Na Novém Hradě jest zvyk, že se měšťané z lakomství perou;
odkudž vznikají sváry a pře, jimž konce tu není.
Jak jest nešťastný, kým jen vládnou náruživosti!
Bohatý troup, tomu věř, že se v poklidu obmezí sotně:
hodnost a ctnost, prý, panuje tam, kde jest bohatství dosti;
sprostnost a chudoba ctná jen vzbuzují ošklivost jeho.
Protož i ctnosti strom se tu nehledí – nemaje vzniku.
Svárlivý duch tak jízlivý jest, že se rozprasí vůkol.
Osady pán o to dbal, by se mír zase do města vrátil.
Nemoci ohledav srst, dal těkavým litého Švába
za sudího. Jak nám se tu zdá, že se neslušně děje,
když sudí nerozumí, co se rozhodu předloží jeho.
Častěji v příhodě zlé zlý prostředek působí dobře.
Lakomci rvali se zas; hned povstalo na koše soudů;
žalovat žádajících. I počali mluviti svorně,
sotva se rozkřičeli, již do sebe zbírali důtky:
znáhla se závist a zlost mezi sbor ten vmísila ryčný;
kdo měl na vačku víc, ten jal se vzdorněji křičet;
z křiku strhl se svár, až i povstala pranice pěstná.b)
Bohatý Hladolet zub, nímž málo co dobrého jak živ
zemlel – pro lakomost –, byl pohřešil jeden i druhý;
na bradě trudovité tam přibyla kostlivci boule;
vypuklý nos, nímž Drahomil častěji na chudé founěl,
nehty zhanoben tak, že ho bradýři svěřiti musil;
ucho k úrokům tklé, však ku prosbě chudoby hluché,
ránu nebezpečnou si ze síně přineslo domů;
k zisku hledivý zrak zlou pohromu na očích trpěl;
na příjem lakotný prst vychvácen a do škody vložen;
jediný – (z tolika!!!) pánc) byl rád, že se osoby jeho
neštěstí vystříhalo, ač z hlavy mu prchaly vlasy.
Ten byl bohatý tak, že kdyby mu z každého groše
skrovničkou krůpěji vzal, celý dům by se sirotčí krví
na dobro obarvit moh a ještě by pro paní zbylo.
Na hřbeti nosíval měch, kde nářek a proklení skrýval;
po předu děravou síť, kudy svědomí pomalu trousil.
V přísloví vzalť jest své: Jen pánům peníze patří;
sprostému člověku však jest hloupé svědomí dobré.
Šatlavník nástrojem svým byl přinucen vybiti poklid.
Zůstalo na bojišti: tři čamrhy, půl koše vlasin.
Pro ty se Hruština však, když uslyšel, chroptaje vrátil:
„Dám si je do podušky, snad konečně s pokojem usnu.“
Řekl a s kořistí tou k svým zavřeným pokladům chvátal.
Druhého dne, když uslyšel pán, co se na síni sběhlo,-
k soudu povolal všech, však připustil každého zvláště;
každý mu povídal svou. I nechal je do syta mluvit!
Chropotem, když ustál, dí sudí: O pšemilý pšítel!
Seli mít sout? – snám šesky to ne, snal nemesky prafí,
sel tam prokurator, dal penyze, nemesky písal.
Každý se lek, když takovou řeč z úst sudího slyšel.
Ustydla k rozepřím chuť a každý se vyrovnal doma,
boje se nemeskych praf. I panoval obecný poklid.
Od toho dne d) se tu vzal ten pochvalný zvyk, že se sází
v Čechách pro pokoj ten, komu dosti je: – po česku jísti.