Rozvalina vyšehradská.
Smutno v rumech Vyšehradu,
smutna i ta skála,
odkud síla Mojmírova
v kraje pozírala.
Každá zeď jak na lenošce
stará panna sedí
a v dunajské zrcadélko
zamyšleně hledí.
Prohlíží se: samé vrásky –
a v zlosti, že zvadla,
vrže kámen na svůj vlastní
obraz do zrcadla.
V raz zrcadlo roztříští se;
však když kruhy splynou,
zírá zas a hází zase...
vždy – a časy hynou.
Ale noc když peřej vzduchu
lichotivě chladí,
krásný sen sní rozvalina
o svém dávném mládí.
Mohutné jsou hradby její,
v síních skvost a všudy
s štíhlých věží prapor vlaje
modrobílerudý.
193
V nádvoří klen mohutánský,
a kol hradu všady
bílé srny probíhají
rozkypřené sady,
v démantech kol vodotrysků
vše se čarně blýská
a v liliích mají víly
vonná budoviska.
Úponky se liliové
na javory věsí,
a sta ptáčků zlatoperých
drobné zpěvky plesí;
rod bělostných labutiček
ve stavu se koupe,
a letáčků pestrých četa
po růžích se houpe.
V těch snů krásách rozvalina
po znovu se zhlíží;
však den nový od hor rudě
zvedá se a blíží...
Tu vše rázem na pochvaty
v tajné skrýše vchází –
a zeď hněvně do zrcadla
zase kámen hází.
194