Panošík.
Měl krásnou dceru Jiřík král,
tak upřímnou a krásnou
jak hvězdičku, co svítává,
když všecky už pohasnou,
tak krásnou, jak on dobrý byl,
jenž v každém srdci stokrát žil,
tak upřímnou a krásnou.
Měl panošíka Jiřík král,
měl mladinkého hoška,
on držíval vždy třemeny,
když stoupala v ně nožka
té čarovnice tichých vnad,
jíž lid si vážil nad poklad, –
měl mladinkého hoška.
A jela jednou jako pták,
a jela v černé háje,
a za ní panoš jako stín,
s nímž v soumrak slunce hraje,
a hleděl na ni, hleděl zas
tu jasnou rosu něžných krás,
jež jela v černé háje.
A v prostřed lesa, poděšen,
tu spial se komoň mocí,
121
a klesla s koně královna,
jak hvězda s nebe v noci(
leč nežli klenot k zemi kles’,
mladý se panoš s koně snes’,
a byl jí ku pomoci.
A jako záře sluneční
naň usmála se paní,
a za dík, dík svůj nejvěčší,
ke rtům se hocha sklání.
A když se dotknul retu ret,
tu poznal panoš nový svět,
vždyť usmála se paní.
A jela dále jako pták,
a létla jako střela,
a za ní panoš jako stín,
leč smutný, smutný zcela.
Dnes nejkrásněji chuďas žil,
to vrchol jeho slasti byl,
jenž mizí jako střela.
Tu z Uher přišel statný pán,
a s sebou vzal mu paní(
tu chodil lesem zamyšlen
a těkal v mysli za ní.
On nesměl chuďas žádat víc,
než to, že políbil ji v líc,
a plakal pro svou paní.
Pak vzal si koně, silný meč,
a voje počal kláti,
122
co Jiříkovu korunu
jinému chtěli dáti.
A poslední když ranou kles’,
ret jeho požehnání vznes’
jí – jí, a přestal pláti. –
123