Okolo Očovy
starobné doubravy
mají myšlenkami
přeplněné hlavy.
Dubů bleskovzdorců
omešené údy
věrně ukrývají
pažiť rodné půdy.
A na té pažiti
v úplňku měsíce
běloskvoucích postav
líbezná směsice.
Kdo jsou ty postavy? –
Slovenské pověsti,
stíny dávných časů
a zlatého štěstí.
Pod nejstarším stromem
mamka Slovač věstí
o dobách, kdy měla
meč i žezlo v pěsti. –
K té zlaté mamonce
v nocky pěknou chvíli
drobné si pohádky
na raz pospíšily.
Hle, s vílami tančí
rozmilá ta cháska,
tam Slunkova děva,
a tam Zlatovláska.
Tam Dvanáct měsíčků
pase Tatošíka,
tam Kinkáš Martinko
pro Lenku naříká.
Tam šumný Královčík
Beronu kol boku
s líbkem do Čárného
skrývá kepenčoku.
Tam koně višňáka,
co jak ptáče pluje,
Popelvar útulný
hladko hřebelcuje.
Tam spěchá děvojně
větříkova máti,
k bratrům zhavranělým
cestu ukázati.
Tam přástevky líčka
zastěrkami kryjí
a na křižné pláčí
nad Bílou lalijí.
A tam Otolienka
proutíkem i slovy
pouště v ráje mění
svému Šurinovi.
Tamo Mehulenka
zpívá převesele
synkovi s žíravým
slunéčkem na čele.
A tam krmí paní
hrdličky a ptence –
sama dřív hrdličkou
s gombičkou v hlavěnce.
A tam osm paryb
Kovlad k voji točí;
by přivezl ženu
na zlatitém koči.
Jen ta Světská krása
posud skrytá v stráni;
strygoni ji střeží,
vlci a šarkani.
Však tamo v šiřici
Nebojsa je taky:
s Valibukem tepou
vrahy vlkodlaky.
Aj! už šarkanové,
s ohni kolem pasu,
zrubáni jsou četou
mladých zemětřasů.
Jen statně, junáci,
statně na té trati,
ať se také domů
Světská krása vrátí!