Přemejšlel jsem, jak tak v hlavním městě
Pozůstávat může pořádek,
Kde nemůže býti bez hádek;
Kde tu stojí jeden druhému tak v cestě,
Kde se mate myšlének tam smíšenice.
Různí soky odporcovy záměry,
Jeví se tam Štěstěniny mezery,
Sem tam rozmanité pletenice.
Co ten chudne, onen zlato trží.
Co tak v blahu tento chumel drží?
Kázeň? – Neplodí ta utěšenost,
Jiná vnaditi je musí spokojenost.
Půlku lidstva svazkem kouzedlným
Ramenama obejmula láska;
Zmizí při ní každá nehod vrázka,
Chodí spokojení srdcem plným,
Co jim schází, když je kojí milost? –
Mladé ženstvo, cítíc v sobě čilost,
Baví v nadšení se poeticky;
Hledí stroje, na něm stále tvoří,
Poskakujíc vyniknouti hoří,
Zachovat se chtí vždy estheticky;
Jejich stroj jest ctný plod fantazie,
Jeví novost, jeví živou vnadnost,
Ve vyvádění i plynnost, snadnost;
Jest to v skutku pravá poezie!
Při tom divadlo též město baví,
Zprávy, jaké se kde věci děly,
Pravé zřídlo příhod pro novely,
O nich zvěstovač se neunaví.
Jinošstvo tu žije v obraznosti,
Vidí záři příští blaženosti.
Díl tam lidstva, an se na skloň chýlí,
V oddechu se při láhvici sílí,
Sahá po listinách, ty mu klevety
Světa jeví, při tom k bojům předměty;
Co jim schází? Má svou dýmku, pivko;
To jest jejich blaženosti sivko.
Jestli předce všechněm něco vadí,
Přirozenost sama mysl chladí.
Člověk tvor jest krotký, mnoho snese,
Ba i na tíž – na mamy též zvykne,
Které posléz vychvaluje v plese;
Trpí volně, když se čáka smikne.
Při tom jest tam, co jen srdce ráčí,
K dostání vše, ba i pošetilost;
Kdo si přeje jakou rozpustilost.
To si měšťák za nemálo páčí.
Tam jest možná žíti do povětří;
Málo se tam rozkošení šetří.
A tak roste vnadná harmonie,
Kdoby chtěl tu jaké tropit drye?