Jako safír velkolepý, zasazený v horském kruhu
poutáš srdce, krásné Garda, v mysli novou kleneš duhu;
krásná vodo, o jíž panství Janov válčil s Benátkami,
pohled tvůj, on choré srdce krásou svojí poutá, mámí.
V údolí tvém věčné jaro, věčná rozkoš, věčná krása,
a jen ora prudkým dechem tvojí vodě válku hlásá,
na sklonkách kde horských věnců svěží lavřín zelená se,
cipřiš pučí, granát květe, mandle v růžové své kráse,
a v tvých hájích olivových rozkošné jak spočívání,
nebo v loubích, kde se réva na palčivé čelo sklání.
Z rumu Rocci níž jsem hleděl, Garda, k jasné tvojí vodě,
v zátoce kde krásné Rivy kotvily se plné lodě.
Z Monte Balda příkrých vršků oko v širých dálkách tone,
tam kde Catullus své písně toužně pěl na Sermione,
a z lesíků oranžových, v nichž se libě domky tratí,
libá vůně větrem vane a čarovně mysl chvátí.
Vodopád kde z Val di Ledro, Ponale ten stříbropěnný
v perlový se prášek tříští, miliony nesečteny –
slunečním kde světlem skví se paprslek ten jeho hravý
a že navždy zahynout má, žel svůj pláče usedavý.
A když trudno bylo srdci, když v mé mysli palno bylo,
tu jsi ty mne, tiché Arco, v kroužku přátel pohostilo.
Garda, krásné, milé Garda, šťasten byl jsem s tebou chvíli,
tak že ani city moje nazpět domů netoužily.
Kolikkrát jsem za večera vedl tebou, zmítán vlnou,
loďku malou s plnou myslí, s plným srdcem, s duší plnou.
Kolikkráte mužnou silou ploul jsem tebou bez zachvění
a po ptácích na pouť jdoucích vlasti vzkázal pozdravení.
Jak bych mohl zapomenout Hesperidek božské sady,
jichžto vzhledem oko srdci rajské vykouzlilo vnady.
Garda, Garda, krásné Garda, až mé srdce svadnout musí,
na ráj lidstvu nazpět daný – údolí tvé – vzpomenu si. –