Junošíku
plných rtíků,
hlávko lysá,
pospi svatě,
mamuška tě
pokolísá;
tím očíčkem
sokolíčkem
neprohledni:
budeť máti
kolíbati
třeba ke dni.
Ťapky zlaté,
baculaté,
polož dolů;
jsouť jak perce
nebeměrce
ze sokolů,
ukrej ty je,
má lilie,
do podušky,
sen již k oušku
chce, zlatoušku,
na pošušky.
Spi jen! V denní
probuzení
čeká tebe
peří skvostné
z ohňochvostné
bludky nebe;
však až v trati
bude státi
měsíc v novu,
k hrání, plesu
harfu snesu
Davidovu.
V zátočí ti
báča chytí
číky, jelce,
ba dražáky
máme taky
na topělce...
ať se brání
v hněvu, lkání,
ať si hýká:
musí v proutí
na raz zouti
botky z lýka.
V kapsy samé
nasbíráme
stříbrněnce,
až napadnou
v nocku ladnou
na lupence,
i ptáčata
ryzozlatá,
hejno sníků,
chytnem mocí
o půl noci
do vábníku.
Zlatulenky
ostruženky
dáme s chutí;
Kovlad v kuzně
skuje luzně
šablenku ti,
a koníka
tatošíka
chytnem v léčku,
pít až bude
vínko rudé
z červánečků.
Když se zvedlo,
dá naň sedlo
ruka naše,
co k pochvale
neslo krále
Matyáše,
k sedla straně
o dvojráně
samopalky
a turanku
za kabanku
pro rusalky.
Pěkné věno
nesečteno
bude tvoje,
bílé gatě,
dolmaň v zlatě,
čižmy dvoje,
k tomu věnku
karaběnku
dáme také,
kol kabelky
cetky délky
všelijaké.
Pospi tedy,
hošku bledý,
pěkně tiše,
jak pisklátko
tě, holátko,
mamka kníše.
Až v sokola
vzrosteš z pola,
chlapče drahý,
čil se schytneš
a vylítneš
na své vrahy. –