je zavřen krám“
Stojí psáno; já se v duchu ptám,
Pakli zase zvonit mám?
A když, že zavřeno, zkusím,
Vidím, že zas zvonit musím.
Zvoním tedy; aj! tu švihák odevčíra
Zdvořilostí div že neumírá,
Ptá se zas, co as poroučím?
Já že nic, odpověd dám,
Že jsem zvonil, anž byl zavřen krám,
Pak se s krámem zase loučím. –
Druhý nebo třetí den
Byl již nápis přilepen:
„Kdo chce v krámě něco koupit,
A nemůže otevřít,
Dříve nežli míní vstoupit,
Musí trochu zazvonit.“
Dobře! myslím; zvoním přece:
Švihák se vyřítí z klece,
Zdvořilost starou na jevo dává,
Co že chci, se mě vyptává.
Já, že jsem jen proto vstoupil,
Že bych rád si statek koupil;
On že nemá v skladě statky,
Že jen střížné zboží vede;
Já, proč tedy činí zmatky,
Nápis že každého svede,
Anž tam není vyznačeno,
Co jest v krámě vyloženo.
Pak se šviháku poroučím,
A navždy se s krámem loučím.
Pak-li toho již byl konec?
Pověděti nejsem v stavu;
Já jsem jednak šetřil zvonec,
Jednak švihákovu hlavu.
Podobizna to pedanta,
Kritikastra, mudrlanta,
Který, ať si chytr, ať si hlup,
Nalezne na dlani chlup;
Který, buď si vaše dílo,
Až se podívat naň mílo,
Nalezne v něm předce vadu;
Pročež upřímnou vám dávám radu:
Ať se durdí ti neb oni!
Pište vždy jen: „Zde se zvoní.“