Hrady.
I.
I.
Na skále stojí starý hrad
ve smutku rozvalin.
Jak mraky táhnou oblohou,
jich na zem padá stín.
Já smutné doby smutný syn
jdu s dumnou písní svou.
A zavaleno kamením
je staré nádvoří.
Zdi sesuté a omšené
to ke mně hovoří:
– Jsou srdce lidská z kamene
a láskou nevzhoří.
– My v pozdní časy trčíme
tu mlčky z jiných dob,
jak památníky omšené
nad zašlé slávy hrob.
Jsou křivdy ještě nemstěné,
a srdce plná mdlob.
II.
II.
Do kraje sšeřeného
zří cize pustý hrad.
Stráž věrná na pomezí
před věky v hrob šla spat.
23
Však v noci temné stíny
na hradním cimbuří,cimbuří
od hranic úzkostlivě
do spící země zří.
III.
III.
Nad řekou hrad ční k nebi,
zarůstá bejlím zeď,
a v temné jeho věži
tam hnízdí sovy teď.
Sní o slávě a boji
a hlučném veselí,
o smutných očích paní,
jež v dálku hleděly.
24
Je pozdní večer, první máj,
večerní máj – je lásky čas;
hrdliččin zve ku lásce hlas:
„Hynku! – Viléme! – Jarmilo!
K. H. Mácha.