V zamyšlení stál jsem blíže Basiliky,
různé upomínky srdce rozháraly,
na vrcholu brány k skvostné Mercerii10)
kovoví ti obři dvanáct odtloukali.
Z nitra srdce mého, v myšlenkách mých skryté
postavy vystouply z dávné, z dávné chvíle
kolem hemžejí se, kryty zlatohlavem,
a kam oko hledí, slavnostní je píle. –
A na štíhlých stěžních vidím prapor trojí,
trojí stkvělý prapor volně větrem vláti,
na každém tré znaků – království tří kleslých
Morei a Kypru a Kandie státi.11)
V chrámě milé zpěvy, varhan zvučné tony
libou vůni myrhy k nebi sprovázely
a benátské zvony v souzvuk spojily se,
kterým po Adrii družně v dálku spěly.
Z nádherných a skvostných budov, okrášlených
čarokrásné něžné pohlédaly paní,
do paláce dožů spěli senátoři
v purpuru a v drahém zlatém krumplování.
Žebrák, lodník, šlechtic ku břehu pospíchal
tam, kde loď ta zlatá, Bucentoro stála,12)
která zlatým leskem předčiti chtíc slunce
dvě stě silných ramen k plavbě ukrývala.
Dože v předu lidstva na palub vystoupil,
roh pak Benediatův pokrýval mu hlavu13)
a benátský národ svobodě a lidstvu
po třikráte hlučnou provolával slávu.
Plynula loď zlatá k břehům krásna Lida,
pyšného by dože s mořem zasnoubila,
aby ruka jeho prsten posvěcený
v onyxovém pouzdře v mořské hloubce skryla.
Množství přenádherných loděk s dožem ploulo,
který přioděn byl slávou vyšší krále,
Adrie pak krásná v modrojasných vlnách
ženicha a pána tiše nesla dále.14)
Zamyšlený stál jsem blíže Basiliky,
zvony mřely, tichly, lid se ztrácel, ztrácel,
já jen ranním sluncem k břehům jsem pozíral,
žel, o žel! a zpět se nikdo nenavracel. – –